Kanibalismus, tedy pojídání jedinců vlastního druhu, je ve vyspělých společnostech poměrně jasně považováno za zapovězené barbarství. Z každého pravidla ovšem existuje pár výjimek. Takže domorodce, kteří pojídají své zesnulé z rituálních a náboženských důvodů, stranou toho nejprudšího hodnocení vynecháváme – ale pro ty, co si ke svačině grilovali misionáře, už takové pochopení nemáme. Je to zkrátka zapeklitost. Už proto, že kanibalismus odsuzujeme u sebe, ale jinde ho podporujeme. Kanibalistické krávy krmené masokostní moučkou vyrobenou z krav nám po desetiletí nevadily. Alespoň do té doby než přišla Nemoc šílených krav. Na tu mimochodem - prakticky v té samé podobě prionového onemocnění - dojíždí i ti domorodí kanibalové. Ale proč nám to chvíli, alespoň u těch krav přišlo v pohodě? Ze dvou důvodů – jednak proto, že kanibalismus je vlastně velmi svérázná forma recyklace. A za druhé z hledisek výživových. Je to s určitou nadsázkou „naprosto logické“: ten správný vyvážený poměr kalorií, bílkovin a minerálů pro vývoj vlastního těla najdete v té ideální, stravitelné a snadno dostupné podobně jen v dalším vyvinutém těle totožného druhu. Děsivé, že? Že kanibalské smýšlení nám není úplně cizí, jasně dokazují třeba motoristé, majitelé vozů. Když se jim rozsype jejich čtyřkolový miláček, začnou se shánět po shodné verzi automobilu, totožném modelu. Aby z něj kanibalizovali náhradní díly. Je to velmi praktické, a nikdo to taky neodsuzuje.Tuhle formu společensky nezávadné materiálové recyklace pak ve své studii o výstavbě měst budoucnosti rozvíjí i Aristid Athanassiadis z univerzity v Bruselu - společně s kolegou André Stephanem, z univerzity v Melbourne. Nehovoří přitom o recyklaci, ale velmi konkrétně o kanibalizaci. Byť nás z toho slova obchází strach a jisté znechucení, popisně je totiž mnohem přesnější. V krátkosti jejich bádání vychází z otázky, z čeho jsou vlastně složena současná města. A odpovídají si, že z betonu, oceli a skla. A že pro stavbu dalších budov, rozvoj měst, si žádáme právě další ocel, sklo a beton. A tudíž by prý bylo nejefektivnější zužitkovat - kanibalizovat, pro nové stavby ty staré. Protože kde jinde nalézt ten vyvážený poměr už hotových a snadno dostupných staviv, než v tělech již existujících budov, ne?Athanassiadis a Stephan nad tím přemýšleli opravdu dlouho, a šli na to zeširoka. Vzali podrobnou mapu 36,2 kilometrů čtverečních města Melboune a spočítali na ní všech 14 385 budov. Rozdělili si je přehledně podle využití na úřady, obchody a vzdělávací instituce, na rezidenční obydlí a byty, nemocnice, sklady a parkoviště (dohromady to bylo 48 kategorií). Podívali se i na to, kolik každá z těch staveb v sobě kvantitativně nese stavebního materiálu – materiálu jakého druhu – a také vyhodnotili stavebně vtělený uhlík, spotřebu energie a hrubé zhodnocení životního cyklu té které stavby. Zajímali se o rok vzniku staveb i jejich výšku, plochu užitnou i zastavěnou.Z toho podrobného vyčíslení pak vyhodnotili, že v průměru každý kilometr čtvereční Melbourne nese 1,5 milionu tun nastřádaného stavebního materiálu. A taky, že jen údržba již stojících objektů si na každém tom kilometru čtverečním žádá 26 000 tun dalšího materiálu ročně, coby údržby. Čísla, která tihle pánové vyprodukovali, jsou skutečně zajímavá. Pokud bychom se například rozhodli postavit kompletně znovu další Melbourne, třeba hned vedle toho starého, museli bychom si stranou nechat 17,7 milionů kubíků vody a 10 petajoulů energie. A taky zhruba 700 000 pojížděk nákladních aut, zavážejících materiál, pro stavbu každého z těch kilometrů čtverečních nového města.Byl by to zkrátka velmi nákladný počin. Je to zajímavá perspektiva, protože města vnímáme jako nehnutost, danost. Něco, co už stojí a co vnímáme nanejvýš optikou růstu jednotlivých budov. Jako celek je to ale ohromný kolos. Postavit znovu celé Melbourne, zvlášť když to staré ještě stojí a docela ujde, nikdo samozřejmě nechce. Athanassiadis a Stephan se soustředili spíš na to, jak pro další růst města zužitkovat materiály, které se uvnitř města již nachází. Vypůjčili si k tomu věkovou pyramidu. Koncept, který je známější spíše z demografických populačních studií. A zanesli do ní materiální zásoby integrované v budovách města.Představit si to můžete jako podrobnou soupisku budov, z níž je patrné, že budovy stoletého stáří v sobě mají poměrně dost dřeva, nemálo skla a keramiky, ale jen skromné množství betonu. Zatímco budovy staré 60 let jsou našlapané ocelí a betonem. A v těch dvacetiletého stáří se zase nachází až obdivuhodné množství hliníku, zinku a skla. Pánové badatelé se taky podívali na to, jakým tempem jsou budovy a infrastrukturní objekty těch osmačtyřiceti kategorií v městské síti obměňovány. Z běžně dostupných zdrojů informací je patrné, že budova úřednická bude jinou administrativní stavbou nahrazena v průměru za 50 let, skladiště zmizí a bude nahrazeno jinou stavbou ani ne za třicet let, byty „mizí“ a znovu se objevují v přibližně dvacetiletém cyklu a obchodní prostory mají desetiletou periodu.A odtud byl jen krůček k té kanibalské úvaze. Když víme, co obsahují budovy, které mají v dohledné době zmizet – a víme, jaké jiné budovy se místo nich budou stavět a jaký materiál k jejich stavbě bude zapotřebí – proč nekanibalizovat to staré pro vznik nového? Bylo by to nanejvýš logické i praktické.Oba badatelé připouští, že byť je jejich balík dat (dohromady má půl miliardy datových položek) skutečně masivní, je zatížený značnou mírou nejistoty. Každý model je jen tak dobrý, jak dobrá jsou data. „A opravdu máme problém přesně odhadnout, jak dlouho materiály vydrží, zejména v měřítku budovy,“ dodávají sebekriticky Athanassiadis a Stephan.Za druhé udávají, že jestli by se něco muselo na současné stavební praxi změnit, tak to, aby byly lépe navržené na demontáž. Materiál, který se vyměňuje, není ve většině případů přímo znovu použitelný kvůli opotřebení nebo poškození, případně během demolice. „Pokud ale navrhneme a prefabrikujeme modulární budovy, které lze snadno rozebrat, můžeme výrazně zlepšit potenciál pro opětovné použití a recyklaci, materiálovou kanibalizaci,“ říkají. S naší rostoucí globální populací, omezenými zdroji a klimatickými změnami je třeba přestoupit k cirkulární ekonomice. A stavební sektor, který spotřebovává planetární zdroje v největší míře, přitom nesmí stát stranou. Stavební materiály jako ocel, beton, sklo nebo zinek a hliník nezastarávají. Dají se upravit, modifikovat a znovu-použít v dalších, nových stavbách.Města potřebují růst, ale nemusí nutně růst neudržitelným způsobem. Mohou kanibalizovat své vlastní dostupné zdroje. Když na stavebním úřadě vědí, že letos se bude bourat stará benzínka, starý důchoďáku a dva obchodní domy, mohou zrovna tak odhadnout, že ze vzniklého materiálu je možné postavit nové nádraží anebo tři bytovky. Z představy kanibalů se nám ježí vlasy hrůzou, ale z materiálové kanibalizace měst by nám špatně být nemělo. Vypadá to jako dobrý nápad.Zdroj: melbourne.vic.gov, ScienceDirect.com, NPR.org, TheConversation.com
