Svět hvozdíků je neskutečný, nabízí neuvěřitelnou řadu trvalek, letniček a dvouletek, jejichž jemné kvítky probarvují naše zahrady v červenci a srpnu. Mezi hvozdíky přitom řadíme i naše staré známé karafiáty a nebo v naší přírodě planě rostoucí „slzičky Panny Marie“ (hvozdík kartouzek - Dianthus carthusianorum). Ovšem i mezi méně známými hvozdíky jsou neuvěřitelní zástupci, kteří vytvoří z vaší skalky místo, kam se budete vracet opravdu rádi. A nejen ze skalky. Botanický rodový název hvozdík (Dianthus) nás skutečně odkazuje na boha Dia, jemuž byly právě tyto kvítky ve starověku zasvěceny. Ve středověku pak byly květy hvozdíků pro změnu spojovány s Pannou Marií, čili hvozdíky jsou květinami veskrze „božskými“. Pro účely řezaných květin do vázy byly vyšlechtěné různé druhy a kultivary karafiátů, které byly jedním z rostlinných symbolů za socialismu, ovšem snad se jim již podařilo z tohoto „šuplíku“, který si vůbec nezaslouží, vybřednout. Ovšem z botanického hlediska se nám známé karafiáty jmenují hvozdík karafiát, karafiát zahradní, případně Chabaudův karafiát (Dianthus caryophyllus). Oproti klasickým karafiátům pak bývají vytrvalé druhy hvozdíků nižšího vzrůstu a hodí se především do skalek. Nejpůvabnějším z nich je například hvozdík alpský (Dianthus alpinus), ale také hvozdík sivý (Dianthus gratianopolitanus), hvozdík péřitý (Dianthus plumarius) a hvozdík japonský (Dianthus japonicus). Pro všechny tyto zmíněné druhy platí, že milují slunná stanoviště a sušší vápenité půdy. Časem nám na skalkách vytvoří bohaté a bohatě kvetoucí trsy. Ty navíc můžeme od jara do podzimu s úspěchem dělit a rozsazovat, čímž získáme další bohaté trsy. Hvozdíky si tak množíme. Velice působivý je též hvozdík bradatý (Dianthus barbatus), kterému se jinak česky říká také čínský karafiát. V tomto případě jde o rostlinu dvouletou a vyššího vzrůstu. I když je to však dvouletka, je tak trochu netypická. Dovede se totiž na stanovišti vysemenit a vydrží zde díky tomu spoustu let. Proto se vám zdá, že pěstujete porost vytrvalý. Ovšem staré a uschlé rostliny vám rychle připomenou, že to není pravda, a že je musíte odstranit. Hvozdík bradatý můžeme dokonce narychlo vysít ještě v červenci do pařeniště a nebo přímo na uvolněný záhon. Mladé rostlinky pak musí na svém finálním stanovišti stát na přelomu srpna a září. Zde vytvoří na podzim růžice listů, které přežijí zimu (za silnějších mrazů je můžete přikrýt chvojím), na jaře budou pokračovat v růstu a v létě vykvetou. Pozor však, jejich genetičtí potomci ze samo-výsevu budou mít odlišné zbarvení květů. A po generace se postupně vrátí k barvě růžové. Přesně tou se totiž může hvozdík bradatý pyšnit ve volné přírodě.
