Zásadní rozdíl bývá v osvětlování podkroví rekreačních budov a bytů pro stálé bydlení. Ovšem i tak se projeví zvolený způsob prosvětlení podkroví na vnějším vzhledu stavby i vzhledu interiéru. Dlužno říci, že ke starším a dokonce historickým budovám se střešní okna často vyloženě nehodí, zato vikýře zde působí zcela přirozeně a důvodem je tradice. Ovšem ani to není až tak jednoduché a střešní okna běžně tolerují i památkáři. Důvody? Lepší normální střešní okno než špatně zvolené vikýře.Tradiční vikýře„Vikýřová tradice“ se vždy odvíjí od místních (resp. regionálních) zvyklostí. V minulosti dokonce většinou ani nesloužily k prosvětlení podkroví. Většinou byly určené k praktickému přesouvání sena na půdu a též k větrání. Nejčastěji se používaly sedlové, případně pultové vikýře (podáváky) a jejich poloha odpovídala účelu. Nejčastěji tedy byly situované u vstupu do chléva. Čelní otvor těchto vikýřů měl podobu nízko nasazených dveří s prahem v úrovni podlahy půdy. Dveře byly zakryté bedněním a měly ven otevíravá vrátka. Setkáme se však i s takzvanými „volskými oky,“ což jsou vikýře s oblými čely a oválnými či půlkruhovými drobnými okny. Setkáme se i s podélnými dlouhými vikýři s plynulými náběhy a to i v několika řadách nad sebou. Tyto vikýře najdeme v chmelařských oblastech a říkalo se jim chmeláky. Bývaly i kombinované s volskými oky. Další krajovou výjimku představují štěrbinové vikýře s řadami okének nazývané štika a nebo štičí tlama. A zvláštností je v tomto směru na našem území ještě mnohem více. Vždy je třeba při volbě typu vikýře přihlédnout k místní zvyklosti, obzvláště u starších budov. Dům pak do okolí pěkně zapadne. Ovšem je také třeba vědět, že prolamování střešní roviny je nejčastěji v konfliktu s tradicí a proto bývá z architektonického hlediska potlačováno. Vikýře prostě nemohou být na budovách dominantními prvky. Samozřejmě až na výjimky. Na prvním místě je vždy osvětlení podkroví ve štítech, až poté přichází na řadu vikýře a případně střešní okna. Ale do krásně zdobených štítů mnohdy nelze vložit dostatečně velká okna, či žádná, v případě štítů spojujících dvě budovy už vůbec ne – z těch většinou nevidíme ani kousek. Navíc je často třeba osvětlit místnost, do které ze štítových oken nejde světlo žádné a nebo jen málo. Čili ve chmelařských oblastech budujte vikýře, které svým vzhledem odpovídají chmelovým, na Šumavě a v jižních Čechách zase klasické podáváky, někde můžete zvolené typy vikýřů kombinovat s volskými oky, které též přivedou do interiéru další světlo. A pokud pouze volská oka, lze je využít prakticky na většině našeho území, byť opět pochází z chmelařských oblastí, ale rozšířila se. A pozor, vzhled vikýře bude též zásadně ovlivněn střešní krytinou. Volská oka použijete v kombinaci s bobrovkami, štípaným dřevěným šindelem a nebo břidlicí, ovšem klasické drážkované keramické či betonové tašky prostě v tomto případě nepoužijete. Jde prostě o to, aby vikýře budovu vzhledově nepoškozovaly a právě střešní krytina je kromě krajových zvyklostí v tomto případě zásadní. Nejčastější chyby při konstruování vikýřůVůbec nejčastější chybou je příliš mnoho vikýřů na střeše. V tomto případě je lepší sáhnout po kombinaci typů prosvětlení podkroví, čili můžeme kombinovat dva různé typy vikýřů – třeba chmeláky s volskými oky a doplnit je střešními okny, která pohledově splývají se střešní krytinou. Nevěřili byste, kolik světla dovedou do interiéru přivést například světlovody, jakoby vám svítilo sluníčko, navíc je lze kombinovat s LED osvětlením, kdy se při stmívání postupně rozsvěcují ledky v difuzéru. Ono je vůbec pošetilé myslet si, že vikýřem půjde do interiéru více světla než střešním oknem, obzvláště v případě, že bude velký. Střešní okno zasazené ve střeše podle jejího sklonu je lépe nakloněné vůči slunečním paprskům a světlo se tolik neláme. Další vážnou chybou jsou příliš velké, robustní vikýře. Vikýř by měl být menší a štíhlý. I volské oko pak nesmí na střeše vytvořit nesmyslnou, robustní vlnu, má být potlačeno. Chybné je také umístění vikýře příliš blízko štítu, vůbec už nemluvě o umístění u hřebene. Obojí ztrácí svůj smysl. Štítem proniká světlo dovnitř štítovými okny, z vikýře u hřebene zase nevyhlédneme ven a neotevřeme okno. Takový zbytečně drahý doplněk pak nepůsobí dobře ani svým vzhledem. Dalším nesmyslem jsou složitě členěná okna vikýřů. Na britských ostrovech či v USA by se to ještě dalo pochopit, ale u nás? Navíc vikýře nebývaly osazované okny, jde tedy o novotvar a proto není třeba členit okna vikýřů stejně jako běžná okna konkrétní budovy a nebo dokonce sahat až do Anglie po mnoha a mnoha čtverečcích. Nemluvě už o nesmyslných tvarech vikýřů, doplnění o okno trojúhelníkové a podobně. Zkušený architekt by nikdy něco podobného nenavrhl. To je už mnohem lepší investovat do tradiční dřevěné okenice a tou v době naší nepřítomnosti okno vikýře zaklopit. Vikýře lze také pokazit „přeplácáním“ v podobě klempířiny. Proč někdo osazuje vikýře okapními žlaby, nechává nadměrně vyniknout plechovému lemování úžlabí, to lze jen těžko pochopit. A o úspoře materiálu či ochraně už vůbec nemůže být řeč. V případě mladších budov a novostaveb jsou určitě vhodnější střešní okna. Jejich instalace je jednodušší, přičemž nenarušujeme nosnou soustavu krovu. Vikýř bývá v mnohých případech až velice nepříjemným zásahem. Suma sumárum, najít dnes budovy s citlivě řešenými vikýři osvětlujícími podkroví, je téměř zázrak, což se snaží dokumentovat i ilustrační fotografie. Zdroj: www.ČESKÉSTAVBY.cz, www.shutterstock.com
