Průjezdnost silnic v těchto partiích Skandinávie nepatří zvláště v zimním období k nejlepším, a to, že poměrně riskantní úsek blokují při krajnici postávající vozy, bezpečnost provozu rozhodně nezvyšovalo. Zvýšenou frekvenci pohybu osob nelibě nesla i zdejší příroda, a její ochránci. Majestát vodopádu silně snižovalo, že jeho okolí stále častěji připomínalo neregulovanou skládku odpadků a veřejnou lesní toaletu s kompostárnou. A samozřejmě, existovalo tu nemalé nebezpečí zranění, uklouznutí i smrtících pádů. Lidé, kteří tu cestou zastavili k prohlídce, se totiž vydávali ke kluzkým skalním terasám, aby si tu krásu mohli prohlédnout a vyfotit pořádně zblízka. Co s tím? Když přijde na ochranu přírody, v Norsku většinou úplně striktním zákazům. Spoléhají spíše na zdravý rozum lidí. V tomto konkrétním případě ale musela ochrana přírody poněkud ustoupit, protože to nešlo jinak. Pohyb aut a osob v lokalitě byl prostě příliš velký na to, aby se to obešlo bez patřičné regulace a usměrnění. Padlo tu rozhodnutí o vytvoření solidní platformy parkovacího stání (neblokující provoz na silnici), o zpevnění naznačených turistických stezek směřujících k (nově vytvořeným a proti pádu výletníků zajištěným) vyhlídkovým plošinám. A nakonec, což byl nejspornější bod mezi managementem lokality, ochranou přírody a regionální podporou cestovního ruchu – k vytvoření veřejných toalet. Proč tolik sváru kvůli toaletám? Inu, silně vychylují hranici mezi ryze přírodním územím a prostorem, kteří už okupují lidé. Jejich údržba je poměrně nákladná, je třeba pravidelně zajišťovat jejich hygienickou čistotu, odčerpávat odpad, udržet bezbariérovou přístupnost. A zpravidla představují tato zařízení velký vizuální zásah do krajiny. U vodopádu Skjervfossen je tomu naštěstí jinak. Prioritou investora, organizace Nasjonale turistveger, totiž bylo vytvořit kompletní řešení stezek, vyhlídek, parkoviště a toalet tak, aby se příroda stala přístupnější a přitom nebyla výstavbou nikterak poškozena. A architekti se o to postarali. Jak? Když to vezmeme postupně: nové stezky byly vydlážděny říčními kameny, vybranými přímo ze skalních výchozů a z toku řeky. Vyhlídkové plošiny, jen při okrajích zpevněné betonovým podkladem, byly osazeny průhledným rámem zábradlí (doplněným v exponovaných místech o pažení z přirozeně rezavějící oceli, cortenu, případně o ocelové zábrany). Parkoviště využívá plochy skalní terasy, zpevněné a rozšířené, takže nezabírá tolik místa a je přirozeným rozšířením cesty. A toalety? Ty svým ostrohranným designem připomínají k nebi trčící skalisko, stojící na břehu řeky. To, že jsou provedeny v monolitickém a nečleněném bloku jednoho objektu, jim prý pomáhá splynout s okolím. Směrem k řece je fasáda toalet vyvedena v nerezové oceli, navazující svými neutrálně-černavými tóny na lesy a skály v pozadí. Směrem k parkovišti je pak obklad z žulových desek. Odlesk fasády lehce zrcadlí hory a přírodu, působí studeně. O to vřelejší je pak interiér, vedený ve vřelých tónech překližky. Dvě dělené toalety a malá umývárna, o celkové výměře zastavěné plochy 30 metrů čtverečních, se přitom svými podlouhlými okny upínají k říční hladině. Je to skoro, jako byste si odskočili k řece, ovšem bez toho, že za sebou něco nepříjemného zanecháte. Prostor je sterilní, místo čisté. A monolit toalet vedle parkoviště neruší. Architekti si dali hodně záležet na tom, aby následky veškerých stavebních úprav v lokalitě zahladili, a ponechali tak místo v podobě co nejbližší tomu, jak vypadala prve. Když teď náhodou budete projíždět kolem Skjervfossen, nemusíte se bát zastavit, ani když příroda zavolá.Materiály: Fortunen ASFoto-kredit: Steinar Skaar, Pal Hoff, Vidar Herre
