Holubářství je hodně zvláštní dimenzí soukromých/amatérských koníčků, velmi elegantní a přitom důstojné hobby. Kořeny této záliby sahají do předvěkých časů, daleko před domestikaci čtyřnohých zvířat a drůbeže. A za ona dlouhá tisíciletí ušlo holubářství dlouhou trasu vlastního vývoje, takže si z jeho jednotlivých forem vlastně může vybrat každý. Holubářem se stanete snadno, třeba už jen tím, že z přikrmování ptactva na zimním krmítku a rozvěšování budek po zahradě chcete přestoupit někam dál, a toužíte po bližším kontaktu se světem mimořádných opeřenců. Je těžké holubáře klasifikovat a dělit, vylišit se dají spíš jen podle jejich vlastních očekávání, která od své ušlechtilé zábavy čekají. Například? Chovat holuby můžete pro masný užitek. Když už nic jiného, jsou to živočišné (a zatraceně chutné) kalorie, skoro zadarmo. Jako někdo seje a sklízí mrkev, vy můžete svým sezónním přikrmováním holubů zásobit vlastní spíš. Chovat je můžete i pro radost a jejich krásu, šlechtění a křížení. Pro výcvik a soutěže, a pokud vám nechybí snivě romantický duch, tak třeba pro potřeby soukromé pošty. Žádná odpověď není špatná, každá má své. Pochopitelně, že svého belgického šampiona nedáte na pekáč, a plachým hřadujícím měšťákům nebudete na nohy přivazovat spěšné balíky. Všechno chce svůj čas a přístup. Výhodou je, že nemusíte s vlastní holubářskou klasifikací spěchat, vaše poslání si vás najde samo. Ostatně, v nenáročně vedeném chovu si holubi polařením (volným zobáním na poli) vystačí i 7 měsíců bez vaší péče. Takže máte čas si všechno dostatečně promyslet. To, jestli budete na zahradě budovat rozletové voliéry, anebo budete školit šampiony výškových a dálkových letů. Chce to jen začít, a uvidíte sami. Oním prvním krokem ve vaší dosud nespecifikované holubářské životní dráze je pořízení holubníku. Pokud vám nechybí zázemí dílny, materiál a šikovné ruce, je pochopitelně nejlepší vyrobit si jej svépomocí. Není v tom ani stopa venkovské melancholie, zase tak dávno, co holubník automaticky patřil ke každému většímu dvorku, to nebylo. Hlavně proto, že to chovat holuby bylo všestranně přínosné. Byť je dnes vnímáme v kontextu uklízecí čety, která sbírá drobky kolem odpadkových košů, primárně jsou tito měkozobci sběrači semen a plodů. Pokud jsou vaším problémem plevele a jejich šíření, holubi se o to postarají. A přitom sezobnou i nějaké další drobné škůdce. Nabídnout jim ubytování v holubníku znamená šetřit si práci na zahradě. A příkrmem si vlastně chránit úrodu před nimi samými. Jinak vám totiž letka kočovných holubů může „spást“, co zasejete. Holubi domácí, domestikovaní potomci holubů skalních, nalezli zalíbení v umělých „kaňonech“ měst a vesnic. Kde patřičně svým trusem znečišťují, na co jen přijdou. Holubi ve městě jsou na obtíž, ale pokud je „stáhnete z ulic“ do holubníku, většina estetických problémů s jejich nehygienickým chováním zmizí. Holubí trus, jímaný přímo z čištěného holubníku, je pak navýsost kvalitním hnojivem. Hospodyňky už dnes peří do výbavy neshání, ale to holubí patřilo na roveň s perličkovým peřím. Ozdobným i praktickým, nejvyšší kvality. Holubník je tedy garantem pokojného soužití s opeřenci, příslibem pozitiv v podobě masa a vajíček, nástrojem regulace lokálních holubích populací (odebíráním snůšky). Přitom pořád je to zábava, přínosný koníček i poučné nenáročné hobby pro všechny generace. Bez holubníku to ale nejde. A jak často připomínají zkušení holubáři: móda holubníků v posledních letech silně přidala na estetice, ale ubrala na funkčnosti. Kupované jsou pro parádu, na efekt. Takže jak jej udělat dobře? Je třeba vycházet z toho, že holub je týmový hráč. A na skromné bydlení pro jeden pár jej nenalákáte. Chce to projekt, do kterého se vměstnají alespoň tři, raději však 6+ párů. Přitom jeden každý holub si řekne o 0,25 m2, s výškou minimálně 20 cm. Jeden takový domeček pro holubí pár (tzv. budník) přitom potřebuje dvě polo-hnízda (dva krbce), protože tam kde se jim líbí, jedou holubi ve dvou-snůškovém kontinuálním provozu. Odrostlejší vylíhlá mláďata se na jednom hnízdě v budníku s pomocí rodičů přikrmují, zatímco druhé hnízdo je zabráno čerstvou snůškou. K nezbytnostem každého budníku přináleží i zkosené sedačky. A také vletový otvor s vlastním širším přistávacím bidýlkem. Buď samostatný, do každého budníku zvlášť, anebo komorový, společný. Příslušenství budníku může být skutečně rozmanité, v závislosti na míře vaší očekávané intervence. Misky na krmivo, na grit (kamínky k trávení), napáječky, škrabky k čištění peří, podestýlka. Ta může mít podobu vystlání papírem (snadno se čistí výměnou), smirkového papíru, štěpky (pozor na parazity). Vše zasazeno do prostoru tak, abyste s tím mohli manipulovat, čistit, zásobovat. Už z toho je patrné, že holubník bude potřebovat místo (hodně místa), a tradiční řešení holubníku na kůlu nepatří k těm nejpraktičtějším. Proč? Zasadit do země 7 m vysokou tyč (ideální výška), dostatečně stabilní k tomu, aby unesla 1,5 – 2 m rozměrný box holubníku, a ustála tuto zátěž i za větrného počasí - není legrace. A komplikace pak narůstají při každé manipulaci ze štaflí. Není to ideál pro malé ani věkem starší holubáře, nebo kohokoliv se závratěmi. Praktičtější se dnes jeví být propojené boxy otevřených nástěnných holubníků, holubníků v maringotkách, kurníků-holubníků (napojených na voliéry), případně holubník vestavěný přímo do izolovaného podkroví. Ale proti gustu… Na co ještě při stavbě holubníku nezapomenout? Průchod světla a slunečních paprsků. UV záření totiž dezinfikuje, a zrovna u holubů je to silně zapotřebí. Optimální je tedy východní orientace vletových otvorů. Jakmile je uvnitř méně než 10-15 °C, je to špatně. Teploty nad 28 °C uvnitř, které odečtete z teploměru, si většinou říkají o zastínění. Při hezkém šestihranu dvoupatrového holubníku na kůlu se vám bude stávat, že v západních budnících nikdo nezahnízdí, obyvatelům bude vevnitř zima. Jejich výhodou je, že při oplechování nosného kůlu se dovnitř nedostanou kuny a další predátoři. Zase se ale hůře čistí. Holubi si říkají o čerstvý vzduch, ale průvan na hnízdech nesnáší. Jejich bydlení musí být rozumně odvětrávané, nesmí se zapařovat, porůstat plísněmi. Kromě 0,25 m2 podlahové plochy na jedince se hodí počítat i s 1 m3 volného místa pro celý pár. S tím, že by jejich hnízda měla být oddělena průchozí přepážkou. Bidla by měla být instalována nejméně 30 cm od stropu, hnízda by měla být alespoň 2 m nad zemí. Hnízdo a krmítko by měly být, z důvodů čistoty, dále od sebe. Pokud nechcete, aby se z holubníku stalo zapáchající doupě, není dobré jej stavět na dohled hnojišť, žumpy, chlévů. A taky skládek odpadků, přeplněných odpadkových košů. Není dobré instalovat holubník s vletovým otvorem „na ráně“ od elektrického vedení, anebo v blízkosti prosklených fasád budov. Vyladit tyto mnohdy protichůdné požadavky není úplně snadné. Proto, raději než razit popis jednoho modelového typu, je lepší dodat konkrétní indicie, které můžete při svém projektu zužitkovat. Ideálním materiálem pro stavbu je impregnované dřevo, drátěné pletivo, palety, podlážky, izolace. Pokud se vám tuto nelehkou rovnici prvního holubníku podařilo vyřešit, máte vyhráno. Dá se očekávat, že vaši nabídku volně žijící holubi s radostí využijí. Extenzivní, nenáročnou formu s občasným příkrmem, je brzy navyknete na svou blízkost, a brzy u vás usídlí natrvalo.
