Říká se, že všechny lišky jsou jedlé houby, ale není to pravda. Dokonce i svými drobnými nálezy velmi častá lištička pomerančová se nesmí jíst ve větším množství kvůli možné nevolnosti žaludku. Mnoho jich však nenajdete a jsou tak malé, že se ve smaženici ztratí. Zato třeba liška spáleništní je dokonce uváděna jako nejedlá, stročkovce kyjovitého si pro změnu neochutnáte proto, že je vzácným a ohroženým druhem. Prostě platí, že ne všechno zlato liščí, co se blyští. Než se pustíme do kvízu, zmiňme ještě několik kuriozit. Například mecháček laločnatý je drobounká vzácná houba, která roste na vlhkých místech, jakými jsou různá prameniště, okraje rybníků a řek, slatiny apod. Parazituje zde na některých druzích mechů (např. rody Drepanocladus a Calliergon) a plodnice můžeme spatřit od druhé půlky jara. Je ale třeba se pořádně sehnout hlavou k zemi a zároveň mít oči jako ostříž, houba je to vyloženě titěrná, klobouk má široký cca 1 až 3 cm. Sbírat ji nemá smysl. Plesňák karafiátový, jehož plodnice rostou od května do září, připomíná právě tvarem plodnic květy karafiátů. Jeho klobouk má v průměru cca 3 až 6 cm, je nálevkovitý, spirálovitě stočený a často na okrajích roztrhaný. Od středu má barvu tmavě hnědou, k okraji se zbarvení postupně mění až do béžově šedé a bílé barvy. Vůni má kořenitou a sladkou, chuť mírně sladkou. Roste především pod borovicemi, osikami a břízami. A když tyto houby potkáte, je to na bouchnutí šampaňského, ale nechte je růst. Mezi liškovité houby řadíme druhy s více méně vyvinutým třeněm, který je ale často srostlý s kloboukem do jednoho útvaru, plodnice jsou často nálevkovité a hladké, s rýhovaným či žilnatým rouškem (hymenoforem). Kromě slova liška se setkáte s rodovými jmény lištička, stroček, lupénka, plesňák, mecháček, liškovec a stročkovec. A jestli si někdo myslí, že jde jen o drobné obměny žlutavých až oranžových dobrot, hluboce se mýlí. Lišky jsou třeba i šedé a černé, nebo líznuté fialovou barvou. Přesvědčte se v našem kvízu a pravděpodobnost růstu hub si ověřte například ZDE.Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, biolib.cz, Wikipedia, mykologie.net, nahouby.cz, houby.naturatlas.cz, chmi.cz
