Tropické stavitelství je jiné než to v Evropě. I když to není úplně jako na sci-fi planetě Pandora, směrem k rovníku řada konvenčních stavebních postupů a materiálů začíná projevovat své funkční nedostatky. Sníženou odolnost vůči podmínkám prostředí. Stavby projektované „na evropský způsob“ nejsou schopné odolávat extrémům tropických bouří. Po období dešťů je vodou nacucaná půda nestabilní a nezajištěné svahy mají sklon k sesuvům a nátržím, což může snadno narušit všechny externí přívody a instalace.Na klasických dřevěných konstrukcích s chutí hoduje hmyz a termiti. Izolace jsou spíš břemenem než řešením. A v interiéru? Ten, pokud je vystavěný podle evropského modelu, se v letních měsících neúměrně přehřívá. A vysoká vzdušná vlhkost zase deformuje vybavení, nábytek má tendence podléhat plísním div ne před očima. Po celou dobu jsou pak stavitelé „na evropský způsob“ v rovníkových zemích vystaveni kritickému nedostatku stavebního materiálu. Například proto, že tu klasické pálené cihly nejsou k sehnání, dutinkové se vůbec nevyrábí a střešní krytina jen zřídkakdy odpovídá zažitému standardu našich tašek. I beton se tu chová jinak. A byť zrovna ten tropickému klimatu slušně odolává, stavby u rovníku neúměrně prodražuje. Protože suroviny se na něj povětšinou musí dovážet zdaleka. To ostatně zjišťovali inženýři z mocností, které se tu porůznu v koloniích historie pokoušeli uchytit.Dlouze se snažili vybrat z místních materiálů takové, které by mohly funkčně zastoupit ty nedostatkové, dovážené z Evropy. A pokoušeli se evropský model staveb, nejen obydlí ale též infrastruktury, adaptovat tak, aby obstály ve vlhkých, prohřátých tropech rovníkového pásma.Aby při té úporné snaze vnést evropské stavební standarty do nerozvinutých zemí úplně přehlédli, že rovníkové země mají svá vlastní fantastická staviva. Unikátní, snadno dostupná, univerzální a přitom skvěle adaptovaná na místní podmínky. Například laterity. Co to je? Laterit, to je takové hodně obecné a velmi široké pojmenování pro typ půd, které vznikají zvětráváním hornin (s výjimkou vápence) v oblastech s vlhkým tropickým a subtropickým podnebím. Najdete je tedy v Africe, v Jižní Americe i po celé Asii. Můžeme ho chápat jako pevný i sypký substrát, který rychle tvrdne, snadno vysychá a poté vytváří velmi pevnou krustu. Obvykle do sebe váží velké množství oxidů železa (a ionty hliníku, manganu), takže mají nápadně načervenalou až okrovou barvu.Laterity nejsou zrovna dobrou zprávou pro zemědělce a nejen kvůli obsahu kovů. Ale také proto, že jsou silně jílovité, těžké. Mají nízkou propustnost pro vodu, její průnik do hlubších horizontů spíše zadržují. A také nesou jen velmi málo humusu. Pěstuje se na nich spíše špatně. K čemu jsou tedy dobré? Inu, ke stavitelství. Když totiž máte lateritické půdy, nepotřebujete se pracně shánět po pálených cihlách. Všimli si toho ledaskde, mezi 9. a 10. stoletím například v Kambodži. Kde je začali ve velkém těžit.Metodicky to byla velmi přímočará záležitost. Když jsou laterity vlhké, jsou jako tužší plastelína. Lze je snadno porcovat, řezat rýčem. V praxi k tomu stačilo je těžit zpod vodní hladiny, jako říční jíl. V úhledných mazlavých bločcích je vyzvedávali ze dna na břeh (čímž současně budovali sítě říčních a zavodňovacích kanálů potřebných pro dopravu materiálu i závlahu v zemědělství). Aby v horkém tropickém slunci, vystavené na břehu, lateritové bloky rychle ztrácely svou vlhkost a měnily se na velmi pevné bloky. Tvrdé a tuhé tak, že si nezadaly s „naší“ pálenou cihlou.Bylo to vlastně ještě snazší než výroba nepálených hliněných cihel. Protože jste stavivo formovali do potřebných tvarů už při vlastní těžbě. Nevytvářela se nějaká cihlová směs, nebylo třeba dodávat další složky nebo slámu. Bylo to zkrátka hotové, stačilo to jen vytáhnout z vody ven a nechat proschnout. Tím, jak materiál vysychal, a vlhkost se odpařovala, do sebe částečky jílu uzamykaly železité soli a vytvářely mřížkovou strukturu. Pevnou, odolnou. Vzhledem k množství železitých příměsí si výsledek vlastně nezadal s železobetonem. Jen tedy bez betonu a železa. Nedůvěra současných stavitelů k takovému „blátu z řeky“ je pochopitelná, ale praxí neopodstatněná. Protože zrovna v Kambodži nebo Thajsku se z lateritů stavěly celé chrámy. Takový Angkor Vat, nádhera na 160 hektarech, je prakticky celá vystavěná z lateritů, které jsou „pro parádu“ zvenku obloženy pískovcovými deskami. A v té kombinaci zatím ustála 900 let, aniž by do ní zub času nějak významně zahlodal. Takových chrámů stojí v Asii stovky, a svůj tvar si drží – v tropickém klimatu, vystaveny monzunům, bouřím i otřesům země – bez větších problémů.Budovat se z nich evidentně dají stavby do výšky až šesti podlaží. Skládat se z nich dají rafinované klenby a samonosné prvky. S tím, že zdi pohromadě nedrží malta. Jedinou významnější technologickou inovací stavebních postupů mezi desátým a dvanáctým stoletím bylo přidání „zámků“, vnějších a vnitřních zářezů, aby do sebe jednotlivé lateritové bloky lépe zapadaly. A to je vlastně celé. Těžba staviva mohla probíhat tam, kde se zrovna stavělo, laterity jsou v rovníkových oblastech všudypřítomné. Přitom na těžbu a zpracování lateritů nebylo třeba zřizovat fabriku, postačila k tomu docela obyčejná „lokální“ manufaktura. Pár tuctů dělníků plácajících se v blízké řece s tím načervenalým blátem. Možná proto přišedší inženýři z Evropy neměli k lateritickým blokům vztah. Vznikaly tak podezřele snadno, skoro bez práce… bez komínů cihelen, evropsky solidních továren na stavební materiály, až jim to přišlo nedůstojné.K mnohasetleté působnosti koloniálních mocností pak patřilo mimo mnohé jiné i to, že stavby z podezřelých lateritů naprosto potlačily. Tím, že je – ne zrovna úspěšně – nahrazovaly konvenčními stavivy.Což se ukázalo být velkou chybou. Jak velkou, to začala poodkrývat až 80. léta minulého staletí. Tehdy se totiž do popředí znovu dostala témata rozvojových zemí (bývalých kolonií) a to, jak jim pomáhat. A s určitou nepopiratelnou koloniální logikou se hovořilo o tom, že každá realizace staveb nebo infrastruktury pro zemi v nouzi je nesmírně nákladná. Protože se ty stavby a infrastruktura přepočítávaly na evropské standardy a tabulkové normy u nás běžných staviv.Někde si ale naštěstí postavili hlavu, a vrátili se k původním stavebním postupům. V africké Burkině Faso to nakopli třeba tím, že začali znovu stavět obytné domy převážně z lateritů. To, co by mohlo vypadat na titulek: „Koukněte, jak špatně se tam mají, že musí stavět domy z bláta“ ale v realitě dopadlo přesně naopak. Bloky lateritu jsou tu ceněny pro svou pevnost, pro snížení nákladů na vytápění a chlazení budov. A samozřejmě, ta „primitivní“ staviva dostávají cenu realizací radikálně dolů.Úspěchy táhnou, a tak se ke stavbám z toho tropického bláta s úspěchem vrací i v Senegalu. A funguje to. V Nigeru se při budování zavlažovacích kanálů také zřekli betonových skruží a zkouší to (znovu) s lateritem, a nestěžují si. V Indii mají laterity také stavební tradici, a konečně si na ni místní také začínají rozvzpomínat. V tropickém stavitelství bloky z lateritů nabízí dostatečnou tepelnou izolaci. Ty izolační faktory jsou sice „velmi chabé“ podle evropských měřítek, ale plně odpovídají nárokům tropického klimatu.To je vlastně dobrý příklad konfliktu evropské mentality s tou, která panuje v rozvojových zemích. My se podíváme do našich stavebních tabulek a norem, a vidíme, že lateritové bloky snáší nižší zatížení než betonové tvárnice. To je samozřejmě pravda. A používat ve středoevropském stavebním kontextu, u nás doma, laterity dovezené z Afriky nebo Asie, by byl vážně nedobrý nápad.To ale přeci neznamená, že by byly špatné i v kontextu afrického nebo asijského venkova, ne? Můžeme argumentovat tím, že z lateritů nikdy nevystavíte klasický patrový rodinný domek podle našich norem. Ale v Asii a Africe takové stavět nechtějí, mají své vlastní stavební archetypy a typologie. A jen proto, že jim nerozumíme, nemusíme na ně vztahovat naše normy.Jsou víc než udržitelné, protože jde o materiály místní. S cenou směšnou a vyloženě dostupné všem v daném tropickém regionu. Nemusí se nám líbit jejich trvanlivost – bez vnějšího obkladu jejich životnost skutečně snižují monzunové deště, protože jsou porézní – ale ten horizont trvanlivosti jde i tak do desítek let, což jim naprosto postačuje. Laterity jsou přitom nehořlavé, stabilní, v místě vzhledné. A docela univerzální.V Kambodži (kde je používají při opravách chrámů) z nich „pokusně“ zkusili stavět i silnice. Na okrsky to bylo víc než dostačující, a u hlavních silnic (v kombinaci s kamenem nebo štěrkem a drceným lateritem) to fungovalo „provozu odpovídajícím“ způsobem. Silnice z lateritů vznikají i v Keni, Malawi, Thajsku a Vietnamu. Zrovna v Malawi si spočítali, že s laterity v jádru silničního tělesa šetří v přepočtu 900 000,- korun na kilometru silnice. To je tam víc než polovina ceny. A protože příklady táhnou, začaly se vozovky z lateritů budovat i na venkově v Brazílii.Pokračovat by se tak dalo asi ještě dlouho, ale to podstatné zůstává. Lateritické materiály jsou poplatné tropickým oblastem celého světa, a dají se v nich skvěle zužitkovat jako místně dostupné stavivo. A je přinejmenším krátkozraké roubovat na tropické klima standardy „našich“ stavebních materiálů. Ty jejich tradiční tam totiž obstojí často lépe.Není to o tom, že máme rozvojové země učit stavět „po evropsku“. Pokud jim skutečně chceme nějak pomáhat, měli bychom se zaměřit na to, jak jim pomoci stavět „po jejich“. Svůj ideální stavební materiál k tomu mají. Vždycky měli.Zdroj: bricknbolt.com, Wikipedia.org, Petrology of Laterites and Tropical Soils, ejournal.anu.edu, adim.mb.br, izolace.cz, researchGate.com, connect.building.next
