Hlošina okoličnatá (Elaeagnus umbellata) je opadavý a rychle rostoucí keř naprosto univerzálního využití. Vlastně existuje v jeho případě jediná výtka plynoucí z amerických zkušeností. Pokud se mu v dané lokalitě zalíbí a začne se šířit do přírody, může se stát druhem invazním, který potlačuje místní druhy. U nás se zatím invazní chování této dřeviny neprojevilo, dlužno však říci, že je také dosti neznámá. Spatřit ji můžeme například v Pražské botanické zahradě, Arboretu Žampach a v ZOO Ostrava, k širšímu rozšíření tohoto rostlinného druhu plodícího chutné a cenné ovoce u nás zatím nedošlo. Hlošina okoličnatá pochází z východní Asie, kde je původním druhem v širokém areálu od jihozápadní Číny, odkud zasahuje až na Tibet, do Indie a Pákistánu, Thajska, Myanmaru a Kambodže, na Tchaj-wan, Korejský poloostrov a do Japonska. V roce 1830 byla dovezena z Japonska do Severní Ameriky, kde ji začali vysazovat v přírodě. Ve čtyřicátých letech 20. století byla tato hlošina dokonce vysazována na místa s narušenou půdou, ze kterých se začala samovolně šířit. Dnes je v některých oblastech Severní Ameriky považována za invazní. Její plody obsahující pecky (semena) jsou konzumovány různými ptáky a savci a jelikož právě semena jsou velmi odolná, živočichové je rozšiřují krajinou poté, co prošla jejich trávicím traktem. Nenapadá mě nic jiného, než sepsat přednosti tohoto ovocného keře v bodech. Je toho totiž spousta:Roste velice rychle a hodí se proto i pro živé ploty, což umocňuje fakt, že statečně odnožuje.Dobře odolává suchu, chladu i průmyslovým a městským zplodinám.Vhodná jako dřevina ovocná i okrasná.Snese jakékoli půdy, dokonce i silně podvyživené a znečištěné.Pionýrská dřevina pro narušené a jalové půdy.Snese i půdy mírně zasolené a větrná stanoviště.V kořenech žijí symbioticky bakterie rodu Frankia, které přeměňují molekulární vzdušný dusík na amoniak, ze kterého rostliny získávají dusík potřebný pro svůj růst. Na oplátku bakteriím poskytují cukry (hydráty uhlíku) vyrobené fotosyntézou.Mimořádně odolná mrazu, v domovině roste ve výškách až 3300 metrů n. m..Po nepříliš intenzivních lesních požárech obvykle znovu vyraší z pupenů na kořenech, které jsou chráněné v půdě. Jde o unikátní schopnost, protože tato rostlina je jinak fanerofytem (obnovovací pupeny má výše než 30 cm nad povrchem země, mezi fanerofyty patří většina stromů a keřů, liány, sukulenty a xerofyty (pryšce)).Tolerantní k rozsahu okolní teploty od cca +40 °C do cca -40 °C.Netrpí chorobami, škůdci, ani okusem zvěří.Kvete obvykle až v květnu a červnu, ve střední Evropě proto většinou uniká jarním mrazíkům.V okrasných výsadbách zdobná květy i plody.Zralé plody obsahují mimořádně vysoké množství antioxidačního karoteniodu.Pěstovat ji lze i jako krásně tvarovanou bonsaj. Hlošina okoličnatá prostě zvládá sucho, jakkoli neúrodné a i dosti zamořené půdy, výborně roste na suchých, odvodněných stanovištích. Jedinou zásadní podmínkou je dostatek sluníčka, protože na stinných stanovištích méně kvete i plodí a plody nedozrávají. Nedaří se jí proto v lesních podrostech. I listy jsou ve stínu méně vybarvené. Hlošina okoličnatá (Elaeagnus umbellata) je opadavý, nažloutle kvetoucí vonný keř, někdy i strom. Zdobná je svými stříbřitými listy, nažloutlými bílými květy i výrazně červenými plody. V podobě keře dorůstá výšky 2 až 4 metry, jako stromek výjimečně až 10 metrů. Lze však očekávat, že ve střední Evropě bude nižšího vzrůstu. Letorosty má často trnité a stejně jako listy porostlé bílými či stříbrnými šupinovitými trichomy. Na rubu listů je výskyt trichomů hustější než na líci. Listy vyrůstají střídavě, jsou řapíkaté, bez palistů. Celistvé čepele listů jsou obvejčité, dlouhé 2 až 6 cm a široké 1 až 2 cm. Na bázi jsou lístky klínovité, na vrcholu tupě špičaté, po obvodu celokrajné. Hlošina okoličnatá je oboupohlavná, vonné žlutobílé oboupohlavné květy jsou dlouhé přibližně 10 mm a vyrůstají na stopkách z paždí listů buďto jednotlivě, nebo ve shlucích (až 7). Okvětí je tvořené pouze nálevkovitým kalichem dlouhým přibližně 6 mm. Ten má 4 vejčité laloky dlouhé cca 3 mm. Laloky jsou zvenčí stříbřité a uvnitř krémově bílé. Korunní lístky nejsou vyvinuté. Květy jsou samosprašné, bohaté na nektar a aromatické. Bývají opylovány včelami, motýly a jiným hmyzem. Plodem je kulovitá, dužnatá a jedlá peckovice, která vyrůstá na stopce. Tvarem se peckovice podobá olivě, je však sytě červená, což není právě u oliv obvyklé zbarvení. Každý plod rozměrů cca 9 x 7 mm obsahuje jednu pecku. Jedlé plody dozrávají od konce září do začátku listopadu. Nedozrálé však mají trpkou chuť, musíme je proto nechat dostatečně vyzrát. Bohužel však v přírodě stačí plody do naší sklizně sklidit především ptáci. Při pěstování v zahradě bude nezbytné zakrývání sítí. Dostatečně dozrálé plody jsou velice chutné. Dospělý keř může ročně vyprodukovat až 60 000 plodů. Na svých stanovištích se hlošina šíří vegetativně odnožováním kořenů. Na větší vzdálenosti je však šířena semeny prostřednictvím zvířat. Ovšem právě množení semeny je velmi náročné, ve studeném pařeništi klíčí až 18 měsíců, urychlit lze proces tříměsíční studenou stratifikací a následnou skarifikací. Na stanoviště vysazujeme semenáčky větší jak 12 cm. Plodit začnou nejdříve ve věku 3 až 5 let. Vyšlechtěné kultivary je však nejlepší množit řízky z polovyzrálého či ročního dřeva. Právě schopnost symbiózy s fixačními bakteriemi rodu Frankia, které vážou a přeměňují vzdušný dusík, dělá z této dřeviny pionýra. Tedy druh ideální pro rekultivace zdevastované krajiny, obnovení rostlinného porostu na obnažených a jalových půdách (odvaly, výsypky), případně i půdách mírněji zasolených. Vzdušný dusík se dostává do půdy až při rozkladu listů, čímž je půda kultivována.Tato dřevina dokonce snáší i slané mořské větry, proto se jí třeba v Japonsku zpevňují písčité pobřežní duny spolu s borovicí Thunbergovou (Pinus thunbergii).Zdroj: zahradkarskaporadna.cz, Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz, stareodrudy.cz, identify.plantnet.orgPozn. red.: Bohužel se ukazuje, že v letošním roce, kdy byla velmi teplá zima a v první polovině dubna přišlo léto vystřídané mrazivou zimou, vykvetly předčasně i hlošiny okoličnaté a jejich květy a zárodky plodů následně pomrzly. Pan Rh Horák napsal: Celá základní teze článku je chybná. Tvrzení o mrazuvzdornosti není pravda. Samozřejmě i letos na jižní Moravě (Brno) hlošina kvetla druhý týden dubna. A pak většina květů i malých plodů zmrzla.
