Prý takzvaná metoda 70/30 pochází z rakouských Alp, kde měla být předávána ústně jako „siebzig dreissig“, ale kdo kdy topil dřevem, vlastně sám dojde logicky k podobnému závěru. Nejdůležitější je rychle zatopit a tedy vytvořit teplo. A to dovede právě měkké, suché dřevo. Teprve když se v kamnech, krbových kamnech či kotli pořádně zatopí, kdy je v kotli spousta žhavých uhlíků, je možné topidlo naložit tvrdým dřevem, případně dřevními briketami. Přesný poměr 70 dílů měkkého suchého dřeva a 30 dílů tvrdého suchého dřeva určitě nikdo v praxi nedodržuje, ale čísla budou velmi podobná. Navíc takové chování přesně odráží fyzikální zákonitosti spalování, stejně jako současné poznatky o optimalizaci hoření. Jinak to vlastně udělat ani nelze, tedy pokud nemáte jiné palivo (např. pelety). Touto metodou lze přitom ušetřit každou topnou sezónu 10 až 25 % paliva. Důležitý je však také typ spotřebiče a jeho výkon, kvalita dřeva a jeho obsah vody a také správná regulace přívodu vzduchu a odvodu spalin. Když použijeme jednoduché číslo, aby se nám lépe počítalo, které však zároveň může odpovídat reálné roční spotřebě dřeva, při spotřebě 10 kubíků (m3) dřeva ročně činí úspora 1 až 2,5 m3. A to může být přepočteno na peníze až 5 a více tisíc korun za rok. Z měkkých dřevin se na roztápění nejčastěji používá suchý smrk, z tvrdých dřevin pak buk, habr a dub, případně lze tvrdé dřevo nahradit dřevními briketami. Ty jsou dokonce ještě výhodnější, jelikož mají z výroby přesnou hustotu a nízkou vlhkost, obvykle méně jak 10 %. Jejich výhřevnost se pak pohybuje mezi 16 až 19 MJ / kg. Zatímco smrk má výhřevnost cca 14 MJ/kg a vlhčí dřevo může mít výhřevnost i nižší jak 10 MJ/kg. Čili kvalita paliva je klíčová. Vraťme se ještě obyčejnou selskou logikou k porovnání měkkého a tvrdého dřeva. Měkké dřevo rychleji vysychá i hoří, zatímco tvrdé dřevo hoří mnohem déle kvůli vyšší hustotě hmoty. Aby ale mohlo být dobře spalováno, potřebuje vysokou teplotu a stále žhavou vrstvu. Proto je nutné měkké a tvrdé dřevo kombinovat, energie se uvolňuje postupně. Obzvláště důležité je to pak v případě, kdy je dřevo hlavním zdrojem tepla. Do doplňkového zdroje můžeme dát pro rychlé přitopení v podstatě jenom dřevo měkké. V hlavním zdroji tepla však musí docházet ke stabilnímu hoření a nežádoucí jsou velké teplotní výkyvy. Měkké dřevo tedy rychle vyhoří, ohřeje kotel a vytvoří žhavou vrstvu, na kterou uložíme dřevo tvrdé nebo dřevní brikety. Spalování tvrdého materiálu plynule naváže na předchozí fázi spalování dřeva měkkého. A měřeno v čase? Běžná dřevní briketa může hořet 2 až 4 hodiny. A když jich přidáme více, může si kotel udržet žhavou vrstvu až do časných ranních hodin, kdy stačí jenom přiložit měkké dřevo a opět navázat dřevem tvrdým. Samozřejmostí je úprava přívodu vzduchu a odvodu spalin. Jak je to ale se správným přívodem vzduchu? Měkké dřevo potřebuje více primárního vzduchu, zatímco tvrdé dřevo a brikety více vzduchu sekundárního. Moderní spotřebiče to přitom dělají automaticky. Lambda sonda detekuje kvalitu spalin a podle ní reguluje množství vzduchu. Cílem je samozřejmě co nejúčinnější a nejefektivnější spalování. Říká se tomu také udržování "stáložáru". Kde však chybí chytrá regulace, stačí dodržovat střídání měkkého a tvrdého dřeva při manuální regulaci přívodu vzduchu. Na noc se pak reguluje (přiškrtí) i odvod spalin, čímž se doba vytápění prodlouží, i když budou teploty nižší. V noci ale nepotřebujeme přetápět, spíme pod duchnou, peřinou, dekou... Dalším výsledným efektem správného vytápění a optimálního spalování je čistší komín i kotel. Nejhorší je roztápění kotle za studena, kdy se tvoří spousta dehtu. Pokud se ale spotřebič neroztápí za studena, spaliny rychle dosáhnou teploty 120 °C a vyšší, kdy je již nízká kondenzace dehtu. A to znamená méně nánosů v komíně. Dehtové usazeniny jinak vznikají při teplotě spalin nižší jak 80 °C. Efektivnější hoření přináší i méně emisí a popela, navíc se prodlužuje životnost spotřebiče.Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, DŘEVOSTAVITEL, deniksvetla.cz, Wikipedia, novinky.cz
