V zahradě je ideální používat vodu dešťovou, tedy tu, co nachytáme ze střech. Ideální je samozřejmě dešťovka, která sama spadne na záhony, trávníky, ke stromům a keřům. Delší dobu shromažďovaná dešťová voda však již může shledávat nedostatky a nepříjemnosti mohou nastat především v případě kontaminace následně utržených plodů, které před kontumací neumyjeme. Někdo používá i vodu ze studny, zde je však třeba znát její tvrdost, některým rostlinám by především kvůli vápníku chutnat nemusela. A také musíme řešit teplotu, nejlepší je ledovou studniční vodu přečerpat do sudů či barelu a nechat alespoň den ohřát. Voda samozřejmě nesmí být jakkoli kontaminována chemikáliemi, což bývá někdy problém, když chceme šetřit a použijeme sudy či barel od chemie, která nebyla důsledně odstraněna. Možné zdravotní následky na nás na lidech jsou pak nepříjemné, ovšem také můžeme zcela zničit své výpěstky a půdu na dlouhou dobu zamořit. Je opravdu nutné vědět, co v sudu bylo a zda lze veškeré zbytky „minulého obsahu“ důsledně a pokud možno ekologicky odstranit.Přečtěte si podrobnější článek o tom, jak a do čeho zachytávat dešťovou vodu. Můžeme být i takovými šťastlivci, že máme na dosah vodu z vodního toku či vodní plochy. I tato voda však nesmí být jakkoli závadná. V létě hrozí za veder u vodních ploch přemnožení sinic. A pokud po hladině plavou mrtvoly leklých ryb, může být problém i jiný. Kvalitu a tedy použitelnost vody je prostě nutné sledovat. A to i té pitné. Jak? Především v případě pitné vody je její kvalita nezbytnou samozřejmostí. Je-li však vhodná k pití, ale příliš tvrdá (to ostatně platí především i pro vodu studniční, tu pitnou i užitkovou), může ublížit některým rostlinám i zahradní technice. Rostlinám navíc neprospívá ani chlór obsažený v menší míře ve vodě z veřejného vodovodního řádu. Některé nesnesou ani jeho “mikromnožství“. Proto se nechává voda z řádu před zaléváním pořádně odstát, aby chlór vyprchal. I zde platí pravidlo načerpání do nádob a ohřátí, navíc vyprchá právě chlór. Příliš měkká voda pro změnu urychluje korozi kovů. U vody z vodovodního řádu je dobrou zprávou, že si její kvalitu, respektive složení, zjistíme jednoduše na webových stránkách místně příslušného dodavatele. Zato vodu studniční a vodu ze studánek a tůní si musíme nechat ověřit. To znamená si nechat udělat rozbor v akreditované laboratoři. Obvykle se stačí obrátit na hygienickou stanici. Sleduje se především obsah dusičnanů a dusitanů, které se do vody dostanou únikem statkových hnojiv a odpadních vod z netěsnících žump. Sleduje se také možný výskyt koliformních bakterií, které způsobují žaludeční a střevní potíže a průjmy. A také možný výskyt parazitů. V případě studniční vody bychom měli nechat udělat rozbor alespoň jednou ročně, pokud ji chceme pít. Objednat si můžeme rozbor fyzikálněchemických a mikrobiologických ukazatelů vody. Obzvláště koliformní bakterie jsou nebezpečné. Navíc platí, že voda je jedním z nejpřirozenějších prostředí pro výskyt bakterií. Koliformní bakterie se vyskytují nejen ve vodě, ale také osídlují střevní trakt a to především teplokrevných živočichů včetně lidí. Najdeme je i v půdě, což ještě více vyzdvihuje fakt nutnosti omývání ovoce a zeleniny. Za výskytem koliformních bakterií ve vodě stojí nejčastěji nedostatečné zabezpečení proti úniku výkalů do povrchových a podzemních vod. Odtud tyto bakterie doputují do septiků a městské kanalizace. Na vině může být i splachování odpadů ze zemědělství (především močůvka, hnůj a kejda) a splachy z polí. Stejně tak může být zdrojem těchto bakterií i rozklad listí a jiného biologického materiálu. Koliformní bakterie byly dříve považovány za indikátor fekálního znečištění. Když se objevily v pitné vodě, bylo třeba neprodleně zajistit zabezpečení proti výkalům, aby nepronikaly do povrchových nebo podzemních vod. Lidem mohou koliformní bakterie způsobit kromě žaludečních a střevních potíží a průjmů také koliky. Cítíme též ustavičnou nevolnost a zvracíme. A samotné průjmy mohou být velmi bolestivé až krvácející. Kromě těchto bakterií se ve vodě navíc mohou objevit i paraziti, opět lidským okem nepostřehnutelní. Pro zalévání zahrady je ideální měkká dešťová voda. Kromě zmíněného laboratorního rozboru vody studniční a ze sběrných nádrží můžeme tvrdost vody zjistit pomocí jednoduchých kapičkových nebo páskových testerů. Jimi navíc zjišťujeme i pH, tedy kyselost či zásaditost. Majitelé bazénů a koupacích jezírek je dobře znají. Tvrdá voda představuje především riziko vysokého obsahu vápníku a hořčíku. Kyselomilným rostlinám pak voda s vysokým obsahem vápníku vyloženě ubližuje. Tvrdou vodu však lze pomocí speciálního přípravku upravit až na středně tvrdou. Limit pH pro pitnou vodu je pak 6,5 až 9,5, ideální je přitom neutrální pH (6 až 8). Co se týká pH pitné vody však platí, že jen extrémně vysoké hodnoty mohou mít přímý vliv na lidské zdraví. Při zalévání rostlin je ale pH mnohem důležitější. Některé rostliny nesnáší zásadité prostředí, jiné kyselé. I v tomto případě je ideální zlatá střední cesta a tedy pH neutrální (6 až 8).Dalšími požadavky na pitnou vodu jsou vyhovující organoleptické vlastnosti, čili teplota 10 až 12 °C, barva, průzračnost, osvěžující chuť, přiměřená tvrdost a obsah CO2. Voda musí být bez zápachu a musí vyhovovat i technickým požadavkům vodáren (některé látky ničí rozvodné potrubí, aniž by byly škodlivé pro člověka). V případě dešťové vody je její kvalita určována zdrojem (v prostředí s vysokým podílem průmyslových exhalací ve vzduchu je jimi kontaminována) a také skladováním. Pro udržení dešťové vody v dobré kondici po delší dobu jsou ideální podzemní jímky. Ovšem ke kontaminaci dešťové vody může dojít také na střeše, ze které je sbírána. A to jak materiálem střešní krytiny, tak její povrchovou úpravou. Ideální jsou střechy z pálených či betonových tašek, případně dřevěných šindelů a jiných přírodních materiálů. Za rizikové jsou považovány látky obsažené v asfaltových a cementových krytinách (eternit, beronit) a střechy kovové opatřené pozinkem a nebo nátěrem, který ho obsahuje. Rizikové jsou také střechy měděné a olověné komponenty například okapů. Střechy je též třeba zbavovat hrubých mechanických nečistot včetně mechů a lišejníků, čímž eliminujeme zahnívání vody a hromadění toxických látek či mikroorganismů. Okapový svod je navíc třeba opatřit mřížkou, která nečistoty zachycuje. Nádoby nebo nádrže je také třeba mít uzavřené a neměly by stát na slunci. Zlepšovat kvalitu pitné vody (ale i té užitkové) mohou různé domácí úpravny vody. Pozor však nevěřte šarlatánům a investujte pouze do zařízení certifikovaných podporovaných racionálními argumenty. A na závěr ještě jeden postřeh. Při rekonstrukci našeho bytu zde byla nějakou dobu zdrojem vody pouze baterie na záchodě, která je připojena k hlavnímu přívodu vody z vodovodního řádu. Zde jsme si „natáčeli“ vodu pitnou i stavební. Tato voda není směšována s ohřívaným obsahem z bojleru a je doslova výtečná. Vřele doporučuji si jeden takový přívod udělat i do kuchyně nad dřez. Lepší vodu totiž doma pít nemůžete. Obyčejná baterie jen na studenou vodu vás vyjde na cca 500 korun a pár metrů plastových trubek a kolínek navíc se také pohybuje v řádech stokorun. A jedna malá baterie navíc vám v kuchyni určitě nebude překážet. Už moje prababička nejraději pila vodu z kohoutu v zahradě. Proč? Důvod byl stejný, voda nebyla směšována s vodou v bojleru. I za deště si raději došla natočit skleničku ven. V zimě však měla smůlu, to musí být venkovní kohouty zazimovány, aby nepopraskaly.
