Arizéma (Arisaema) je třetím největším rostlinným rodem čeledi árónovité (Araceae) a zároveň rodem čeledi s nejrozsáhlejším areálem svého výskytu. Tyto hlíznaté a nebo oddenkaté byliny mají dlouze řapíkaté a různě členěné listy, květy pak velice drobné a seskupené do palice, obklopené nápadným toulcem (pozor – toulec není květ, i když to tak vypadá). Ostatně toulec a drobounké květy tvořící palici jsou typickým znakem celé čeledi árónovité. Rod Arisaema zahrnuje cca až 180 druhů, které jsou rozšířené především v Asii. V menší míře však arizémy najdeme i v Africe a Severní Americe, v evropské přírodě nikoli. Největší počet druhů tohoto rodu pak roste v jihozápadní Číně a východním Himálaji, kde je centrum druhové diverzity (92 % všech druhů, např. zde najdeme i raritní Arisaema candidissimum, která je mrazuvzdorná až do -24 °C). Většinou však tyto rostliny mrazuvzdorné nejsou a kromě interiéru vyžadují vytápěný skleník. Ovšem ve vytápěných arboretech jde o oblíbenou atrakci. Největší počet druhů pak roste v přírodě jihočínského Jün-nanu. Některé druhy arizém se pěstují jako zajímavé zahradní rostliny, v Asii jsou navíc využívány i v tradiční medicíně. Za syrova jsou tyto rostliny sice jedovaté, hlízy některých druhů jsou však po tepelné úpravě jedlé. Arizémy se z ekologického hlediska zajímavě přizpůsobují, opylovány jsou například drobnými mouchami (především druhy z čeledí smutnicovití (Sciaridae) a bedlobytkovití (Mycetophilidae)). Samičí toulce mnoha druhů arizém přitom fungují pro své opylovače jako smrtící past, ze které prostě není úniku. Zmíněné mouchy totiž v přírodě vyhledávají ke svému rozmnožování plodnice hub. A právě arizéma je láká podobnou vůní a vzhledem svého květenství. To totiž svým tvarem a barvami houbu připomíná. Vůně podobná vůni hub (a většinou ne příliš příjemná, i když slabší) se tvoří ve specializovaných žlázkách (tzv. osmoforech). Žlázky jsou umístěné na vrcholu palice a nebo na jejím sterilním přívěsku. Některé druhy mají přívěsek protažený až tak, že se dotýká země a slouží jako přístupová cesta lezoucímu hmyzu. Jakmile je hmyz na květenství nalákán, sklouzne po hladkém vnitřním povrchu, který je pokryt voskovými šupinkami, čímž je chycen v toulci. Některé druhy mají v toulci dokonce zónu třásnitých papil, které brání hmyzu v pohybu směrem vzhůru z pasti. Hmyz je nucen konzumovat pyl nashromážděný na dně toulce a nakonec uniká otvorem ve spodní části květenství. To však hovoříme o květenství samčím. V samičích květenstvích žádný otvor není a hmyz zde uhyne. Květenství arizém přitom vydrží až 35 dní a to je dostatečně dlouhá doba na doživotní žalář pro mnoho hmyzích jedinců. Pro mnohé arizémy je též typické každoroční období klidu, kdy se zatahují do země, tedy do podzemní hlízy. Hlíza se pak obvykle každý rok obnovuje a u mnoha druhů se navíc tvoří v jejím okolí adventivní hlízky. Ovšem mezi arizémami najdeme i druhy stálezelené, které nemají hlízy, ale vytrvalé oddenky. A právě vytrvalý oddenek se každoročně neobnovuje. Kořeny se u těchto rostlin tvoří na vrcholu hlízy a nebo uzlinách oddenku. U některých druhů pak najdeme olistěný nepravý stonek, který připomíná lodyhu. Listy jsou dlouze řapíkaté a každá rostlina má jeden až 3, čepel listů je trojlistá, dlanitá a nebo znožená, řapíky tuhé, na povrchu hladké a nebo bradavčité, velice často jsou též flekaté. Květenstvím arizém je již zmíněná palice s toulcem. Květenství se rozvíjí ještě před olistěním a nebo zároveň s listy, toulec je ve své spodní části trubkovitý, v horní části otevřený. Některé druhy jej mají na vrcholu protažený v dlouhý přívěsek. Palice je přisedlá, jednopohlavná a nebo oboupohlavná. Oboupohlavná palice má zónu samičích květů ve spodní části a samčí nad ní. Některé druhy mají dokonce na vrcholu zónu sterilních květů, případně vrchol palice vybíhá v dlouhý niťovitý přívěsek. Plodem arizém jsou červeně zbarvené bobule, které najdeme uspořádané v palicovitém plodenství. Každá bobule obsahuje 1 až 6 semen. V areálech výskytu najdeme arizémy od nulové nadmořské výšky až do 4000 metrů nad mořem. Čím se vyskytují výše, tím logicky lépe odolávají mrazům. Je jich ale menšina. Mnohé jsou naopak druhy tropickými. Největší areál výskytu má druh Arisaema flavum, který se rozšířil od severovýchodní Afriky až po jižní Čínu. Většina druhů se vyskytuje v podrostu lesů, některé však i na otevřených stanovištích, čili lukách a okrajích lesů. Pouze několik druhů vyhledává stanoviště sušší, skalnatá. Většina z arizém je dvoudomých, čímž se tento rod oproti jiným árónovitým liší. Výjimku představuje například zmíněná Arisaema flavum, která je jednodomá. Některé druhy dokonce dovedou za svého života měnit pohlaví. Třeba mladá rostlina arizémy trojlisté (Arisaema triphyllum) má v květenství jen několik samčích květů, jakmile však dostatečně zesílí, začne tvořit pouze květy samičí. A když za svůj život opět zeslábne, tvoří zase jenom květy samčí. Většina druhů arizém má dost podobné nároky na pěstování s výjimkou druhů mrazuvzdorných, které obstojí i v zahradách střední Evropy. Dařit se jim bude vedle pěnišníků a jiných vřesovcovitých keřů s podobnými nároky. Určitě můžeme mrazuvzdorné arizémy pěstovat vedle kandíků, lilií, vraního oka, trojčetek a noholistů. Arizémám vyhovuje kyselejší půda a polostinné stanoviště (hlavně ochrana před slunečním úpalem). Některé druhy jsou dokonce silně stínomilné (např. A. lobatum, A. elephas, A. sikokianum, A. thunbergii a A. kishidae). Mezi světlomilnější patří např. A. consanguineum, A. concinnum a A. speciosum. Zimovzdornost můžeme u mrazuvzdorných druhů podpořit hlubokou výsadbou, jelikož i v přírodě najdeme hlízy v hloubce až cca 20 cm. Dále je vhodné na zimu mulčovat a nebo použít jiný zákryv. Hlízy v příliš mokré půdě rády hnijí, proto je při jejich výsadbě vhodný podsyp cca alespoň 2 až 3 cm silnou vrstvou hrubého písku. Obecně platí, že opadavé (hlíznaté) druhy lépe prospívají ve volné půdě než v mobilních nádobách. V květináčích totiž není tak vyrovnaná vlhkost a kořeny proto zůstanou aktivní dlouho po zatažení rostlin. Je též dobré, aby zvolené stanoviště bylo chráněno před ostrým předjarním sluníčkem. Rostliny by se jinak mohly probudit příliš brzy, načež umrznou. Ovšem mnoho druhů snese po vyrašení i menší mráz. Hlízy navíc můžeme před zimou vyjmout z půdy a uskladnit do nádoby s čistou rašelinou. Nádobu poté umístíme do chladné místnosti a zaléváme jen minimálně, nejvíce až v předjaří. Ohromnou předností arizém je odolnost vůči chorobám škůdcům, dokonce nejsou napadány ani mšicemi a slimáky. Může se však objevit na listech a toulci houbové onemocnění a hlízy mohou hnít. Naopak by ale před výsadbou neměly příliš vyschnout, probouzely by se pak velmi dlouho a snadno by právě hnily. Přesušené hlízy, které jsme na podzim vyňaly z půdy, proto před výsadbou mírně zaléváme až do vyrašení z rašeliny. Poté až přistoupíme k samotné výsadbě. Tropické arizémy nejenže nesnesou mráz a jsou obvykle stálezelené (mají tedy oddenky), ale často kvetou právě v našem zimním období. Nejsložitější je u arizém v květináčích dodržení přiměřené zálivky v různých fázích jejich životního cyklu. Přitom například druhy A. Flavum, A. saxatile, A. Bathycoleum a A. Aridum vyžadují sušší a slunné stanoviště, jelikož pochází ze skalnatých stanovišť. Výborným hnojivem je pro arizémy dobře zetlelý kravský hnůj.
