„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným,“ říká ve zfilmované verzi jazykově květnaté prózy geniálního spisovatele (a lékaře) majitel plovárny ztělesněný Rudolfem Hrušínským, který je za deště až po krk ve vodě a v ruce drží zapálený doutník. Ovšem právě tento způsob léta býval u nás běžným a díky „Bohu (vesmíru, živé planetě, matičce Zemi, klimatu)“, že jsme si to zase mohli jednou prožít. V létě vždy hodně pršelo, vedro bylo jenom tu a tam, chvíli. A když jsme přicestovali na jih Evropy, byly pro nás úmorné třicítky přímo k nepřežití. Co se týká článků a zpráv na téma současného počasí, už jsem v médiích nenarazil snad jenom na titulek ve stylu „Klid před bouří je vždy nejhorší“, a že teprve další léto nastane to pravé peklo. Nebo ještě letos, v srpnu. Však se podívejte, v Turecku naměřili padesátky, jinde jsou také velká vedra, jenom u nás letos byla jen chvilku, ale nebojte se, zase přijdou. Zase bude moci naplno propuknout boj proti změnám klimatu i v české kotlině. Zase se bude mávat pojmy jako KLIMASKEPTIK, POPÍRAČ ZMĚN KLIMATU apod. Osobně je mi to úplně jedno. Že se klima na planetě periodicky mění, to už vědci ví dávno. Že klima ovlivňují i lidé, to se ví také. Dokonce se ví, že si naše planeta dovede klidně úplně celá zmrznout a po delší době, proti které je jeden lidský život pouhým zrnkem písku, atomem, elektronem, znova nastartuje organické životní procesy. Proč? To se můžeme jenom dohadovat, doplňovat výzkum výzkumem, ti nejchytřejší překonají pohoří vědomostí tyčící se vysoko nad Himálaj, ale to je asi tak vše. Mně se však tento způsob léta zdá poněkud šťastným. A kromě úmorných veder druhé poloviny června a začátku července se v éteru ulevilo i od úmorných veder burcování proti změnám klimatu. Trvá to už ale příliš dlouho, je proto třeba připomenout, že jde o výjimku. Takovou, která sice kopíruje někdejší normál, ale nebojte se, příliš často se v létě takové počasí opakovat nebude. Jenom se těšte! Výjimka potvrzuje pravidlo. Zase budete platit za drahou klimatizaci, zase si budete rvát vlasy, protože nemáte svůj dům zateplený, zase vám budou téct čůrky potu z čela dolů a vypnou se vám vedrem mozky. Zase tu a tam někoho z horka trefí. Všeho do času. Kdo má rozum, poslechne. A víte co? Nebylo by lepší se kochat tím, co je? Vykoupat se v chladnější vodě, třeba za deště a se zapáleným doutníkem? Hledat v zahradě trochu osluněné místo namísto úprku do stínu a pod své bytové klimatizační jednotky? Zajít si na houby, protože už opravdu rostou, těšit se z přemnožení žab a tedy dostatku potravy třeba čápům, zmoknout a pak se sušit, kochat se čerstvým vzduchem a bouřkovým ozónem? Napsat dramatickou báseň o bouřlivé lásce pod nebem, které co vteřinu rozčísne a osvítí nějaký blesk? Deštivé počasí je rozhodně romantičtější než miliardy tun pouštního písku. A určitě jde o ty nejlepší věci, jaké můžeme dělat. Střízlivě, s čistou myslí, bez ideologie. Ještě víc než veder bychom se totiž měli děsit něčeho jiného. Toho, že se jednoho dne (např. v roce 2050) objeví ve všech médiích na titulce zpráva: „Za letošní mírné léto můžeme vděčit jenom dlouhému boji za záchranu klimatu. Padni, komu padni.“ A přečteme si to v obýváku, protože už vůbec nebudeme vědět, že je možné jít do přírody. Bez ohledu na počasí.Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
