Svět rostlinného rodu jménem hořec (Gentiana) je poměrně složitý stejně jako druhové členění. Ovšem pro potřeby zahrádkářů (ale i zahradníků) zcela vystačí dělení na druhy a kultivary kvetoucí na jaře, v létě a nebo na podzim. Pokud si tedy hořce zamilujete, mohou vám v zahradě kvést od jara až do podzimu, prostě po celou sezónu, po celé vegetační období. Jelikož jsou mezi hořci nejčastější druhy nízké, je vhodná jejich výsadba v popředí skalek a záhonů, kde upoutají naši pozornost. Typické modré květy hořců vyrůstají z listových růžic, některé hořce však mají květy také žluté či bílé (Gentiana lutea). Opravdu sytě modré květy nesou na jaře kvetoucí druhy hořců (Gentiana acaulis), vykvétající od dubna do května, zářivě modré květy pak nabízí Gentiana Verna. Letní druhy hořců bývají o trochu vyšší, nejsnadněji se přitom pěstuje čínský Gentiana Septemfida (kvete od července do srpna), který snese i jílovité půdy. Ve stejné době kvetoucí Gentiana cruciata má květy jasně modré. V létě pokvete také asijský Gentiana kaufmanniana, v srpnu pak vykvétá hořec drsný (Gentiana scraba). Z podzimních druhů zmiňme například Gentiana farreri se světlejšími středy modrých květů a Gentiana sino-ornata s květy světle modrými a se zelenavými proužky. Tyto druhy kvetou od září do října. Hořce pochází z horských oblastí Evropy, ale i dalších kontinentů, nejčastěji z vlhkých horských luk. Ovšem právě ty evropské jsou u nás nejznámější včetně druhů tuzemských. Jsou to typické horské trvalky, na zahradách pak skalničky s malými vejčitými listy zelené barvy a typickými zvonkovitými květy barvy nejčastěji modré. Většina hořců se nevymyká vzrůstu v rozmezí 10 až 25 cm. Hořce jsou mrazuvzdorné, smíří se i s obdobím sucha, ovšem půdu mají radši bohatší na humus, i když se jim bude relativně dobře dařit i v půdě chudší, v každém případě však dobře propustné. Jílovité půdy jim většinou nevyhovují. Nároky na pěstování však mají hořce minimální. V zahradě je dobré najít hořcům stanoviště slunné, nejvýše jen mírně přistíněné, ve vegetačním období snesou vlhčí půdu a nebudou se tedy bránit pravidelné zálivce. Pokud chcete pěstovat hořce kvetoucí na podzim, nesnáší v půdě vápno. Hořce můžeme množit semeny (dosti obtížné), nejsnadnější je však dělení trsů, které se provádí na jaře (druhy kvetoucí v létě a na podzim), jarní druhy se dělí v červenci. Ve volné přírodě, nejčastěji pak v horách Evropy, najdeme na cca 300 druhů hořců. Tyto rostliny se vyskytují na všech kontinentech s výjimkou Afriky. Šlechtěním se pak nabídka zahradníkům rozšířila na téměř 900 druhů a kultivarů. Nejoblíbenější jsou stále hořce s jasně modrými kalichy květů. Kromě zmíněné barvy žluté a bílé však mohou být také nafialovělé a narůžovělé. Běžné je i zelené žilkování. V naší přírodě najdeme 8 domácích hořců, které jsou však vzácné a chráněné: hořec panonský (Gentiana panonica), hořec tolitový (Gentiana asclepiadea), hořec tečkovaný (Gentiana punctata), hořec křížatý (Gentiana cruciata), hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe) jsou druhy z horských luk. Hořec bezlodyžný (Gentiana acaulis) u nás již vyhynul. Zajímavostí je skalní druh hořec jarní (Gentiana verna), ve spárách skal však neroste, daří se mu na skalách pouze tam, kde najde i dostatek vlhké půdy. Zatímco nadzemní části hořců, tedy především květy, jsou příjemné našemu oku, kořeny některých druhů hořce se již odedávna využívají k přípravě tinktur a čajových směsí. Nejvíce je využívá kořen hořce žlutého (Gentiana lutea), což je na rozdíl od ostatních hořců žlutě kvetoucí bylina. Její drobné žluté kvítky rozkvétají kruhovitě v květenstvích okolo lodyhy. Léčebné účinky mají takzvané hořčiny. Podporují žlučník, játra a slinivku, pomáhají při žaludečních a střevních potížích a při nechutenství (podporují chuť k jídlu). Hořce též stojí například za výraznou hořkou chutí fernetu, ale i jiných bylinných likérů a destilátů. Pro výrobu likérů se hořec upravuje fermentací, při které získává charakteristickou červenohnědou barvu a plně se rozvine vůně silic.
