O tom, co by městské farmaření mělo a mohlo změnit, jsme psali už mnohokrát. To téma je doma i ve světě velmi živé, diskutované. Přenést zemědělskou produkci do měst, přiblížit ji místům spotřeby, je totiž považováno za téměř univerzální recept k dosažení udržitelnosti. Z debat snílků, kteří chtějí kompostérem a záhonky na střeše věžáku spasit svět, ale dosud zaznívaly spíš jen emoce.Proti tomu teď postavil mezinárodní tým výzkumníků prakticky laděnou studii a tvrdá data přímo z terénu. Něco, o co se skutečně můžete opřít. A co vás možná úplně nepotěší. Z výzkumu, na kterém se podílelo třináct badatelů ze sedmi různých univerzit, totiž dobré zprávy pro ideály udržitelnosti neplynou. Nedá se asi předpokládat, že by tahle studie zapůsobila jako studená sprcha na ty, kteří jsou městskému zemědělství oddaní. Ale ty racionálně smýšlející by už trochu probrat mohla.Data ze 73 low-tech městských zahrad a farem Francie, Německa, Polska, Velké Británie a USA jsou totiž neúprosná. Nejprve je nezbytné krátké zastavení u otázky: „Proč by vlastně měly/mohly být městské farmy udržitelným řešením?“ Odpověď stojí a padá s konceptem tzv. potravních mílí. U nás bychom řekli spíš potravních kilometrů, ale na věci to nic nemění. Městské farmy mají být udržitelnější proto, že zkracují vzdálenost mezi místem produkce a místem spotřeby. A je pravdou, že z pole až na vidličku to jsou stovky, někdy i tisíce kilometrů.Sousto, které putuje celým tím výrobně-dodavatelsko-obchodním řetězcem, nasbírá do svého rodokmenu často víc gramů emisí, než kolik samo váží. Když se spočítá emisní bilance potřebná k vyprodukování jednoho rajčete nebo brambory - energie vložená na celý proces pěstování, hnojení, zálivky, sklizně, transportu až k tepelné úpravě – bývá to až děsivý nepoměr. Výpěstky emisně přibírají nejvíc na váze tím transportem, převážením. Takže nápad vymazat z historie pěstovaných poživatin ony kilometry tím, že je budeme pěstovat ideálně na střeše obchodního domu – kde si je také koupíme – sama o sobě hloupá není. Městské farmy propojují místa produkce s místy spotřeby, umenšují náklady na procesní zpracování, na chlazení.Tady už je třeba zatáhnout za rušní brzdu a přejít do smyku.Kolik emisí se pojí s tou jednou hypotetickou bramborou nebo rajčetem, vypěstovaným podle rad agronoma na velkém venkovském lánu, víme naprosto přesně. Přepočítáno to už bylo tolikrát, že to až není vtipné. A tahle super-přesná čísla taky rádi v debatách využívají jako neprůstřelný argument příznivci trendu městského farmaření. Prakticky nikdo zatím „na gram přesně“ nespočítal uhlíkovou bilanci jim, tedy městským farmám. S tím až nyní přichází studie, uveřejněná v prestižním žurnálu Nature. Má dostatečný vzorek – třiasedmdesát městských farem je slušný podklad pro závěry – a solidní dlouhodobá data. Která jsou pro pozitivní legendu udržitelnosti městského zemědělství docela zničující.Je to, jako by někdo dal (vesměs mile nadšeným, ale občas taky nepříjemně fanatickým) obhájcům městského farmaření ochutnat jejich vlastní medicínu. A jsou to dost hořké kapky. Studie porovnává uhlíkovou stopu konvenčního zemědělství s tím městským. A výsledky v gramech vyprodukovaných emisí, uhlíkovou stopu, přepočítává „na váhu“ výpěstků. Lidsky řečeno, vyvažuje, kolik gramů emisí stojí za rajčetem z městské farmy a kolik z produkce na velkém lánu.V hrubém průměru (výzkumníci to rozpočítávají i podrobně, pro jednotlivé státy, farmy, plodiny) tak za jedním rajčetem z konvenční zemědělské produkce stojí 70 gramů CO2. Prakticky tolik, co samo váží. Ovšem to z městské farmy „váží“ 420 gramů. To se ani nedá říct, že městští zahradníci dostali na zadek. Ten šestinásobný rozdíl je opravdu extrémní. Plyne z něj, že jestli chcete pomáhat řekněme v boji proti klimatickým změnám, globálnímu oteplování anebo za čisté ovzduší, zkrátka podle chuti, nedělejte to prosím vás městským zemědělstvím. Je udržitelné a efektivní asi tak jako vyhřívání bytového interiéru barelem, ve kterém zatápíte naftou. Opravdu to není cesta, jak pomáhat klimatu.Ten šestinásobný hrubý průměr má pochopitelně určitý rozptyl hodnot. Přibližně o 25 procent. Ze studie vyplynulo, že udržitelnější – ale asi bychom už měli říkat méně škodlivé – jsou městské farmy v Polsku. Ty z Británie, Německa a USA jsou ale docela pekelné. S nějakou udržitelností nemají společného nic.Teď ale pozor, aby nedošlo k mýlce. I když to podáváme patřičně nabroušeně, ona studie není kritikou městského farmaření. Městské zemědělství je docela fajn, když jej budeme chápat jako trochu jinou zeleň ve městě. Jako náhradní biotop pro faunu a flóru. Jako užitečný nástroj pro trávení volného času, při němž se trochu protáhneme a dáme si na čerstvém vzduchu do těla. Jako skvěle názorný vzdělávací prvek, abychom dětem ukázali, že mrkev neroste na regálu v supermarketu, ale hezky v hlíně.Městské zemědělství ale není vůbec fajn, pokud jej budeme chápat jako univerzální řešení potravní soběstačnosti, opozitum konvenčního zemědělství a recept na udržitelnost. On ten koncept potravní míle evidentně hraje v uhlíkové bilanci výpěstků podstatnou roli, ale zjevně není tím největším tahounem. A tím se dostáváme k poslední drobnosti. Ze studie jednoznačně plyne, že to, co tolik navyšuje městskému farmaření uhlíkovou bilanci, je „infrastruktura“. Pod tím mnohoznačným termínem se skrývá spousta detailů, jež ale obnáší například to, že pro vytvoření záhonků na střeše domu musíte sehnat hydroizolaci, rámy a ohrádky, substrát, vyřešit systém zalévání, sehnat osivo, hnojivo, nářadí,… Zkrátka musíte vytvořit příhodné podmínky pro zemědělskou produkci tam, kde příhodné podmínky (třeba kvůli betonu nebo asfaltu) nejsou. Městské zemědělství je o tom, že musíte udělat „z ničeho“ pole. A přitom tam kdesi na venkově, vzdáleném klidně i stovky kilometrů, už takové pole způsobilé k zemědělské produkci existuje. To vytváření něčeho z ničeho je tím kamenem úrazu, který činí košík rajčat vypěstovaných ve městě nesmírně těžký emisním uhlíkem.Konvenční zemědělství má také své vnosy, ale rozkládá je rovnoměrně na rozlehlé plochy. Proto, přepočítáno na porci nebo jedno rajče, vychází ze srovnání průměrně šestinásobně lépe. Nejde asi o jedno rajčátko, které si vypěstujete pro radost doma. Ale pokud byste principy městského zemědělství aplikovali plošně – a třeba ještě podpořili dotacemi – byla by to docela slušná katastrofa.Tohle zkrátka není cesta. Může si městské farmaření tu černočernou uhlíkovou bilanci nějak polepšit? Výzkumníci pár tipů mají, ale pořád to žádná výhra nebude.Předně je prý třeba maximálně vsadit na materiálovou recyklaci a zužitkovat všechno, co se v areálu té městské farmy přirozeně nabízí. Patří k tomu kompostování, zadržování srážkové vody, využívání „šedivé“ vody, nehnojení s pomocí umělých hnojiv, zúrodňování existující půdy bez substrátů.Druhým krokem je čas. Přesněji tedy dlouhodobost projektů městských zahrad. Ony sice s velkým nadšením rostou jako houby po dešti, ale většina zakládajících spolků nepřečká první dekádu. A tím, že se neustále budují nové – a neudržované staré opouští – se ten koloběh uhlíkových výdajů jen stupňuje. Třetí rada je asi nejpřekvapivější. Týká se výběru pěstovaných druhů, ale asi jinak, než by se čekalo. Aby dávala městská farma smysl, máte na ní prý pěstovat „uhlíkově intenzivní“ plodiny. Představte si pod tím třeba avokádo, kiwi nebo chřest. Tedy to, co se musí do města zavážet (nejčastěji letecky) z jiného kontinentu. V tom případě už zase začne převládat koncept potravních mílí.Ale jinak stále platí, že městské farmy dostávají od konvenčního zemědělství pořádně na zadek. A to zrovna v té disciplíně udržitelnosti, ve kterém chtěly konvenční zemědělství poučovat.Zdroj: Nature.com, TheConversation.com, NatureFood.com, SDU.dk
