Pravdou je, že bez hmyzu bychom vymřeli, je totiž nepostradatelným a užitečným přírodním inventářem. Dříve běžné druhy se přitom stávají vzácnými. Meziročně však počty jedinců výrazně kolísají, je proto složité jejich úbytek sledovat. Na vině jsou navíc i extrémní výkyvy počasí posledních let, jako jsou teplé zimy, teplá a suchá letní období střídaná delším obdobím deštivého počasí. Významnou roli také hraje zátěž životního prostředí dusíkatými látkami. Platí přitom, že více jak polovina dusíku v ovzduší produkovaného lidmi pochází z automobilové dopravy, poté z průmyslové činnosti, spalování paliv, chovu dobytka a používání umělých hnojiv. Půda je pak pro zvýšený obsah dusíku kyselejší a bohatší na živiny, dochází ke změně druhového složení a houstnutí porostů. A právě to hmyzu nesvědčí. Dlouho se mluví o vymírání včel, vedle toho však na planetě mizí i tisíce druhů hmyzu. Pokud pak připočteme likvidaci a izolaci přírodních biotopů a zátěž prostředí jedovatými látkami, nejčastěji zbytky pesticidů, dostáváme se na šikmou plochu. Účinné látky pesticidů jsou sice posuzovány stále přísněji, mnoho druhů pesticidů již bylo zakázáno, ale to nestačí. Obzvláště s tlakem na udržení požadované zemědělské a jiné produkce používání pesticidů neochabuje. Suma sumárum je dnes v ČR ohrožena až čtvrtina druhů hmyzu. Vše je přitom o vůli a zdravém rozumu, vyvážení požadavků a kompromisech. Odpověď prostě musí znít ekologicky, není to o politice, ale záchranné brzdě. Je třeba sloučit zdánlivě neslučitelné: ochranu biodiverzity, ekonomické zájmy a sociální potřeby lidí. Krajinu je třeba utvářet a využívat rozumně, přesto lze zajistit udržitelnou zemědělskou, lesnickou a další rostlinné produkce. A jelikož nemůže být na prvním místě maximalizace zisku, musí zasáhnout stát, aby motýli a jiný hmyz přežili. Vědec není sprosté slovo stejně jako ochránce přírody, začít však musí každý u sebe. Každý drobný zemědělec, zahrádkář a zahradník, ale i jednotliví návštěvníci přírody. Zní to divně, že? Ale skutečně se ohromné procento lidí stalo „pouhými návštěvníky přírody“. A to ještě občasnými. Ano, drobní vlastníci a soukromé osoby sice přispějí jen malou měrou, i to je však důležité. Musíme býti ekonomicky i legislativně (včetně forem restrikcí) motivováni k rozumnému přístupu k přírodě, od těch nejmenších až po korporace. Dostatek odborných podkladů chrlí vědci denně a jako by jim často nikdo ani nenaslouchal. Nevládní neziskové organizace pak musí namířit svůj tlak co nejúčinněji a skutečně něco dělat. Zásadní je určité povědomí ve společnosti, vytvoření atmosféry, ze které bude plynout maximální snaha o ochranu přírody. A ti největší viníci musí být trestáni opravdu tvrdě. Nyní jako by byl jen covid a nic jiného neexistovalo, ale to, že přežijeme covid, neznamená, že přežijeme vymírání hmyzu. Na intenzivně zemědělsky a lesnicky využívaných půdách nemá hmyz mnoho životního prostoru, o hustých městských aglomeracích a průmyslových komplexech nemluvě. Ano, jsou zde pokusy o zlepšení situace, například zmírnění intenzity sekání trávníků a zakládání lučních porostů, je však třeba mnohem víc.Jako hlavní vodítko lze dnes použít takzvaný červený seznam, což je stále aktualizovaný soupis ohrožených druhů. A ten aktuálně skutečně zahrnuje cca čtvrtinu všech druhů našeho hmyzu. Čili hmyz jako celek (říše) ubývá na druhové úrovni i co do počtu jedinců. A mizejí i běžné druhy. A pokud uvažujeme o přírodě jako o koloběhu a potravním řetězci, vymírání hmyzu ohrožuje další živočišné druhy (například mnohé druhy ptactva), ale i mnoho druhů rostlinných, které jsou závislé hlavně na opylování hmyzem. Rokem 1990 zde ve skutečnosti mnohé neskončilo, i když si to mnozí myslí. Stačí sednout do letadla a při přeletu například z českého na rakouské území spatříte nevídané. Totiž ohromný rozdíl ve velikosti polí. Přestože jsou na obou stranách hranic pěstovány stejné druhy plodin, používá se stejná chemie i stejné stroje, je v Rakousku více hmyzu včetně motýlů, ale i zajíců a koroptví. Největším problémem je prostě struktura krajiny a ohromné lány, často žlutě kvetoucí, představují obrovský problém. O rentabilitě pěstování řepky nemluvě, jelikož jde doslova o žrouta chemie. Nejde však jen o řepku, problém představují třeba i obiloviny a nekonečná pole bramborová. A nakonec smrkové monokultury již lesníky vyškolily pořádně! Vše je dědictví minulých dob, ovšem to neviditelné, nevyslovené a nepopisované, to je dědictví v lidských myslích. A jak se zdá, generační obměna v tomto směru příliš nefunguje. Mladí jsou vedeni spíše k zisku, úspěchu, prosazení se na trhu, byznysu. Příroda je na vedlejší koleji. V tomto ohledu byla ekologická výchova mladých před rokem 1990 účinnější, byť byla na druhou stranu na přírodě páchána ještě větší příkoří. A pokud mladí inklinují k ochraně přírody, často jde o fanatický ekologický aktivismus bez rozumných argumentů a hledání souvislostí, který se později přerodí v jiný extrém, rozumná cesta jako by nebyla. Politické a ekonomické pozadí, které v tu dobu nevidí, rozfoukává uhlíky budoucích požárů. Přetržená kontinuita v držení půdy, udržování a vytváření ohromných zemědělských bloků pak mají drtivý dopad. Porovnáme-li stav s našimi sousedy, ukazuje se, že pro přírodu je mnohem výhodnější, pokud půdu drží větší množství menších vlastníků. Navíc to představuje i existenci dostatečného množství remízků, mezí, křovin, kde se živočichové mohou ukrýt. Zatímco okolo rozlehlých polí mají k dispozici často jen úzké proužky okolo silnic, které jsou ale po novu pravidelně vysekávány kvůli nebezpečí zvěře, která vybíhá pod kola aut a není tak dostatečně viditelná z větší vzdálenosti. Další novinkou je postupná, někdy méně, jindy více nápadná likvidace stromů okolo silnic. Především každé předjaří jejich počty postupně řídnou. Jsou sice vysazovány nové a podle normy o něco dál, než rostly ty stávající, ale bude trvat mnoho desítek let, než zmohutní. Pokud prostě nenapravíme za socialismu prováděnou masivní konverzi krajiny na zemědělskou půdu a intenzivní zemědělské využívání krajiny, podřezáváme větev nejen hmyzu, ale i sobě a životu vůbec. Dokonce i rybníkářství je u nás zaměřené čistě hospodářsky, z čehož profitují pouze lidé. Přitom je již například dokázáno, že pastviny velkých kopytníků hmyzu skutečně pomáhají (na západ od nás to dělají na ohromných plochách již velmi dlouho, u nás jde o relativní novinku). A například ještě v půlce 19. století u nás byly skoro všechny lesy světlé a nabízely proto spoustu prostoru pro další rostliny a živočichy. Co nejhustější les není synonymem prostoru pro život, to pouze znamená, že lesníci vytvoří maximální možný zisk. Předloni jsem potkal při houbaření na okraji vojenského újezdu Boletice jakéhosi pána, který si chtěl povídat a ukázal mi v tabletu historické fotografie míst, kde jsem právě sbíral hřiby a lišky. Krajina připomínala spíše step, nikde žádné stromy, jen louky, pasoucí se dobytek a právě stavěné bunkry, ze kterých měla armáda dokonalý přehled o krajině. Dnes jsou zde jejich torza zcela zbytečná, všude hustý les. Možná má svým způsobem současná invaze kůrovce i hlubší smysl. Nakonec právě monokulturní a husté smrkové porosty představují pro krajinu vážný problém. A co my sami na svých zahrádkách? Jak pomoci hmyzu ve vaší zahradě? Udržujte květnaté louky (alespoň kousky) místo neustále sekaného trávníku, omezte intenzitu sečení trávníku, postavte hmyzí hotely, vysaďte ovocné stromy, udržujte co nejpestřejší okrasnou výsadbu, pěstujte mnoho druhů bylinek a rostlin, které do zahrady přilákají motýly, rezignujte na chemii. I malé gesto dovede v součtu mnoha gest velké věci.Zdroj použitých fotografií: Shutterstock
