Čeština je v tomhle ohledu poněkud matoucí, byť ne úplně nepřesná. Když se totiž řekne zázvor, hladce to u nás splývá s rostlinkou zázvoru lékařského. Ta rostlinka, latinsky se jí říká Zingiber officinale, tedy v češtině zázvorem nepochybně je. Když se ale řekne ve světě ginger, tedy zázvor, myšlena nemusí být ani tolik ta rostlina, jako spíš z ní získané štiplavé a po chuti výrazné koření. Koření, které buď pochází z oddenku zázvoru lékařského, anebo taky z úplně jiných, neméně štiplavých a chuťově výrazných rostlin. Ta zmatečnost a mnohomluvnost češtiny je pak zrádná i nadále. V případě zázvoru nám v ní totiž dohromady splývá „kořen“ a „koření“. Což je tedy omyl. Závor není žádný kořen, jen pouhý oddenek. Technicky řečeno, je to podzemní stonek, který se plazí těsně pod povrchem půdy proto, aby z něj vyrazily nové výhonky nahoru a kořeny dolů. Ty zmatky ale zázvoru velmi rádi odpustíme. Protože pokud jde o jeho léčivé účinky: podporu trávení, zklidnění žaludeční nevolnosti, posílení imunity, je prakticky nepřekonatelný. Však také svou velkou cestu do lékáren a kuchyní zahájil už před sedmi tisíci let. Austranésané si jej přibalili na cesty přes Tichý i Indický oceán, a tehdy začal dobývat svět. V těch dobách také začala éra hledání nových zázvorů. Jiných zajímavých a výrazných rostlinných částí, které se co do chuti nebo efektu nějak zázvoru blíží. Ať už ve smyslu kořene, oddenku nebo koření.Zázvorů, které do té rodiny pravých zázvorů patří, je totiž celá paleta. Ne každý pálí, ale všechny chutnají skvěle. Příkladem takového nečekaného zázvorového překvapení může být například Zingiber mioga, zvaný též myóga. Jehož oddenky se vůbec nejí, protože chutnají odporně. O to větší síla se skrývá v jeho mladých výhoncích a poupatech. Na ty v Japonsku nedají dopustit. Mají velmi jemnou osvěžující chuť, s lehce kyselým nádechem. Jí se čerstvé, nakládané. Jako přizdobení polévek. Anebo jako sušené vločky. Ovšem mimo Japonsko je téměř k nesehnání. To už se vám spíš vyplatí, pokud se pohybujeme v zázvorovém spektru, pátrat po rostlině Etlingera elatior. Ta je nazývána zázvorem červeným či růžovým. Anebo se objevuje ve spojení zázvor – pochodeň. To asi bude hodně pálit, říkáte si. Jenže on má chuť pálivou, sladkou a hořkou. Současně. Ten ohňostroj protichůdných chutí pak skutečně vytváří při pojídání hodně neobvyklý zážitek. Etlingera pochází z jihovýchodní Asie, kde se jí čerstvá, v salátech i v kari pastách. V Thajsku s ní dělají saláty, v Malajsii zase asam laksa, kyselou kari nudlovou polévku. V Indonésii ji přidávají do sambalových chili omáček i do rybího pokrmu arsik ze Sumatry. A v Česku, pokud vás nehoní mlsná? Můžete ji pěstovat hlavně pro její velké a dekorativní květy. Je to skutečně krasavice.Dalším takovým v kuchyni nepřehlédnutelným členem z čeledi zázvorů je Alpinia galanga. Tedy, v thajské kuchyni. Česky se této rostlině říká galgán velký, alpinie nebo prostě jen thajský zázvor. Když uvidíte jeho oddenky, vypadají skoro přesně stejně, jako ty od nám známého zázvoru lékařského. Jen pozor na zuby a protézy, je mnohem tužší, až dřevěný. Přesto se v Thajsku pojídá čerstvý, řekněme syrový. Roztlouká se totiž v moždíři, tvoří se z něj základ pro polévky. A tedy, nepálí. Místo toho chutná jako kafr smíšený s borovicovou smolou. Což může být pro nezkušeného strávníka z Evropy trochu šok, když čeká, že zázvor v pikantní kuchyní proslaveném Thajsku vytváří docela jinou, svéráznou chuť populárním pokrmům.Boesenbergia rotunda je dalším takovým chuťově matoucím zázvorem. Doma je pravděpodobně v Thajsku, ale pojídá se napříč celou Asií a zvláštní obliby pak dosahuje i v Indii. Tam se mu říká krachai. Pálí. Určitě víc než galgán, ale pořád o dost méně než „náš“ zázvor.Jeho chuť je nezaměnitelná, protože v sobě nese tóny výrazně pepřové. Objevuje se i v kambodžském národním jídle amok trei, tedy rybím kari dušeném v banánových listech. A pokud jde o jeho podobu, plést vás bude ještě víc. Jeho oddenky připomínají malé lidské prstíky. Anebo podivný svazek malých mrkviček. Zní to trochu zvláštně, ale zrovna v Číně si (mimo pikantní regiony Sečuánu) klasického zázvoru v kuchyni moc nepovažují. Mají jej za ceněnou rostlinu léčivou, ale k přímé konzumaci jsou spíš zdrženliví. Vulgární pálivost jim nesedí, o to víc je oslovuje ta pro nás tolik rozpačitá chuť „smolnatého“ galgánu. Kterému se u nich moc nedaří. A právě proto masivně pěstují rostliny Kaempferia galanga. Marabu galangovou. Říkají jí písečný zázvor, a využívají její sušené oddenky při přípravě masových pokrmů. Jídlu přitom dodává zvláštní chladivý tón, a bývá používána jako tlumič proti pikantnějším chutím. Maraba je pro své oddenky pěstována i v Indonésii, kde z nich vyrábí karedoku. Takový zvláštní dresink k salátům. Zázvoru z maraby tu říkají kencur. A představa, že si ho dáte nikoliv kvůli tomu, aby vás zahřál – ale aby vás ochladil – je u nás skutečně netradiční.Že byste ale přeci jen raději zázvor klasický, a pořádně pálivý? Ty „nej“ z hlediska pálivosti, opravdu vydatné exempláře, se nevyplatí hledat v Asii. Rostou totiž v Jižní Americe. Pořád je to tedy ten nám známý Zingiber officinale, zázvor lékařský. Ale svou chutí je natolik svérázný, že je nazýván zázvorem peruánským. Pálí jako čert. Mnohem víc, než exempláře do vezené z Číny, nebo vypěstované ve sklenících v Evropě. Ta příslovečná ohnivost peruánského zázvoru prý souvisí s přírodními podmínkami, v nichž je pěstován. Sluníčko a úrodné půdy mu zjevně dělají dobře. Na zázvorový čaj je ho skoro až škoda. To už je lepší se přidržet ne až tak pálivé klasiky. Až si ji budete dopřávat, pro zahřátí i jako prevenci proti nachlazení, vzpomeňte i na ty ostatní zázvory. Třeba si jimi okořeníte život.Zdroj: AtlasObscura.com
