Při plánování okrasné zahrady nás obvykle zajímají druhy křovin a malých stromů, které jsou nějakým způsobem mimořádné. Takové, které už svým habitusem, vzhledem a tvarem, k sobě přitáhnou pozornost. Anebo ve vegetační sezóně zapůsobí nějakým klíčovým efektem. Například záplavou květů nebo romanticky převislými větvemi se záplavou svěžího listí. Zajímá nás barva, dřevinou vyplněný objem. Obvykle přitom pracujeme s jednoduchými parametry a vnímáme jen prostor, kde bychom takové exempláře ideálně chtěli. Jenže tak snadné to není.V souvislostech nám činí problémy třeba vnímat budoucí zástin takovými dřevinami způsobený. A často přitom úplně přitom ze svých rovnic vynecháváme fakt, že se dřeviny nemusí chovat a tvarovat tak, jak bychom si vlastně přáli. Že mohou ve své, růstu zdivočet, a během pár let přebít vše ostatní, ve svém okolí. Navíc mohou být jedovaté, lákat nepříjemné druhy hmyzu, škodit vegetaci v okolí. Anebo mohou expandovat přes plot k sousedům, a je z toho jen mrzení. Na jaké druhy si tedy dát pozor a hlídat je, zda nemají až příliš mnoho volnosti? Typickým příkladem je třeba hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia) a jí blízce příbuzná hlošina stříbrná. Ztělesněná elegance, která dodá každé zahradě nádech středomořských olivových hájů. Krása. A současně je to prevít, který se dokáže nekontrolovatelně až invazně šířit krajinou. Je ideální do měst a prostředí s ne zrovna čistým ovzduším, nevadí ji vysoké nadmořské výšky ani mráz. Z třímetrového keříku se umí stát desetimetrovým stromem nebo neprostupnou houštinou. Ve které nic kromě dalších hlošin nepřežije. A její pyl? Dost nepříjemný dráždivý alergen. Takže jako s každou kráskou i tady raději opatrně. K olivovníkům mají geneticky blízko i zlatice, Forsythia. Jejich žluté kvítky se stávají novým symbolem jara a lákají opylovače. Je to do krajnosti nenáročná dřevina, kterou v bezpočtu kultivarů nabízí nejrůznější zahradnictví. Tahle instantní krása ale není zadarmo, a zlatice se dokáže hřížením rozšířit i tam, kde ji zrovna nechceme. V optimálních podmínkách a bez kontroly se tak může z celé zahrady stát jedna velká nekonečná zlatice, nezničitelná a všeničící. Problémy mohou nastat i s méně výraznými obyvateli zahrad. Třeba řešetlákem počistivým. Jeho nepříjemnou vlastností je kromě bujného růstu produkce plodů, které jak název napoví, urychlují činnost střev až do extrému. Projímavé účinky černých kuliček plodů ale nechcete nechat zkoušet své děti, viďte? Stejné je to i s okrasnými brsleny (Euonymus sp.), jejichž tobolky k sezobnutí přímo lákají. Ptákům to nevadí, ale lidem obsah alkaloidů může opravdu vážně uškodit. Z brslenu se v zahradě stane z keře strom v maximální nenápadnosti, ale pak už je těžké se ho zbavit. Navíc k sobě láká nejrůznější mouchy, jejichž přítomnost asi nedoceníte. Rostlinou s velkým invazním potenciálem je i Buddleja, tedy komole Davidova. Jak to? Je krásná, takže ji chce na zahradě mít každý. Láká k sobě motýli, což její oblibu ještě zvyšuje. Ale také se do extrému snadno množí, v čemž jí napomáhají větrem šíření semena. Růžovo-fialové květy pak vidíte všude, až do omrzení. Za rok dokáže přisadit i dva metry přírůstků, a neutlumí jí ani znečištěné prostředí měst. Komule je sice vzhledná, ale pro své vlastnosti je vlastně na každé zahradě časovanou bombou. Chtěli jste hodně květů a kompaktní růst? Pokud vysadíte hlohyni, máte to mít. Možná jen v míře větší, než byste původně chtěli. Ať už jsou to růžovité květy bílé, nažloutlé nebo v případě hlohyně šarlatové do červena, máte se nač těšit. Na naše klimatické podmínky dobře adaptovaná křovina si totiž začne brzy uzurpovat prostor kolem sebe. Nenápadně: zídku nebo plot převýší o pár centimetrů, další centimetry si ukousne z trávníků i záhonků, a každý rok postoupí o krok dál. Než se nadějete, zjistíte, že vás tísní masa hlohyně, pro kterou nevidíte zeď, trávník ani záhonky. Podobně nenechavý je třeba zimolez, což je rod (Lonicera sp.) čítající více než 140 druhů a násobně více kultivarů. Jistě, že vypadá dobře a je snadno tvarovatelný. Jen jej musíte udržovat a tvarovat. Jinak se začne prosazovat po svém. Mírná jedovatost pak dokresluje jeho temnou stránku. A když už se tak bavíme o temnotách: tohle je rostlina „střední úrovně“, která vám do zahrady přinese stín. Nejspíš až příliš. Ze svého výškového profilu totiž vytlačí vše ostatní. To samé, v bledě-červené a jen o patro níž, dokáže dřišťál. Okrasný keřík, který je mistrem ve vytváření kompaktních a jednolitých povrchů. Že je pod nimi někde skalka? To abyste si pořídili mapu. A skalník celokrajný? Další nízce-přisedlý keř, který nemůžete nechat dlouho bez dozoru. Nečekaně barevné květenství, vzhled ne nepodobný palmě, instantní růst. Ano, škumpa orobincová patřila po léta mezi velmi populární okrasné druhy našich zahrad. A pořád se z toho vzpamatováváme. Jedovatý prevít, který vás může požahat podobně jako bolševník, a který se krajinou šíří s citlivostí krumpáče v porcelánu. Je to snadno zplaňující divoch, se kterým jsou jen problémy. Prostě kdekoliv plánujete vysadit exotiku, přemýšlejte i nad jejím invazním potenciálem. U škumpy se na to trochu zapomnělo, a bolí to dodnes. Synonymem pro problémy je i akát, tedy Robinia pseudoacacia. Včelaři na něj nedají dopustit a nelze jim to upřít. Z hlediska medové produkce je to jedničková dřevina. Jenže se nekontrolovatelně šíří. Jeho tajnou fintou je schopnost tzv. alelopatie. Prostě otravuje svými výhonky půdu v okolí tak, že v ní nic jiného než další trnovníky nepřežijí. Zbavit se ho musíte včas, nebo nic jiného než spoustu – sice s krásnými květy – trnové nádhery nakonec mít nebudete. Do nekontrolovatelného růstu jedné dominanty spěje i zahrada, kde si nepohlídáte další populární keře a dřeviny. Šeřík, pajasan žláznatý, kustovnici cizí nebo javor jasanolistý.
