Plzák španělský (Arion vulgaris) je plžem z čeledi plzákovitých, který pochází ze severní části Pyrenejského poloostrova, západní Francie a jižní Anglie. Nikým nezván se dostal i k nám, i když až po roce 1989 (tedy poté, co padla železná opona) spolu se zvýšenou přepravou zboží ze zemí, kde již řádil. Po Evropě se rozšířil od padesátých let dvacátého století a nyní snad není koutu, kde by se mu na tomto kontinentu nedařilo. I bývalý „východní blok“ je již jeho. A od roku 1998 se tato „novinka“ rozšiřuje i po USA, aby to Američanům nebylo líto. Jde o velmi nepříjemný invazní druh škodlivého plže s náramnou chutí k jídlu, který dovede zdecimovat celou úrodu. Navíc vytlačuje původní druhy plzáků (resp. slimáků) a v zemědělství a zahradách páchá nesmírné škody. V dospělosti dorůstá délky 8 až 12 cm, tedy žádný drobeček. Připočteme-li nedostatek přirozených nepřátel včetně parazitů (parazité slimáků na našem území nejsou z neznámých důvodů v případě plzáka španělského úspěšní) a ohromnou invazivnost a schopnost se množit, je neštěstí na světě. Tedy v Evropě. Navíc tento druh s oblibou vyhledává kulturní plochy, prostě mu chutná to samé, co lidem. Ukrývá se na vlhkých a stinných stanovištích, kde klade vajíčka a čeká na vhodné podmínky. Po deštích svůj úkryt opouští a šíří se dál. Dospělý jedinec pak zkonzumuje za sezónu až 1 kilogram rostlinné hmoty. Vezmete-li v úvahu, že jich máte třeba ve své zahrádce mnoho set, co vám asi zbude? Jelikož plzáci španělští (ale obecně všichni slimáci) vyhledávají vlhká a stinná místa, je třeba je eliminovat. Je třeba nemít ze zahrady džungli, ale mít zahradu spíše slunnou a vzdušnou. Navíc nikde nenecháváme válet nepořádek, tedy předměty, pod kterými by se tvořilo vlhko a plzáci by se zde mohli ukrývat za slunných dní. Dobré jsou též dostatečné prořezávky stromků, keřů a živých plotů, udržování nižší trávy a její odstraňování z ploch při sekání a nebo ihned po něm. Na záhoncích vytrháváme plevele, na podzim pečlivě uklízíme listí apod. Prostě jde o soubor preventivních opatření, jen ať si jdou plzáci k nepořádnějším sousedům. Rostliny též zaléváme po ránu a ke kořenům (zálivka navečer je pro plzáky rájem). V době sucha kypříme nevyužívanou půdu, čímž likvidujeme vajíčka plzáků a ztížíme jim jejich kladení. Ano, existuje mnoho více či méně úspěšných způsobů boje s plzáky, ovšem je zde ještě jedno chytré řešení, totiž sázka na rostliny, které jim nejenže nechutnají, ale vyloženě je odpuzují. Buďto si můžeme vytvořit takovou zahradu, kde převažují druhy slimáky odpuzující (či nelákající) a nebo můžeme tyto druhy využít k ochraně kulturních rostlin a bylinek v zahradě. Odborně se využití této schopnosti a schopnosti samé říká chemická ekologie. K jejímu plnému rozvoji však rostliny musí překonat stádium semenáčku. Ideální je proto předpěstování na místě, kam plzáci nemohou a nebo na ploše, která je vyhraněna ostrohranným pískem. Až teprve ve velikosti, kdy se rostliny mohou bránit, je vysadíme na finální stanoviště. A které rostliny to jsou? Například konvalinky, sedmikrásky, šalvěje (léčivé i okrasné), kapradiny, levandule, pivoňky, pažitka, česnek, petržel, fenykl, hořčice, tymián, měsíček, řeřicha, chrpy včetně okrasných, petrklíče, kostival, okrasné a kulturní máky, kontryhel, muškáty, pelyněk, tulipány, narcisy, kosatce, kozlík, denivky, okrasné trávy, divizna, dlužicha, srdcovka, lichořeřišnice a třeba i bergénie. Dále platí, že slimákům obecně vadí rostlinné druhy s chlupatými listy a stonky, tedy s velkým množstvím trichomů. A čím delších, tím lépe. Vadí jim též listy příliš tvrdé. V jednom zdroji jsem mezi rostlinami odpuzujícími plzáky našel také mátu, ovšem záleží na druhu a stáří rostlin, mladou marockou mátu nanu mi zlikvidovali zaručeně všechnu. Naštěstí stačily granule a rostlinky znova vyrazily z oddenků ze země. Nyní je již pěkná a já jsem pro příští sezónu poučen.
