Oxidace kovů představuje nejprve změnu vzhledu kovových povrchů, později i narušení struktury kovu. Sice až po velmi dlouhé době, ale časem zoxiduje kov natolik, že vlastně zcela zmizí. Korozi se proto snažíme předcházet a pokud se objeví, odstraňujeme ji, samozřejmě až na výjimky, kdy koroze vytváří požadovanou patinu. Jistou optikou extrémem jsou pak skládky postupně se rozkládajících aut vystavených jako exponáty apod. Předtím, než si řekneme něco o odstraňování koroze a jejímu zamezení (prevenci), musíme si říci něco o kovech železných a neželezných. Nejběžnější korozí, respektive její formou, je rez. A právě ta se tvoří na kovech železných, nejčastěji na konstrukční oceli. Ale i železném nářadí, kovaných plotech apod. Oxidace železa postupně pokračuje až do naprostého rozpadnutí kovových předmětů. Zatímco koroze neželezných kovů (např. hliník, zinek, měď, bronz, mosaz a stříbro) probíhá jen na povrchu, jelikož vytvořená vrstva oxidů kovu funguje jako bariéra proti další oxidaci. U těchto kovů je oxidace (koroze) naopak často žádoucí, čímž se zbavíme povinnosti dalších povrchových úprav. Např. měděné střechy a okapy (tyrkysová až zelená patina), případně střechy titanzinkové. Sloučeniny kovu s kyslíkem mají v těchto případech dokonce některé fyzikální vlastnosti mnohem lepší než samotný kov! Třeba v případě mědi sloučenina obsahuje měď, kyslík, síru, ale i jiné příměsi. Záleží na konkrétním složení atmosféry v dané lokalitě. Průmyslově se koroze odstraňuje máčením kovů v různých kyselinách, doma však pro nás bude nejdostupnější odstraňování mechanické. Vhodné nástroje se pak liší v závislosti na stupni probíhající koroze, především pak jejich hrubost. Rez železných kovů jde dosti do hloubky a pokud chceme kov nejen zbavit koroze, ale i důkladně vyhladit, je třeba vybrousit i část oceli. Používají se proto hrubovací a brusné kotouče a jejich abrazivnost se postupně snižuje. U neželezných kovů není zpravidla třeba korozi odstraňovat. Tenká vrstva oxidu je stejnoměrná, pokud ji však chceme odstranit, nemusíme již výrazně zasahovat do kovu, který vrstva oxidu chrání. V tomto případě jsou nejlepší brusná rouna z netkané textilie, na jejíchž vláknech bylo při výrobě naneseno jemné abrazivo (brusný materiál). Brusná rouna ubírají materiál šetrně a zároveň leští povrch. Toto brusivo si lze pořídit v podobě archů určených k ruční práci a nebo kotoučů se suchým zipem pro vrtačku či úhlovou brusku. Pokud chceme povrch opracovat opravdu rovnoměrně, lze si pořídit brusné válce. Ty malé se stopkou jsou určené pro vrtačky, ty větší upevníme pomocí speciálního unášeče k úhlové brusce. Použít lze také kartáče s vlákny z plastu či kovu (např. drátěné kartáče s ocelovými a nebo mosaznými drátky). I kartáče lze pořídit také pro vrtačku a úhlovou brusku. Kartáče s plastovými vlákny jsou šetrnější, nejagresivnější jsou drátky ocelové, které jsou spojené do copánků. Kartáče mají skvělou vlastnost – dovedou totiž proniknout i do prohlubní, aniž by ubíraly kovový podklad, povrch ovšem nebude hladký. Další možnou metodou je využití stlačeného vzduchu a abraziva spolu s vodou či bez vody, hovoříme o takzvaném pískování. Potřebujeme výkonný kompresor a injektorovou pistoli a nebo tlakovou nádobu. Jelikož nejdražší položkou je v tomto případě kompresor, vyplatí se zapůjčení zařízení. Lepší je tryskání korozí napadeného kovu za mokra, tedy s pomocí vody, jelikož to výrazně sníží prašnost. Ovšem přítomnost vody je možná jen v určitých případech. Pískovat lze též bez písku, čili pomocí korundu či ocelové drti. Vždy ale platí, že ne každé abrazivum je vhodné pro všechna pískovací zařízení a pro všechny povrchy. Třeba ocelová drť se nehodí pro injektorové pískovačky a pro měkké povrchy (poškodila by je). Pro velice jemné práce se též používá organické abrazivum, například drť ze skořápek vlašských ořechů, ze skořápek vajíček, kostí apod. Kromě průmyslových postupů konzervace se nabízí řada způsobů, které jsou dostupné pro každého kutila. Na prvním místě jsou a vždy budou speciální nátěrové hmoty (krycí či transparentní). Ty brání korozi chemicky, jelikož obsahují inhibitory koroze, případně bariérově (vytvoří vrstvu, kterou nepronikne vzdušný kyslík). Často jde dokonce o kombinaci obou způsobů. Pokud dodržíme technologický postup (odmaštění povrchu, správné ředění nátěru, nanášení a nanesení dostatečné tloušťky materiálu).Použít lze také prostředky, jež vytvoří na povrchu kovů ochranný film, který odpuzuje vlhkost. Většinou jde o látky na bázi olejů a vosků. Zanechají povrchu kovu přirozený vzhled a přitom jej chrání. Jejich stinnou stránkou je mnohem častější obnova nátěru než je tomu u běžných nátěrových hmot. Kromě prostředků tvořících ochranný film a běžných nátěrů na kovy (např. email) se také používají speciální antikorozní nátěry, které lze dokonce nanést i na mírněji zrezivělé povrchy, ale jen některé. Pod některými může koroze dokonce i pokračovat, pokud není před nanesením nátěru odstraněna. Například Alkyton obsahuje antikorozní pigmenty a proto lze tento materiál natírat přímo na zkorodovaný kov. Pokud je povrch mírně zkorodovaný, stačí 2 vrstvy nátěru, pokud je zkorodovaný silněji, je třeba použít nejprve Penetrátor koroze a poté až aplikovat vrstvu Alkytonu.V případě kovů je při volbě nátěrů obvykle nejprve vhodné použít takzvaný stabilizátor koroze, který slouží jako základní nátěr. Poté až se nanáší zvolená barva. Tyto základní nátěry zabraňují rozvoji koroze a zvyšují přilnavost i životnost finálního nátěru. Velmi účinná je na rozpouštění rzi kyselina citronová (cca dvouprocentní roztok, nejlépe navíc ohřátý, což zvyšuje účinnost). Funguje také ocet v ředěném i neředěném stavu (správný poměr je třeba pro konkrétní účel najít). Po aplikaci kyseliny citrónové či octu nakonec očistíme rozpuštěnou rez kartáčem a vodou a následovat musí pasivace chemikálie, aby koroze nepokračovala. K pasivaci funguje výborně kaméliový olej, případně konzervační prostředky typu Konkor a nebo WD-40.Jako ochrana kovů před rzí fungují různé rostlinné oleje, vyhýbáme se živočišným tukům z důvodu jejich rozkladu a s tím souvisejícího nepříjemného zápachu. Použít lze olej slunečnicový, řepkový, olivový apod.Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com, pixabay.com
