Nepříjemně návodnou otázku, a to, co je v české (a moravské, slezské) nejvzácnější, nebudeme zbytečně rozmazávat. Každý ať si najde to své. Jen prosím neříkejte, že máme nedostatek lesů. Ty v současnosti totiž pokrývají 34 %, třetinu celkové rozlohy naší malé republiky. Není to tolik, jako má Finsko nebo Švédsko, severské státy, ale pořád je to víc, než kolik mají naši západoevropští sousedé. Že vám to pořád přijde málo? Že to dřív bylo lepší? Vězte, že lesů máme rozlohou aktuálně 2,5x tolik, než kolik jich tu rostlo v 18. století. V pozdním středověku, kolem 15. století, lesy pokrývaly jen kolem 10 % rozlohy státu. Záleží, jakou optikou na to budeme hledět. Pokud pohledem profesních lesníků, můžeme si spokojeně mnout ruce. Hospodářské lesy, kde je biomasa deklasována na dřevní hmotu určenou ke zpracování, totiž znamenají byznys. Spokojení mohou být houbaři, a další milovníci jehličnatých lesů (ty totiž tvoří 70 % podíl zalesněných ploch). Horší pohled se nabídne, když zvolíme perspektivu živočichů a rostlin, ohrožených a chráněných druhů, kteří mají tu smůlu v naší zalesněné krajině žít. Ti tu totiž zhusta nenachází prostor k existenci. Jak je to možné? Hezkých pár století se totiž vyvíjeli v krajině, která byla s výjimkami souvislých pohraničních hvozdů téměř lesu-prostá. Přesněji, obsazená jehličnany jen na svazích hor, s borovicemi rostlými v extrémních polohách, zatímco údolím vévodily doubravy a o něco výše jedlo-bučiny, smíšené listnaté lesy. A tyto smíšené lesy (které tehdy tvořily dobře dvoutřetinový podíl veškerých lesů, oproti dnešním monokulturám) patřily k porostům silně ovlivněným člověkem. Žádnou harmonickou středověkou selanku si nepředstavujte. V takových dostupných lesích se výběrově klučilo, žďářilo, (kácelo a pálilo), pásl se dobytek, sbíral se klest, prosekávaly cesty a pěšiny, zakládaly milíře. Tvořila je tedy mozaika pasek, louček, mýtin, vývratů, pastvin. Ne úplně roztroušená parková zeleň, ale taky ne nahuštěný stejnověký kompakt. Jinými slovy, byly vůčihledně „světlejší“, než ty současné. A tyto světliny (vznikající, průběžně zarůstající a znovu vypásané a kácené) byly domovem desítek druhů obratlovců, stovek druhů rostlin, tisícovek druhů hmyzu. Fungovalo to takhle několik dlouhých staletí na opravdu velkém kusu území, jež se jednou stanem Českou republikou. Takže není divu, že se naše „domácí skladba“, stále přítomný výběr živočišných a rostlinných druhů téhle dynamice přizpůsobil. A dál? Když se v rámci tereziánských reforem pouští Rakousko-Uhersko do soustředěného zalesňování, mění se tyhle háje na první hospodářské plantáže. Úplná katastrofa to není. Jednak proto, že příroda v první polovině 18. století skutečně nikoho netrápí, a také proto, že živočišné a rostlinné druhy světlin mají pořád kam jít. V otevřené krajině totiž existuje spousta dalšího místa. Prostor bez lesů je k nalezení na pastvinách, rozvolněnou zeleň nabízí i zemědělská krajina plná remízků. Je tu bezpočet travních lemů, mezí a paloučků mezi droboučkými polnostmi. A také spousta partií přirozeného bezlesí. Míst, která jen tak nezarůstají: suťové svahy na stráních, vymrzající lavinové doliny, skaliska. Místa příliš přeslunění a přeschlá, anebo naopak vytrvale zamokřená. Rostliny i živočichové si pořád mohou najít to své, když už se lesy mění. Nemusíme dlouho přemýšlet nad tím, že i tohle přirozené či náhradní bydlení jim dlouho nevydrželo. Reforem se za pár dekád dočkalo i zemědělství. S poválečnou změnou režimu a scelováním pozemků do obřích lánů vymizely lemy a rozoraly se meze. Mokřiny byly vysušeny a zúrodněny, transformovány na pole. Masivně hnojená a ošetřovaná chemicky. Jestli dřív trvalo cca. 150 let, než se lesy staly vyloučeným prostorem pro své někdejší zvířecí a rostlinné obyvatele, v zemědělské krajině nám to netrvalo ani polovinu času. Třetinu rozlohy Česka tvoří lesy, větší třetinu (37,5 %) orná půda. Na poslední třetině žijeme my, lidé. Náš osobní prostor vymezují sídla – vesnice a města. Linie cest, silnic a železnic. Chodníky a nástupiště, parkoviště, průmyslové areály, komerční a administrativní centra. Prostor pro existenci jiných druhů, živočichů a rostlin, kteří tu po staletí nažívali též, tu už ale povážlivě schází. Města a vesnice jsou pro většinu z nich stejně nehostinná, jako kulturní zemědělská krajina a hospodářské lesy. Kam mají jít? Na ty zbývající plošky, promile z někdejších desítek procent, drobné fragmenty bezlesí, které nám ještě zbývají. Na poslední střípky nezalesněné krajiny. Které teď zalesňujeme. Ano, je to chyba. „Příroda“ totiž neznamená jen „les“. A to, co nám v Česku schází nejvíc – pokud nám tedy nejde jen o náš dobrý pocit ale skutečně o ochranu životního prostředí, ohrožených druhů - je citlivě vytvářená krajinná mozaika, jež by akcentovala prvky onoho tolik vzácného bezlesí.Sázet stromy je snadné. Vykopete jámu a pak tam něco strčíte, zeleným nahoru. Udržovat bezlesí je pracné. Je to spousta vyřezávání náletových keříků, sekání, hrabání. U sázení vidíte výsledek: strom stojí a možná i poroste. U bezlesí nevidíte žádný posun, snad jen tedy záplavu květů a bzučení hmyzu. Lidé chtějí sázet stromy, protože je to snadné. Myslí si, že tím pomáhají přírodě. Věnují tomu jedno odpoledne, a mají splněno. Jenže takhle skutečná péče o přírodu nevypadá. Abychom to příliš nezjednodušovali: sázet stromy není vždy špatné, když se to udělá dobře a na správná místa. Zrovna v intravilánu obcí a měst, na zastavěné ploše, v alejích podél silnic a cest, je zeleně setrvalý nedostatek. Ale v otevřené krajině? Tam se to ne vždy dá považovat za šťastný přístup. Co tedy dělat, když chceme přírodě trochu užitečně pomáhat? Prvním krokem by mohlo být třeba nahradit sázení stromů nekácením těch, které už kolem sebe máme. A druhým? Najít si nějakou hezkou plochu, která „leží ladem“ – zarůstající pastvinu, stráň nebo mez – a na ní bojovat za udržení bezlesí. Tím rozhodně přispějete dobré věci víc, než čtyřmi smrky, jednou borovicí a tújemi, zapíchnutými do poslední louky ve vašem okolí.
