Jen o čase, který trávíte v posteli, to nebude. Spíš o tom co přesně v posteli vlastně děláte. A co předtím. Nejprve ale nezbytný úvod, který uvádí různé nejasnosti a možné odchylky na pravou míru. Protože v hrubém průměru spíme všichni přibližně stejně dlouhou dobu. Všichni lidé na planetě tráví spánkem něco mezi sedmi až osmi hodinami. Ono „všichni“ má ale řadu výrazných výjimek, které se v průměru schovají. Například malé děti a dospívající tráví spánkem 8 – 11 hodin. Senioři mají tendenci spát kratší dobu, spíše 6 – 7 hodin. Lidé mezi osmnáctým až čtyřiašedesátým rokem pak mezi 7 – 9 hodinami. Ženy? Ty obvykle spí o 10 minut déle než muži. A teprve když se ten guláš rozdílných průměrů pořádně zamíchá, vznikne hrubý „lidský“ průměr sedmihodinového až osmihodinového spánku. Který ovšem, jako všechny hrubé průměry, moc neplatí. Protože existují další četné výjimky, které vychází z odlišného životního stylu a kulturních faktorů. Například ve Španělsku nebo Itálii, kde je běžné dopřávat si v horkých letních dnech odpolední siestu. Odpočívat a pak ožívat s pozdní večeří, docela běžně ponocovat. V hrubém průměru toho Španělé sice nenaspí méně než lidé z jiných zemí, ale čistě nočního spánku mají nápadně méně. Třeba oproti Čechům. Odchylkou od „průměru“ jsou rovněž obyvatelé asijských zemí. Jak to? Existuje výrazný společenský tlak na výkonnost, osobní oběť při výkonu zaměstnání, delší pracovní dobu. I proto Japonci nebo lidé z Jižní Koreje spí ve výsledku méně. Nemá to stoprocentní platnost (protože jak už víte, je třeba brát v potaz i věk), ale osoba v produktivním věku z Nizozemska stráví spánkem 8 hodin a pět minut; Brit 7 hodin a 55 minut; Čech a Albánec okolo 7 hodin a 38 minut. Zatímco Japonec 6 hodin a 45 minut a Jihokorejec pak dokonce jen 6 hodin a 30 minut.A to už nás dostává k jádru pudla, nebo tedy spíše k jádru Šípkové Růženky.Protože když ráno po docela „štědrém“ spánku, v průměru 7 hodin a 45 minut trvajícím, vstane z postele Američan, cítí se být jako přejetý parním válcem. Z anket i výzkumu různých spacích studií plyne, že kvalitu svého spánku nehodnotí vysoko, necítí se, že by mu spánek kdovíjak dobil ony pomyslné baterky. To když po relativně krátkém spánku vstane z postele průměrný Japonec, má energie na rozdávání. V průzkumech, v nichž subjektivně hodnotí kvalitu svého spánku, Japonci kralují. Jak to? Je to snad tím, že průměrný Japonec spal kratší dobu? Kdepak. Je to tím, co pro kvalitu svého spánku učinil před tím, než zavřel oči. Jeho spánková rutina je totiž uchopená docela jinak, jako promyšlený proces ovlivněný spoustou nenáhodných faktorů. Vezmeme to postupně. Prvním faktorem je teplota v ložnici. V Japonsku totiž lidé spí v místnostech s průměrnou teplotou kolem 13 °C. Docela chládek, viďte? Evropané nebo Američané si oproti tomu dopřávají mnohem teplejší prostředí. Často až 22 °C. Jenže tím tělo přichází jednak o signál „ochladilo se, je čas to zabalit a jít spát“. A rovněž pak organismus promrhává část své energie na snížení tělesné teploty, potřebné pro zklidnění tělesných procesů.Jen si sami vzpomeňte na to, jak v polospánku hledáte „nejchladnější místo na polštáři“. Jak se převalujete, než najdete ideální pozici ani teplo/ani zima, než zaberete. Tenhle cyklus bezděčných pohybů a manévrů běží celou noc. Nutí váš mozek pracovat, tělo si pořád na posteli hledá své místo. Proto se někdy budíte i uprostřed noci. A zatímco se choulíte v nadýchaných a vyhřátých ložnicích, váš spánek je pak mnohem mělčí, než třeba spánek oněch Japonců.Ze spánkových studií občas zazvoní zmínka o tom, že by teplota v ložnici měla být pro kvalitní spánek nižší než v ostatních místnostech domácnosti. Ale radikálních patnáct nebo dokonce třináct stupňů Celsia ve skutečnosti nemáme nikde. Správnou teplotou to ale teprve začíná. Protože hned další v pořadí je matrace. Tady běží dělicí čára zřetelně. Buď spát na tvrdém, nebo spát na měkkém. Japonci pochopitelně preferují spaní na tvrdém povrchu. Mají své futony a tuhé rýžové tatami položená na zemi. To je chytré, protože tyto pevnější konstrukce podpírají páteř a udržují v pořádku během spánku vaše držení těla.Zrovna Američané (ale také Britové, Nizozemci a Francouzi) jsou naopak posedlí tím, že se do matrace v posteli musí úplně zanořit. Má to být královské poležení a správná matrace pro ně musí být měkká a nadýchaná, aby je div ne obalila. Ale tento pohodlný pocit může být tím důvodem, proč se budí se ztuhlými zády nebo krkem. A Češi? To je taky dobrá „odchylka“.My totiž pořád nevíme, kam se v tom uspořádání měkké/tvrdé zařadit. Tvrdou a nepružnou matraci futonového střihu si zjemníme měkkými polštářky a vysteleme tlustými peřinami. Abychom to tvrdé poležení změkčili. Nebo si k té pevné matraci pořídíme polštář z paměťové pěny. Buď o tom vůbec nepřemýšlíme, nebo se snažíme kombinovat výhody obou stylů. Ale ve výsledku získáváme jen negativa obou. A když už je řeč o polštářích, nesmíme opomenout japonské „podhlavce“ sobokawa.Jsou malé, plněné různými otrubami. Ruku (pokud jste uvyklí spát s rukou pod polštářem) pod ně nedáte. Navíc se nedávají pod hlavu, ale pod krk. To je jejich jediná funkce. Vaši hlavu udržují ve správné pozici celou noc. Oproti tomu načechraný polštář, do nějž se zanoříte – anebo polštář plnější – vám hlavu lehce nadzvednou. A v té nepřirozené pozici ji pak drží celou noc. Není divu, že vám pak ráno hlava třeští. Poslední, ale určitě ne nepodstatná, je série „kultury spánku“. Snad si nevysloužíme přílišné pranýřování za určitou odbočku, která ale má být navozujícím příkladem. Týká se obecně žen, kosmetiky a péče o tělo. Protože ženy o sebe a své tělo, na rozdíl od mužů, pečovat umí. Vyznačuje se to zpravidla spoustou malých rituálů, věcí, které třeba před spaním pravidelně vykonávají. Čištění pleti, nanášení vyživujícího krému, face-jóga nebo péče o vlasy. Asi víte sami. Zatímco u mužů se počítá za klad, když si před ulehnutím dají sprchu a nezapomenou vyčistit zuby.Co tím chceme říct? Že v Japonsku je to jiné a pokud přijde na spánek, pečovat o sebe umí. A stejně mimoděk, jako ženy v Evropě vykonávají před ulehnutím do postele řadu drobných kosmetických rituálů, muži a ženy v Japonsku před ulehnutím mají své vlastní zažité zautomatizované „ukládací“ procesy. My začínáme spánek řešit až tehdy, kdy zalezeme do peřin. Oni spánek „řeší“ hodinu před tím, než k němu dojde. Jak?Například horkou koupelí. Taková teplá koupel – ve vodě okolo 40 °C – nejenže skvěle uvolní svaly. Také zklidní váš nervový systém a pomůže vám zbavit se stresu z celého dne. A to následné „ochlazení“ poté, co z vany vylezete, dá vašemu mozku signál o tom, že je čas jít spát. Není to žádné velké cachtání, stačí se na deset minut zanořit. A vaše tělo pak už má jasno, že je čas vejít do příjemně chladné ložnice. Do ložnice, kde nejspíš budete jen vy a vaše postel. Přesněji řečeno, do ložnice, kde nebudou žádné telefony, tablety ani televize. Žádné svítící monitory, blikající displeje a obrazovky. Japonci se techniky rozhodně neodříkají, ale snad právě proto, že jí tolik fandí, jí umí nastavit zřetelnější hranice. A do ložnice si ji nepouští. Nechtějí po rituálu horké koupele sledovat další a další seriál, virtuální dramata. Nepotřebují scrollovat prstem v mobilu. Nehledají zábavu a stimulaci. Chtějí kvalitní spánek.V Japonsku začíná příprava na spánek tím, že tyhle „hračky“ odkládají stranou. Budík si nenatáčí před tím, než zavřou oči. A taky těsně před usnutím nekontrolují přijatou poštu. Protože v klidném usínání bez zbytečných vzruchů spatřují hodnotu.Pokud to vezmeme do důsledků, nakonec spí tím kvalitním hlubokým spánkem Japonci vlastně déle. Bez převalování, dumání a počítání oveček. Od chladných ložnic po pevné postele, od uklidňujících rituálů po podpůrné polštáře, dokázali proměnit spánek v uměleckou formu. Není to žádná magie, je to životní styl. Protože k životu spánek patří. A v Japonsku to zkrátka umí. Vzít si od nich inspiraci, abychom se ráno neploužili do kuchyně pro první startovní šálek kávy, by možná neuškodilo.Zdroj: timesofindia.indiatimes.com, sleepinghabits.com
