Rod Dionysia zahrnuje především horské rostliny, které najdeme v přírodě nejčastěji na skalních stěnách a převisech, kde vyrůstají ze spár v kamenech. Nejčastěji rostou na svislých a k severu obrácených, většinou vápencových skalních stěnách a roklích. Rostliny tohoto rodu pochází ze střední Asie a Blízkého východu (hornatých částí Iránu, Afghanistanu, Iráku, Pákistánu a jižních horských oblastí území bývalého SSSR), kde rostou hlavně v lokalitách s nedostatkem srážek a nízkou vzdušnou vlhkostí. Přesto však nejde o druhy suchomilné, nároky rostlin na vodu zachraňuje vitální kořenový systém, který dovede pronikat i do nejužších spár, ze kterých si bere ukrytou vodu. Dionýsie si v přírodě prostě dovedou vodu vždy najít. Zároveň to ale znamená, že se voda dostane jen minimálně na listové růžice. Proto je třeba nikdy nezalévat rostliny přímo na ně. A tady začínají vyšší nároky dionýsií na pěstování. Prostě o nich musíme něco vědět, když to však již víme a dodržíme, naše bochánky pravidelně bohatě vykvetou. I když tu a tam nějaká rostlina přece jen uhyne. Skalní štěrbiny rostlinám navíc poskytují jen velice málo živin, tedy především živin organických, proto jich vyžadují minimum i v našich podmínkách. Zajímavé též je, že v kulturách dionýsie snesou o něco vyšší teploty, než je pro vysokohorské skalničky typické, což opět odpovídá podmínkám v oblastech jejich původu, kde jsou teploty dosti vysoké i ve vyšších polohách. Abychom dynonýsie pěstovali s úspěchem, je nezbytné zajistit zálivku pouze ke kořenům, dostatek slunečního záření a také proudění vzduchu. Jak známo, na horách je větrno a za slunných dní to pořádně pálí. A v horských oblastech, odkud dionýsie pochází, ještě víc. Dionýsie vyžadují pro své pěstování výbornou drenáž, jelikož nesnesou přemokření a to ani v době, kdy jsou vegetačně na vrcholu, natož v klidové fázi. Bohužel právě na skalkách je obtížné udržet těmto rostlinám ideální podmínky, proto je pěstitelé vysazují spíše v alpinkových sklenících. Prostě platí, že rostliny rodu Dionysia vzbuzují u zkušených skalničkářů snad největší respekt. Všeobecně jsou považovány za jeden z nejobtížnějších rodů co se týká pěstování na venkovních skalkách. V alpinkovém skleníku však jejich pěstování vůbec nemusí být složité. I tak nám ale budou rostliny pravidelně odcházet. Klíčová je v tomto směru volba druhu, některé jsou totiž na podmínky pěstování náročnější méně. Dnes je známo 47 botanických druhů dionýsií. Dionýsie je nejlepší pěstovat v alpinkových sklenících v hliněných květináčích. Nikdy je nepřesazujeme do nádob o mnoho větších, než je kořenový systém přesazované rostliny, ve skalních štěrbinách kořeny také nemají mnoho místa. V případě malých semenáčků a řízkovanců volíme květináče průměru pouze 5-7 cm (v tomto případě stačí malé plastové nádobky), starší rostliny pak postupně přesazujeme do větších květináčů až do průměru cca 20 cm. Substrát musí obsahovat jen 20% organické výživné složky a 80% inertního balastu (směs stejných dílů hrubého říčního písku, agroperlitu, vápencové kamenné drtě a žulové drtě v zrnitosti 2-4 mm). Sice v takovém substrátu rostliny rostou pomaleji, ale daří se jim nejlépe. Na dno květináče nasypeme vrstvičku drenáže a navrch po výsadbě alespoň 1 cm silnou vrstvu kamenné drtě zrnitosti 4-8 mm. Tuto drť navíc pečlivě podhrneme pod bochánek. Květináče s dionýsiemi je pak dobré udržovat téměř po okraj zapuštěné do pískového lože. V horkých letních dnech v době největšího slunečního úpalu je třeba alpinkový skleník pořádně stínit, ale tak, aby též propouštěl dostatek světla. A také samozřejmě musíme stále větrat, nejlépe více otvory, aby se vytvořil průvan. Ideální jsou skleníky nejen s více otevíravými okny, ale také dvěma vstupy. Dvoje otevřené dveře zlepší větrání na maximum. Zalévání se sice nesmí přehánět, ale kořínky vyžadují trvalou vlhkost, v zásadě to lze řešit tak, že když povrch substrátu vyschne do jednoho až dvou centimetrů, můžeme opět mírně zalít. Přeschnutí nesnáší tyto rostliny ani v zimě. Za horkých letních dní je třeba zalévat někdy i denně, za chladnějších dní pak méně často. A co vlastně zaléváme? Především písek mezi květináči, do kterého jsou zapuštěny a jen občas přidáme vodu i do samotných květináčů, ale jen po jejich okrajích. Keramické květináče zvlhnou a kořínky si z nich vlhkost dovedou vzít. Voda nesmí nikdy přijít, jak jsme již uvedli výše, na bochánky rostlin, proto je také pěstujeme v alpinkovém skleníku. Mráz totiž těmto rostlinám vůbec nevadí, alpinkové skleníky ostatně nejsou vytápěné, zato voda pršící shůry ano. S hojnější zálivkou začneme opět na konci zimy, když se rostliny začnou probouzet. Nejvíce pak zaléváme v době, kdy rostliny nasazují poupata a kvetou, což je v březnu až dubnu. V tuto dobu je třeba zalévat vydatně i po okrajích květináčů, nejen písčitý prostor mezi nimi.Nejsložitější jsou pro dionýsie dvě období: pozdní léto a vlhká zima s teplotami těsně pod bodem mrazu. Za pozdního léta jsou rostliny ve vegetačním klidu a právě v tuto dobu někdy odumřou. Zachránit zasychající a odumírající rostliny pak můžeme pouze včasným řízkováním. Často jde o spálení rostliny, proto musíme v pozdním létě dostatečně stínit a také zalévat. Za vlhké zimy s teplotami těsně pod bodem mrazu rostliny trpí botrytidou. Jako ochrana funguje sušší substrát v květináči a dokonalé větrání. Klidně i nucené. Aplikovat též můžeme jemný postřik (orosení) roztokem s fungicidem. Ve skalkách je možné zkusit nejsnáze pěstovatelné druhy dionýsií, například Dionisia aretioides, Dionisia curviflora, Dionisia involucrata a Dionisia tapetodes. Nejlépe ve štěrbinách svislých stěn a pod převisem, aby na rostliny nepršelo shora. Ovšem i tak budou zřejmě úbytky značné. Původní botanické druhy dionýsií je možné množit semeny, u všech druhů a kultivarů pak můžeme zkusit řízkování, případně zakořeňování listových růžic a to nejlépe ve vegetačním období krátce po odkvětu. A pozor, mladé semenáčky i řízky jsou velice choulostivé. Zálivka musí být pravidelná a přiměřená, navíc je potřebné dobré větrání a nižší vzdušná vlhkost kvůli případným houbovým chorobám. Rostlinky vzešlé z řízků je dobré ošetřit širokospektrálním fungicidem. K zakořeňování je ideální ostřejší písek bez organických příměsí. 1. Nejsnadněji pěstovatelné: Dionisia aretioides, Dionisia curviflora, Dionisia involucrata, Dionisia tapetodes a Dionisia teucrioides2. Obtížněji pěstovatelné: Dionisia afghanica, Dionisia archibaldii, Dionisia bryoides, Dionisia freitagii, Dionisia janthina, Dionisia microphylla a Dionisia viscidula3. Nejobtížněji pěstovatelné: Dionisia bornmuelleri, Dionisia denticulata, Dionisia lamingtonii, Dionisia michauxii a Dionisia revoluta Křížení dionysií se v kultuře provádí až od konce osmdesátých let 20. století především díky pěstitelům Michaelu Kammerlanderovi z německého Würzburgu a Ericu Watsonovi z Anglie. Zjistili totiž, že lze přenášet pyl z rostliny na rostlinu pomocí koňské žíně. Je však třeba respektovat tzv. heterostylii (různočnělečnost), což znamená, že rostliny tvoří dva typy květů. V jednom vyčnívá čnělka s bliznou nad prašníky, ve druhém je čnělka krátká a blizna ukrytá pod prašníky. Opylení je téměř výhradně možné pouze přenesením pylu z jednoho typu květu na druhý. Dionýsie jsou skalničkami, které nakvétají již brzy na jaře, proto je ideální v tuto dobu navštívit specializovanou prodejní výstavu alpinek. Pořádáno je jich kluby skalničkářů každoročně vícero. Určitě na takové výstavě najdete i různé druhy dionýsií. Další možností je koupě či jiný způsob získání od sběratele skalniček. Je též možné, že se dionýsie objeví v pravý čas k prodeji v zahradnictvích, doporučujeme ale předtím, než se vydáte na cestu, si ověřit tento fakt telefonicky, případně na webu prodejce.Zdroj: magazinzahrada.cz, skalnicky.cz, botany.cz, wikipedia.org
