Každý projekt má svou historii a House 64 ji připomíná možná víc, než by se zdálo. Jak popisují architekti ze studia OOIIO Architecture, tedy tvůrčí duo Joaquín Millán Villamuelas a Federica Aridon Mamolar, když byla tato budova poprvé stavebně dokončena – čtyřiašedesát let před tím, než se této zakázky zhostili – panovaly opravdu jiné časy. Tehdy do Madridu přijížděly tisíce lidí z venkovských provincií, aby v hlavním městě hledali lepší život. Ne všichni ale měli to štěstí. Velké město je totiž nevítalo s otevřenou náručí. Za sny o lepším životě často následovalo trudné probuzení do nové reality. Příchozí do města za sebou sice zanechali útrapy španělského venkova, ale čekaly na ně nové starosti. Možnosti, jak si vydělávat, byly omezené. A rodiny početné. Ženy pracovaly z domova a jediný plat často stačil na uživení všech. Cesta zpět na venkov už nevedla a z Madridu se stala past. Jak to souvisí s tímto domem a bytem?Inu, tento dům byl po svém dostavění zabydlen právě přišedšími z venkova. A v tomto konkrétním bytě, na ploše jednasedmdesát metrů čtverečních, který se nachází v pátém podlaží bez výtahu, kdysi žilo pohromadě devět lidí. Byly to zkrátka jiné, nepříliš radostné časy. Dům má okna na dvou rovnoběžných fasádách a o rozložení programu bytu rozhodovala úzká centrální chodba, která se rozvětvovala do malých ložnic. Pravda, jen sotva dost velkých na to, aby se do nich vešla postel. Nebyl zde žádný obývací pokoj – dříve si děti musely hrát venku - a jediným společným prostorem byla malá jídelna. Oné devítičlenné rodině tehdy stačila jediná koupelna, a každou noc se pohovka v obývacím pokoji proměnila v další postel. Takový byl každodenní život tisíců rodin v Madridu v 60. letech 20. století. Naštěstí, je to už taková povaha plynutí doby, se časy mění. A tak se nyní proměnil i byt House 64. Pro jiné obyvatele a pro příjemnější bydlení. Dnes je dálnice, která kdysi vedla vlastně přímo před budovou, pohřbena pod velkým parkem. Budova má nyní výtah. A v bytě House 64 už žijí jen dva lidé. Dům už také nestojí na samém okraji města, Carabanchel je okraj širokého středu doširoka rozrostlého Madridu.Architekti z OOIIO Architecture v rámci úprav provedli velmi komplexní rekonstrukci, spojenou s demolicí většiny vnitřních nenosných stěn. Vznikl otevřený, vzdušný prostor zaplavený přirozeným světlem, který díky dvěma paralelním fasádám těží z vynikajícího křížového větrání. Dispoziční řešení je tu založené na strategickém umístění prvků oděných v pečlivě vybraných barvách, materiálech a texturách, což vedlo k plynulé, flexibilní a vysoce funkční prostorové organizaci. Každá stěna tu funguje jako prázdné plátno, na kterém je uložen specifický materiál, který interaguje se zbytkem místnosti. Jedna jediná stěna je tak jako obraz, ale všechny dohromady vytváří jakousi galerii materiálů a textur. Trojrozměrnou koláž přesahující do prostoru, kde se odrazy a jemné detaily propojují s ostatními. Je to kreativní a zcela to mění vyznění bytu.Nábytek hraje v této bohaté materiálové kompozici aktivní roli. Tmavě modré čalounění pohovky ladí s vlnitou kovovou stěnou před ní, která je umístěna na trojúhelníkové modré skříňce. Zlatý sametový závěs odděluje obývací pokoj od ložnice, jehož záhyby odrážejí vlnité žluté dlaždice lemující sousední stěnu. Naproti němu stojí příborník s tmavě olivově zelenými dvířky, což vytváří další kontrast. Hliněná lampa odpovídá zemitým tónům skříně, zatímco žlutá lampa se propojuje s nebesky modrou kuchyňskou pracovní deskou. Byt House 64 se díky těmto kreativním proměnám znovu stává domovem. Ovšem ne nahloučeným, stísněným a depresivním. Je plný barev, hřejivosti, vnitřní energie. Jak říkají architekti z OOIIO, je to druhá šance pro domov, který se přizpůsobil měnícímu se světu, nové rodině a odlišnému způsobu života.Zdroj: OOIIO ArchitectureFoto: Javier de Paz
