Jestli jsou právě Italové v něčem opravdovými mistry, pak jsou to zahrady a parky terasovité. Právě terasovité zahradní a parkové realizace jsou dnes vnímány jako pravý styl italské zahrady, i když to vlastněn není tak úplně pravda. První italské terasovité zahrady byly budovány na kopcích podél řeky Arno ve Florencii a jejím okolí. Tvůrci se tenkrát inspirovali zahradami římskými a neapolskými. Budovy byly v takových zahradách postavené nejčastěji na nejvyšších místech. Od té doby máme spojenu typickou italskou zahradu s kopcovitou krajinou, svahy a terasami. Italské zahrady však vznikaly i v rovinách. Vrchol italských zahrad přišel v období renesance a poté se tyto zahrady a jejich tvorba dále vyvíjely za baroka. V obou obdobích se zahradní tvorba řídila několika pravidly (zákony): finito (matematická, resp. geometrická definice všech prvků), collocatio (vzájemný vztah všech prvků v prostoru) a concinnitas (harmonie ve smyslu vztahu emocionálního působení a racionality uspořádání prvků zahrady). V souhrnu lze říci, že italské zahrady (parky) vycházely z přísné geometrie, kde všechny prvky v prostoru měly vzájemný vztah, a kde celek působil harmonicky, nepřevažovaly ani emoce, ani racionalita. Pod vlivem výše zmíněných tří zákonů a v duchu jejich důsledného naplnění se v italských zahradách (parcích) začaly vyskytovat některé typické prvky: broderie, giardinetto, sala terrena, grotta a theatron.Broderie jsou ornamentální výplně zahradních parterů, které byly od 17. století vysazovány po obvodech a v linii v podobě nejčastěji velmi nízce tvarovaného zimostrázu (Buxus). Výplně pak byly vysypávány různými barevnými materiály. Od barevných kamínků a písku až po saze, mušle, drcené cihly a keramické střešní tašky a další hmotu.Giardinetto jsou vlastně malé ozdobné zahrady, případně předzahrádky ornamentálně osazené okrasnými květinami. Vlastně malé dílčí části uvnitř či na okraji celku.Sala terrena jsou nejčastěji bohatě zdobené vstupní síně (vestibuly, haly a jiné prostory) v přízemí budov, jejichž jedna stěna je otevřena do zahrady. Z těchto prostor je také umožněn přístup do dalších částí budovy. My bychom řekli „do zahrady otevřená chodba“.Grotta je umělá jeskyně, případně plastický obraz se sousošími uvnitř architektonického stínícího prvku. Vévodily náměty historické, mytické, případně biblické (např. Grotta di Adamo ed Eva v parku zahrady Boboli ve Florencii).Theatron je kruhovitá úprava části kompozice zahrady, která zároveň slouží jako zahradní divadlo. Součástí těchto kruhových úprav však mohla být i loubí, tunely a bludiště tvořená vegetací, nešlo tedy jen o kruhovou úpravu sloužící jako zahradní divadlo. Navíc mohla výt v podobě theatronu budována i grotta. Cesty napříč zahradami se staly osami spojujícími různé jejich části. Tak byl do prostoru italské zahrady vnesen první dominantní geometrický prvek. Tvůrci si navíc pohrávali se scénickými efekty, vytvářeli jakési kulisy. Již u těchto prvních typicky italských zahrady hrály velkou roli terasy a schodiště působící velmi dramaticky. Ze starověkého Říma přišla kromě inspirace amfiteátry také inspirace uměleckým tvarováním keřů a samozřejmě všudypřítomnými sochami v antickém stylu. Ostatně v antickém stylu se zprvu nesla i architektura. V době, kdy vznikala například zahrada medicejského paláce Castello ve Florencii, bylo objevováno působení architektury a rostlinných prvků. V době vzniku se zahrada stala vlastně obytným prostorem, který byl budován podle stejných kritérií jako stavba paláce. Ostatně na jeho půdorys zahrada navazuje. Již v té době však zahrady začaly na dvorech panovníků sloužit i jako sbírky rostlin a cizokrajných živočichů. Šlo tedy o propojení obytného venkovního prostoru s jakousi zahradou botanickou a zároveň zoologickou. Medicejům, bohatému a mocnému rodu, ostatně šlo o šlechtický titul, kterého se právě v období renesance dočkali, proto kopírovali tehdejší panovnické zvyky. Všimněte si, že dosud jsou součástí zoologických zahrad i jejich botanické soukmenovkyně. A například ZOO v Plzni dokonce přímo skloubila zahradu ZOOLOGICKOU s BOTANICKOU, navíc jde o zahradu zásadně terasovitou. Jde jen o to, co vás v daném prostoru právě zaujme víc. Jinak je obvyklé, že zoologické zahrady najdeme vedle botanických a naopak všude po světě. Ovšem půdorys italských zahrad zůstal jaksi šachovnicovitý, tedy půdorys rovných partií těchto zahrad. Je to upomínka na původ v zahradách užitkových, kde dominovaly užitkové záhony. Autoři se od této reality plně neodpoutali. Celkem monotónní čtverce jsou zde opticky rozbíjeny ornamenty a různým využitím jednotlivých čtverců (trávník, pravidelně stříhané keře, výplňová hmota, ornamenty z okrasných květin, ale i užitkové záhony a bylinky apod.). Rovné plochy italských zahrad mohou při hlubším zkoumání působit celkem nudně, byť je jednoduchá geometrie rozbíjena různou účelovostí. Prakticky založení lidé však ocení, že je zde právě i místo na bylinky a užitkové záhony hned vedle míst určených k odpočinku. Podobně vlastně uvažuje i běžný český zahrádkář. Křížení cest pak bývá uprostřed doplněno vodní nádrží, vodní nádrží s fontánami, fontánou, vodotrysky, případně tvarovaným stromem. Obvykle jde také o vodní plochou zakončenou kaskádu. O to náročnější jsou však terasovité zahradní úpravy (giardinetta), především pak na terasách před lodžiemi a salou terrenou. Tyto plochy se obvykle nachází na hlavní ose domu, jejíž finální část je vyšperkována grottou, která může být třeba v podobě kaskády s fontánami, ale i malého theatronu. Navazuje pak jakýkoli prvek, kterým zahrada přechází do volné přírody. A může jím být třeba i zvěřinec. Postupně přibývalo působivých výhledů z budov na zahrady, zároveň se zde projevovala v plné míře umělecká sběratelská vášeň především v podobě soch, sochařských galerií a lapidárií. Dále platí, že čím dál jsme od budovy a centra zahrady, tím jsou cesty klikatější a spletitější a tím více ustupuje geometrická pravidelnost. Vrcholně renesanční zahrady se pak staly až silně komplikovanými, ale i elegantními a hravými. Geometrická přísnost byla ta tam. Říkalo se jim zahrady manýristické. A díky Bohu za ně. Manýrismus je typickým znakem renesančního umění, kde se našlo místo i na umění mnohem starší. Třeba v zahradě Villa Medici najdeme přední díla antiky a zahrady Baboli (park u paláce Pitti) jsou považovány za silně manýristické. Dlužno dodat, že i za těmito zahradami stojí šlechtický rod Medicejů, který Florencii vládl velmi dlouho. Manýristické zahrady jsou bohatě zdobené, plné umění a mají komplikovanou stavbu. A tradiční italské terasovité zahrady, které jsou vlastně považovány za pravé italské zahrady? Zřejmě byly původně ovlivněné olivovými sady a vinicemi. Ostatně je na terasách a na slunných svazích těchto zahrad najdeme dodnes. Též jezírka s kaskádami podtrhují hornaté a kopcovité plochy zahrad, kde voda zlepšuje mikroklima, zatímco různá loubí a grotty poskytují kýžený stín. Za parného léta tolik nezbytný. Květinová výsadba vždy tvoří zajímavé vzory, manýristické pestrosti je náruč otevřena. Výsadby se provádí i do různých kamenných i keramických nádob. Stromy jsou pak často tvarovány do tvarů koule, pyramidy, jehlanu, ale i krychle. Pěstovány jsou v půdě i nádobách, stejně jako okrasné květiny. U cenných exotických teplomilných druhů pak bývá důvodem i potřeba uschování na zimu do skleníku. Přece jen tropické druhy nesnesou zimní klima ani v slunné a teplé Itálii. Hornatý alpský sever má navíc klima až mírné, nikoli subtropické. Ozdobný řez dřevin je pak pro italské zahrady vůbec důležitý. V baroku přešel až po napodobování soch a zvířat. Sochy jsou umisťovány na místech, odkud jsou pozorovatelné z různých míst zahrady. Najdou si místo i ve středu dlážděné plochy, ve středu či jako lem jezírka, případně nad ním. Většinou pak na výše položených místech jednotlivých teras. No a samozřejmě dominantní roli hraje architektura v různých podobách, která využívá terasovitý terén. Od drobných forem v podobě schodišť a nízkých zídek až po samostatné zahradní budovy, bohatě zdobená jezírka a fontány. V italské zahradě najdete často Cypřiše, hortenzie, olivy, buxusy, z lián například vistárie a vinnou révu, ale i jiné. Barevně dominuje žlutá, červená, oranžová a modrá, stěny budov by měly být bílé anebo alespoň nést přirozený přírodní nádech použitého kamene. Navíc tyto architektonické prvky musí odpovídat centrálním budovám. Odpočinkové terasy jsou většinou dlážděné, najdeme zde však i okrajově vysypávané plochy. A samozřejmě květiny v květináčích včetně dřevin. Ornamentální schodiště, sochařské prvky, vodní kaskády se stékající vodou. Sochařské, vodní a zahradní prvky tvoří v italské zahradě jedinečný celek. Tak trochu připomínají zahrady například asyrské, vysoce je však překonávají. Ostatně terasovité zahrady najdeme na mnoha místech světa, třeba i v Jeruzalémě a jinde.A třeba zahrada vatikánského Belvederu (Cortile del Belvedere) byla vytvořena jako soustava tří teras. U náročných zahrad najdeme soustavy kaskád a vodních stružek, které končí u náročného parteru s klidnou vodní hladinou. A třeba první italské botanické zahrady, například ta v Padově, připomínají svým kruhovým půdorysem schéma měst podle ideálů vrcholně renesanční teoretiků. A tyto botanické zahrady jsou nakonec starší než jejich příbuzné ve zbytku Evropy. Tou první byla botanická zahrada v Pise. Baroko pak do italských zahrad přineslo propojování os a prostorů, bohatlo tvarování zeleně až do nejnepřirozenějších tvarů. Objevovalo se dokonce tvarování v podobě napodobování předmětů, zvířat a soch (topiary). Vodní prvky a sochařská díla byly kombinovány s bohatě zdobenou architekturou a právě složitě upravovanou zelení. Stále však šlo o typické italské zahrady, které nepodlehly ani vlivům francouzským. Tedy až na výjimky. Třeba Isola Bella garden na jezeře Lago di Maggiore představuje vrchol italské zahradní barokní tvorby. Na konci článku se však ještě vraťme na začátek. Právě rozmach renesance přinesl i rozmach zahradnický. A nejstarší evropskou zahradu najdeme v italské Florencii. Zdejší renesanční zahrady Boboli (Giardino di Boboli u paláce Pitti) jsou skutečně považované za jedny z nejstarších zachovaných zahrad v Evropě. Založené byly v 16. století a jelikož místní šlechta, známí Medicejští, pocházející z měšťanských kruhů, patřila mezi vyhlášené milovníky umění, zahrady jsou plné soch, fontán, teras a zákoutí. Medicejští patřili již ve 13. století k jednomu z nejbohatších a nejmocnějších rodů ve Florencii. A protože v roce 1532 konečně získali šlechtický titul vévodů toskánských, bylo na čase se zapsat i mezi významné mecenáše umění. Ostatně jejich školami a dílnami prošly i takové osobnosti jako Michelangelo Buonarroti a Leonardo da Vinci. A právě zahrady Boboli jsou označované jako vrcholně manýristické, tedy komplikované a výstřední. Přesto však vtiskly charakter typickým italským zahradám a parkům, které se od zbytku Evropy liší kromě rafinovaně řešených teras právě i přemírou instalovaného umění. Dokonce i nejstarší evropskou botanickou zahradu najdeme v Itálii, konkrétně v Pise, založena byla v roce 1544 a dodnes je známa svými historickými sbírkami rostlin a unikátním výskytem exotických druhů. Na našem území byly ve stylu italských zahrad vybudovány palácové zahrady pod Pražským hradem, konkrétně zahrada Fürstenberská, Kolovratská, Pálffyovská, Ledeburská a Vrtbovská. Pyšnit se může italským stylem i zahrada státního zámku Stekník.Zdroj: thespruce.com, wikipedia.org, gardenia.net, dellavallegiardini.it
