Začneme tábornicky: za klasické ohniště je považováno žároviště bez zpevněného podloží, respektive takové ohniště, které je jen výkopem bez vybudovaného dna. Omezovat se tím při tvoření samozřejmě nemusíte, a když dno vyhloubené jámy vyložíte třeba zlomky cihel, usnadníte si tím pozdější čištění. Pokud by ale něco na ohništi mělo být zpevněno, a ne jen z estetického hlediska, jsou to jeho okraje. Záleží pochopitelně na vás, jestli pro stavbu okruží využijete kameny, cihly nebo tvárnice. Pro jeho obložení byste neměli používat kameny vylovené z potoka. V žáru totiž popraskají, a mohly by vás zranit. Vyberte si, zda se budete chtít přiblížit stylem přírodě, nebo vyberte trvalejší a pojivem zpevněná řešení. Jde také o to, zda máte v plánu přiblížit se standardu celoročního využívání, anebo plánujete (třeba na chatě) ohniště na jednu sezónu. Rozdíl je pak i v následné údržbě. Podstatné je, že tím zabráníte sesouvání substrátu zpět do výkopu, svalení se a vytváříte tím bezpečnou zónu, omezujete riziko požáru. Bezpečnosti musíte uzpůsobit nejen bezprostřední, ale i širší okolí ohniště. Minimálně 1 metr od vnějšího okraje ohniště by se nemělo nacházet nic hořlavého, a do tří metrů pak nic, co by mohlo vzplanout žárem nebo jiskrou. Výraznější je distanc od hořlavé louky/trávy, od dřevin a keřů, od zástavby. Někdy je to trochu nekomfortní. Bezpečnosti se ale podřizuje pohodlí, ne naopak. Nedoporučuje se budovat si posezení v okolí ohniště z plastového nábytku, stejně jako budou nehezké stopy propálených jisker znát i na nejrůznějších dekách, karimatkách a podsedácích, kterými si posezení vylepšíte. Při vyhlížení vhodného místa na zřízení ohniště na zahradě si počínáme občas trochu protimyslně. Jde o to, že oheň chceme, ale současně nechceme (ho všude). Zajímá nás, kam vane vítr, kudy by mohly mizet jiskry do okolního hořlavého světa. Pokud je námi zamýšlené místo příliš exponované a větrné, musíme hledat jinde. Nechceme být z posezení u táboráku vyloženě prouzení. Nevybíráme příliš hořlavé lokace, a současně by naše ohniště nemělo stát na zamokřené půdě. Chce to i nějaký minimální manipulační prostor, třeba na přípravu špekáčků, a aby vás oheň (a dým) nepřitlačili na stěnu. Kam přesně ohniště umístit? Podívejte se třeba na článek Kam umístit ohniště na zahradě, a nad čím popřemýšlet, než škrtnete sirkou. Pro většinu lidí má ohniště podobu kruhu, ale nemusíte se omezovat jen tímto tvarem. Četba indiánek a znalosti ze školy divočiny vás mohou vést i k ohništím atypickým, neméně funkčním. V plamenech nemusí stát jen pagoda, hranice, vatra nebo pyramida dřeva. Vyzkoušet můžete variace na kanadské krby, tedy čtvercové ohniště s převršením dřeva na jedné straně, nebo variace na „ohniště pro lenochy“, doplněné o samo-přikládací mechanismus. Obdélníkový tvar žároviště ohniště oceníte, pokud chcete oheň zužitkovat jako pro světlo a teplo, tak i pro vaření. Nehořící žhavá část se dá využít jako „trouba“ na pečené brambory, k umístění roštu. Poměrně zajímavou variantou jsou i ohniště zasazené do svahu, dvouúrovňové, částečně zahloubené, zemní (i s vykopaným komínkem). Jde o to maximálně využít okolního terénu tak, abyste limitovali nepříznivé faktory a rizika, případně spotřebu dřeva pro chtěný účel. V zásadě se přitom můžeme přidržet tábornického dělení na ohně besední, užitkové a strážní. Co je ale všude stejné, jsou zásady a doporučení. Jaké? Ohniště zapusťte do země, minimálně na hloubku ostré hrany rýče. Zabráníte tím přímému vyfoukávání žhavého popela z žároviště. Klidně můžete prohloubit několik úrovní, aby ohniště sesedalo. Obecně by poloměr nejširšího okruhu ohniště měl být co nejmenší. Neusilujete přeci o oheň, který sami svými prostředky nezvládnete uhasit. Ideální je, když pro výkop použijete už staré, existující ohniště. V opačném případě si dobře pohlídejte, aby se ve výkopu nenacházely kořeny stromů a keřů. A samozřejmě, výkop by měl být vedený v hlíně, ne v hrabance nebo mechem prorostlém opadu. Samozřejmě, můžete taky hodit tábornickou Příručku mladých svišťů za hlavu, a pojmout celé ohniště jako plnohodnotnou zahradní stavbu. Otevírá se vám tím mnohem širší přístup k užitému materiálu i finálnímu provedení. Doceníte při něm šamotové cihly pro vyložené vnitřního obvodu, zpevněný, obestavěný okraj a vydlážděné (nebo štěrkem vysypané) okolí. A taky mnohem stylovější design okolního posezení. Hrazení z kamene, připomínající studnu? Betonová skruž anebo rovnou celá mísa z litého betonu? Je to masivní a poměrně praktické. Co třeba kamenný stůl se zanořeným ohništěm uprostřed? Koše zakopané do země? Kovem ohraničený kruh ohniště, nebo rovnou ocelový koš? Ocelová skruž s přídavnými rošty, polokoule a otevřené kupole, mísy, ve kterých můžete rozdělat oheň? Nabídka řešení je skutečně široká. Ohniště na stojanech a podpěrách? Ty jsou přenosné, a snadná manipulace s nimi zvyšuje jejich užitečnost. Výhodou přenosných ohnišť je také to, že je můžete po použití přikrýt víkem. A tím si pojistíte, že později nedojde k požáru. Anebo nakonec zvolíte méně romantické, ale praktičtější řešení, v podobě venkovního krbu? Kam dál? Podívejte se na moderní ohniště nebo naopak na tradiční a kutilská ohniště v zahradě.
