Jak na jaře skalku nastartujeme, tak nás bude po celou sezónu těšit. Právě na jaře se například pořádají výstavy skalniček, ale i zahradníci a zahradní centra se tímto zbožím zásobí. A právě v době, když již odkvetly či odkvétají první předjarní a jarní skvosty našich skalek, je na čase pokročit o kousek dál. Na jaře je především třeba odstranit ze skalek uhynulé rostliny či části rostlin, listí a také jehličí, pokud jsme někam položili na podzim jako ochranu chvojí. Některé trvalky je třeba seříznout, pokud jsme nechali přes zimu zdobit skalku jejich torzem, zároveň vysazujeme letničky. Je třeba se též podívat na celkový stav skalky, mráz a sníh stejně jako dešťové srážky se skalkou pracují. Je také třeba přidat nový substrát a případně i mulč. Obsypáváme tedy krčky rostlin, ale také spravujeme spáry mezi kameny a podobně. A také je především třeba plít. Obzvláště vytrvalé plevele dovedou prostory skalek doslova zamořit. Skalky se však v žádném případě neryjí, neprokopávají, nedodává se jim do spodních vrstev substrátu organické hnojivo. Pečujeme tedy o ekosystém, nikoli o záhon. S plevelem vlastně musíme začít bojovat již při zakládání skalek. Je třeba použít opravdu kvalitní zeminu, která není zamořena semeny vytrvalých plevelů, obzvláště špatné kompostování je spíše na škodu, pokud se totiž v kompostu nevytvoří dostatečně vysoké teploty a přitom dáváme do kompostu zcela vše včetně plevelů se semeny, oddenků vytrvalých plevelů apod., stane se použití takového kompostu do skalky spíše její zhoubou. I nadále je však třeba plevel na skalkách likvidovat. Jednoleté, dvouleté i vytrvalé plevele odstraňujeme mechanicky a to vždy včas, aby se nám nevysemenily (většina semen plevelů vydrží v půdě i několik let, načež vyklíčí až za vhodných podmínek). Vytrvalé plevele rozmnožující se vegetativně (např. oddenky nebo šlahouny) navíc vyžadují chemickou likvidaci, ale opatrnou, abychom neublížili samotným skalničkám. Do roztoku herbicidu namočíme štětec a opatrně nanášíme chemikálii na listy plevelů. Účinné látky se tak dostanou až do kořenů a oddenků. Plevelné rostliny sice neuhynou ihned (do 14 až 21 dnů), ale o to účinněji se jich zbavíme. Jak jsme již výše zmínili, plevelem zamořený kompost je vůbec tím nejhorším, co můžeme skalce dát, ovšem kompost kvalitní je naopak tím nejlepším. I s ním se však musí zacházet opatrně. Kvalitní, dobře vyzrálý a plevely nekontaminovaný kompost je sice vůbec tím nejlepším hnojivem pro skalky, je však třeba dát pozor, které rostliny přihnojení vyžadují, a kterým by naopak ublížilo. Oblíbenými skalničkami nejsou jen druhy kulturní, šlechtěné, ale především též plané, které jsou v přírodě adaptovány i na tvrdé horské podmínky. A zde mají právě nedostatek zeminy a živin, proto by jim přihnojení kompostem na skalkách uškodilo. Ztrácely by svůj přirozený vzhled a byly by méně odolné. Stravovací návyky jsou pro rostliny prostě důležité v kladném i záporném smyslu. Naopak ale mnohé velkokvěté a bohatě kvetoucí rostliny přihnojení vyloženě vyžadují. Jelikož je vrcholným obdobím, kdy kvete převážná většina oblíbených skalniček, právě jaro, můžeme ty druhy, které hnojivo potřebují, přihnojit právě nyní. Mnohé skalničky však nesnášejí přímé přihnojování organickými hnojivy, proto jsou pro ně vhodnější hnojiva průmyslová, ale jen pro druhy náročnější na výživu. Tato hnojiva je nejlepší dodat rostlinám v podobě roztoku, tedy zálivky. A právě ve vodě zředěným roztokem přihnojujeme skalničky na jaře po očištění skalky. Ideální je takový den, kdy je zataženo, aby nám zálivka hned nezačala vysychat a hnojivo se dostalo spolu s vodou více do hloubky (skalničky mohou mít kořeny poměrně hluboko). Toto hnojení lze víckrát opakovat až do začátku července, kdy hnojení zcela ukončíme, aby mohly nové přírůstky rostlin vyzrát. Na druhou stranu však někdo nehnojí skalky vůbec a prosperují výborně, je tedy na zváženou, k jaké cestě se přiklonit. Diskutabilní je u skalniček též zálivka. Není snad na světě skalničkáře, který by vůbec uvažoval o té automatické. Na zálivku různě náročné druhy jsou obvykle podobně náročné i na živiny a na skalkách bývají shlukovány. Na zálivku má navíc vliv oslunění skalky, volba substrátu, mulčování. Pokud pak na vaší skalce dominují horské druhy, mají v přírodě nejvíce vláhy na jaře. A právě tomu by měla odpovídat i zálivka, pokud neprší dostatečně. V létě pak již můžeme zalévat méně. Například letos je jaro obzvláště suché a prognózy nejsou příliš dobré, proto dobrý skalničkář zbystří a začne svou skalku zavlažovat. Při zálivce skalek je obzvláště důležité, aby se voda dostala do hlubších vrstev, povrchová zálivka nemá smysl. Teprve v hlubších vrstvách je voda zásobárnou pro rostliny na více dní. Někteří skalničkáři dokonce „drží své skalky hodně na suchu“. Ale samozřejmě je nejdůležitější volba rostlin. Skalničky jsou obvykle nenáročné a odolné, netrpí chorobami a škůdci je s výjimkou například mšic příliš nevyhledávají. Nejvíce nás na skalkách paradoxně trápí hmyz, který je v zahradách jinak užitečný. Mravenci. Navíc mají mravenci na skalkách neuvěřitelnou schopnost „utábořit se“ tam, kde pěstujete nejvzácnější druhy skalniček. Bez chemického způsobu boje s mravenci to zde zřejmě nepůjde, ale je možné zkusit některou z „babských“ rad, třeba zabere. Při pravidelných kontrolách rostlin můžeme objevit další škůdce, proti kterým zakročíme, pokud je na skalce najdeme. Jinak to nemá smysl. Může být rok, že se třeba mšice skalce vyhnou obloukem a v dalším roce zde napadnou, co se dá. Ovšem největší doslova pohromou skalek jsou slimáci (plzák španělský) a hlemýždi. Doslova přes noc můžete najít místo skalniček spoušť. Zkusit můžeme různé chemické přípravky, nejvíce však pomohou ještěrky a žáby. Proto je také vhodné vybudovat vedle skalky alespoň menší zahradní jezírko. Jako první nám na skalkách vykvétají lomikameny. Tyto druhy pochází z výše položených oblastí, mnohé dokonce z okrajů pevninských ledovců, kde zůstaly i po jejích ústupu. Jde tedy o druhy otužilé, které vykvétají ještě za velice chladného počasí a daří se jim v půdě chudé na živiny, dokonce ve spárách mezi kameny. Lomikameny patří mezi takzvané glaciální relikty. Ve vyšších polohách navíc tyto rostliny neměly konkurenci a postupně si přivykly na nedostatek živin. Navíc se však naučily odolávat i suchu a horku, prudkému větru apod., jde tedy zároveň o takzvané rostliny extremofilní. Některé dokonce dovedou využívat vodu s rozpuštěným vápencem, případně naopak snesou i silně kyselé prostředí, prostě vydrží takové podmínky, za jakých by ostatní druhy uhynuly. A právě to je prostředí horské. Pokud tedy hledáte glaciální relikty a zároveň extrémofily, vysaďte na svou na živiny chudou skalku drobně kvetoucí, něžné lomikameny. Lomikameny se však hodí spíše pro zkušenější pěstitele. Vysazují se do spár mezi kameny na šikmých plochách, nikdy okolo nich nesmí stát voda, rostlinky navíc po výsadbě obsypeme kamínky. Mulč ze štěrku či říčních oblázků jim vyloženě prospívá. Kořeny lomikamenů dovedou využít i sebemenších prasklin v kamenech, naopak se jim v takovém prostředí daří nejlépe. Na záhon je prostě nevysazujte. Jelikož lomikameny sahají časem svými kořeny velice hluboko, není možné je přesadit, ovšem trsy můžeme dělit a části původního trsu se ochotně uchytí jinde. A pokud si na skalce zkombinujeme různé druhy lomikamenů tak, aby nám postupně nakvétaly od jara až do vrcholu léta, čeká nás úžasná sezóna. Právě ty druhy, které na jaře chytají na osluněných stanovištích vodu tajícího sněhu, patří mezi průkopníky kvetoucích skalek. Jde o druhy nízké, často i hustěji ochmýřené, rychle odkvétající a často i mizející z povrchu skalky krátce po odkvětu, aby nás překvapily zase příští rok. U některých zůstanou až do konce sezóny na skalce lístky. Kromě lomikamenů patří k průkopníkům skalek také koniklece, krokusy a primule, později začnou nakvétat hořečky, hořce, tařičky, osívky a plazivé vrby, ale třeba i ostřice. V plné parádě se pak na skalkách představí cibuloviny, orlíčky, mochny, floxy, kosmatce, štěničníky, netřesky, lewisie a další druhy.
