Joy Adamsonová se narodila jako Friederike Victoria Gessner 20. října 1910 v Opavě. A o 70 let později byla 3. ledna 1980 zavražděna v Shaba v Keni. Dáma, která též používala pseudonym Joy Bally alias Fifi, se postupně stala světoznámou spisovatelkou, jejíž knihy o lvici Else podnítily zájem o ochranu přírody u mnoha milionů čtenářů po celém světě. Méně známá je však její možná ještě záslužnější činnost výtvarná a to především v oblastech etnografické a botanické ilustrace. Své dětství Joy prožila v Opavě, kde v letech 1922 a 1923 studovala na německém gymnáziu. Po rozchodu svých rodičů se však s matkou a dvěma sestrami odstěhovala k prarodičům do Vídně, kde začala navštěvovat výtvarnou akademii Kunstgewerbeschule, hrála na piáno a několik let také studovala medicínu. Studium medicíny (a tedy znalost lidské anatomie) se jí později hodilo při tvorbě výtvarných děl etnografických. Nejen výtvarná akademie. Svou kariéru však Joy začala v roce 1935 paradoxně sňatkem, kdy se provdala za vídeňského finančníka Viktora von Klarwilla. Pak už to šlo rychle. Ten ji kvůli nacistickým rasovým zákonům, které se dotkly i jeho, raději odvezl v roce 1937 do tehdejší britské kolonie Keni. A zde se Joy seznámila se švýcarským botanikem Peterem René Oscarem Ballym (1895–1980). Bally byl taxonom a znalec sukulentních druhů tropické východní Afriky. Specializoval se především na čeledi Asclepiadaceae a Euphorbiaceae. Byl též vedoucím herbáře v Coryndon National Museum v Nairobi. A jelikož byl gentleman, na náhlé vzplanutí Joy reagoval zodpovědně. Sňatkem. V roce 1938 se Joy nechala se svým prvním manželem rozvést a ještě ve stejném roce se vdala za Ballyho, se kterým poznávala Afriku a nejvíce kreslila a malovala právě rostliny. Její akvarely byly použity v několika knihách a celá její výtvarná tvorba prý čítá na 4 tisíce kreseb. Převažují však nikoli rostliny, ale zvířata a východoafričtí domorodci. V letech 1944 až 1952 totiž pracovala na zakázce pro britskou koloniální vládu. Jejím úkolem bylo zhotovit portréty příslušníků všech keňských kmenů. Svými kresbami Joy získala sebevědomí a identitu. A také příjmy. Jako někdejší sudetská opavská Němka z významné rodiny se hledala a svou skutečnou identitu zapírala. Našla až tu novou. V Keni. V Africe přitom není vůbec snadné přežít, natož se prosadit a vytvořit významná díla. Zanechat po sobě nesmazatelné stopy. Teprve až třetí sňatek Joy se strážcem zvěře Georgem Adamsonem v roce 1944 přivedl již zkušenou a ostřílenou dámu k ochraně africké zvěře. A teprve následky tohoto sňatku ji proslavily po celém světě. V roce 1977 byl Joy Adamsonové dokonce udělen rakouský čestný odznak Za vědu a umění.George Adamson patřil k zakladatelům afrických národních parků a právě díky němu se Joy začala starat o malou lvici, kterou se jim společně podařilo po velkém úsilí zčásti “znovuzdivočet“ a vrátit do přírody. Životní příběh Elsy Joy popsala v knižní trilogii Born Free, Living Free a Forever Free, která v češtině vyšla pod souhrnným názvem Příběh lvice Elsy. Úžasné knihy opakovaně inspirovaly filmaře a konkrétně snímek Volání divočiny (Born Free, 1966) získal 2 Oscary a Zlatý glóbus. Příběh levhartice Penny údajně dokončil až asistent Joy (Queen of Shaba: The Story of an African Leopard). Ve skutečnosti to však bylo komplikovanější. Asistent se chtěl stát spoluautorem knížky, to mu ale Joy nechtěla umožnit. Byly mezi nimi konflikty, což zřejmě umocnilo špatnou atmosféru v kempu, kde byla Joy nakonec zavražděna. Joy si přitom psala poznámky z každodenního pozorování, po její smrti přijeli lidé z Elsa Conservation Trust a zachránili je, poslali do nakladatelství a editor z nich poskládal knihu. Mezi návratem lvice Elsy a příchodem levhartice Penny se Joy starala o gepardici Pippu, kterou se jí též podařilo vrátit do přírody. Joy se tedy za její život podařil výzkum chování všech tří druhů velkých afrických koček. V češtině též vyšla v roce 1984 autobiografická kniha Volání divočiny (The Searching Spirit: An Autobiography, 1978). Mimochodem z vlastní zkušenosti mohu říci - SKVĚLÉ POČTENÍ! Život Joy však nebyl vůbec poklidný, byl velice dramatický. A byl prý násilně ukončen kvůli krádeži, i když vražda údajně nese stopy bělošského chladnokrevného plánu. Joy propustila kvůli krádeži zaměstnance Paula Wakwaro Ekaie, který ji měl následně v roce 1980 dle svého přiznání zastřelit. Podle pitvy však Joy byla ubodána. Kdo ví, jak to tedy tenkrát vlastně bylo. Peníze a moc dovedou mnohé. Ekai se vyhnul trestu smrti jen proto, že byl v době spáchání vraždy dle svědectví své matky nezletilý. Podezříván je však i tehdejší asistent Joy, který chtěl být spoluautorem knihy o levhartici Penny. Ekai totiž musel mít logicky komplice, někdo totiž musel vytáhnout a schovat baterie z auta, aby nemohl nikdo rychle dojet pro pomoc. Načež Joy vykrvácela, na následky bodných ran nezemřela ihned. Logická je proto úvaha, že vražda musela být naplánována, a že nenese stopy pouhého zabití v afektu, nýbrž chladnokrevného kalkulu. Etnografické kresby a malby Joy Adamsonové jsou dosud součástí stálé expozice keňského národního muzea v Nairobi, některá díla najdete i v prezidentském paláci. Tato díla podléhají přísným autorským právům a dnes jde o národní poklad nevyčíslitelné hodnoty. Zdokumentované kmeny a jejich obyčeje již totiž neexistují! To však lze říci i o kresbách rostlin, jelikož v době, kdy do Evropy a dalších částí světa putovaly na lodích tuny africké flóry, jež je dosud velmi ceněna i v našich zahradách a bytech, Joy dokumentovala původní přírodní bohatství. A právě její ilustrace rostlin se kromě knižních vydání stávají po světě i pravidelnou součástí výstav. Mnohé navíc v přírodě již vyhynuly. Paní Zuzana Beranová, která byla 5 let konzultantkou v Keni, o Joy, po jejíchž stopách v Keni pátrala, řekla: „Ona měla zajímavou vlastnost – vytvářet si konflikty. Na jednu stranu byla nesmlouvavá, tvrdohlavá, sveřepá, konfliktní. Na druhou stranu byla ale štědrá, schopná jít nevyšlapanými cestami. Jsou takoví, kteří jí nemohou přijít na jméno. Často měnila asistenty, sekretářky, doslova jako ponožky. Pak jsou ale lidé, kteří jí byli bližší. Ti oceňují její genialitu, zároveň i zranitelnost. Moc se totiž neuměla orientovat v mezilidských vztazích, což pramenilo z jejího nešťastného dětství.“Dlužno dodat, že byť se Joy k Opavě za svého života nehlásila, dnešní Opavané by měli být na její dílo a odkaz hrdí. Udělala pro ochranu přírody a zachování přírodního a kulturního dědictví "docela velkého plácku" naší planety mnoho. Celosvětový úspěch s lvicí Elsou je jen zábleskem slávy za každodenní pachtění a útrapy.Zdroj: Wikipedia.org, botany.cz, idnes.cz, Britannica.com, artinliverpool.com, Shutterstock
