Invazní organismy, tedy biologické entity, které nejsou v dané lokalitě původní, a které zde mají prokazatelnou schopnost přežívat a šířit se, přičemž mají závažný nepříznivý dopad na biologickou rozmanitost, lidské zdraví či hospodářství, je nutné eliminovat a bránit se jejich šíření. EU tak vnímá každý invazní druh, který prokazatelně škodí v alespoň dvou zemích EU, načež zakazuje jeho dovoz do EU i převoz v rámci EU, uvádění na trh, držení, chov, rozmnožování a vypouštění do volné přírody. Z hlediska úředního by to mělo být takto zcela jasné a v pořádku, jenomže ono není. Do hry totiž vstupuje i politika a ekonomické zájmy. Zajímavá je i hra čísel. Ale pěkně od začátku. Organické invaze začaly s objevováním naší planety. Tak nějak skrytě se vedle toho příroda přizpůsobovala sama, tu vzala konkrétní přivandrovalý druh na milost, tu s ním pořádně zametla a jindy radikálně nahradila novým druhem jiné původní. Aniž by se nás lidí vůbec ptala. Ovšem v případě takzvaných invazních druhů, jak je vnímáme dnes, hraje vždy hlavní roli člověk. On je tím, kdo je šíří a kdo jim tak umožní se zabydlet i v jiné oblasti a přijmout ji za domovskou, pokud zde nalezne vhodné podmínky pro svůj život, množení a šíření. I když byl okolní (mimoevropský) svět dobýván a objevován již před Kryštofem Kolumbem, právě v souvislosti s jeho objevením Ameriky se hovoří o takzvané Kolumbovské výměně. Dočíst se můžeme i pojem Velká výměna, zde je však značné riziko nepochopení, protože se tak též jmenuje tzv. „nacionalistická pravicová konspirační teorie“ (francouzsky le grand remplacement), která pojednává o jakémsi procesu výměny lidských obyvatel v tzv. metropolitní Francii. Zjednodušeně řečeno „bílé za černé“. My ale máme na mysli Velkou, tedy Kolumbovskou a na ni navazující výměnu rostlin a živočichů napříč celou planetou, ke které opravdu dochází záměrnou lidskou činností, jež je obvykle motivována ekonomicky, případně sběratelsky. Teprve objevením panensky čistých amerických kontinentů, na které dosud nevkročila noha Evropana, se mohl kruh uzavřít a lidské žonglování s převozy různých druhů po celé planetě nabylo finálních (a nutno dodat i fenomenálních) rozměrů. S růstem lidské populace na planetě a zdokonalováním technologií, především způsobů a rychlosti přepravy, jsme došli až do stádia, kdy je planeta doslova prošpikována nepůvodními živočišnými a rostlinnými druhy. Většina z nich ale žádné riziko nepředstavuje. Například tropické druhy rostlin a živočichů u nás nepřežijí zimy. I když tedy nějaký unikne do přírody, vypořádá se s ním sama. Kolumbovská výměna, to ale vůbec nebylo něco, co by mělo daná pravidla a probíhalo v rukavičkách. Předně proběhla kromě výměny hospodářsky a sběratelsky významných druhů rostlin a živočichů také výměna lidské populace (včetně otroků), infekčních patogenů (chorob) a myšlenek (často také infekčních). Ano, šlo o jednu z nejvýznamnějších událostí v oblastech ekologie, zemědělství a kultury v celé lidské historii. Hovoří se také o rozsáhlé éře kontaktů mezi všemi kontinenty, která započala právě plavbou Kryštofa Kolumba do Karibiku v roce 1492, a která vyústila v „ekologickou revoluci“. Pojem Kolumbovská výměna zavedl historik Alfred Crosby ve svém díle z roku 1972 The Columbian Exchange: Biological and Cultural Consequences of 1492. Dlužno říci, že ekologickou revoluci se vším všudy, protože jejím následkem vymíraly i lidské populace. Choroby zavlečené Evropany do Ameriky, ze kterých mnohé pocházely z Asie, měly na původní americké lidské populace tak drastický dopad, že ztráty v letech 1500 až 1650 jsou odhadovány na 50 až 90 procent. Ano, zřejmě přežilo první vlnu „výměny“ pouze 10 % amerických indiánů. Oproti tomu například kukuřice a brambory nasytily velkou část Eurasie, do Afriky Evropané pro změnu dovezli a začali zde pěstovat například maniok a podzemnici olejnou (arašídy, burské oříšky). Svět se nenávratně změnil. Ale jak je to vlastně s invazností napříč planetou převážených druhů? Kromě úředních regulí vlastně tak trochu, jak se nám to „hodí do krámu“. Například do speciálního vydání magazínu Leonardo byli přizváni čtyři odborníci z oblastí botaniky, zoologie a ochrany přírody. A jeden z nich, Petr Pyšek, řekl: „Většina nepůvodních druhů se neprojeví invazně, a prostředí si s nimi poradí. Jen malá část překoná bariéru a unikne do volné přírody. Z ní ještě menší část dokáže zdomácnět, a jen zlomek této nejmenší části se stane druhem invazním.“ Podle tohoto názoru tedy vlastně má smysl nějak bojovat pouze se špičkou ledovce celé výměny. Jenže... Další z přizvaných odborníků, Petr Stýblo, doplnil: „Je chybou ochrany přírody, že problém vetřelců v naší přírodě neumíme představit veřejnosti... Do ochrany přírody se bohužel také plete politika, jak na evropské, tak na tuzemské úrovni. Takže boj s invazními druhy u nás vidím skutečně skepticky.“ Jak je to myšleno?„Najdeme řadu invazních druhů, které určité zájmové skupiny budou chtít likvidovat, ale jiné skupiny je budou hájit. Narážíme zde na společenský problém,“ doplnil třetí přizvaný, Tomáš Görner z Agentury ochrany přírody a krajiny. Podle pana Görnera jsou oblasti, kde některé druhy můžeme tolerovat, ale naopak jiné se tam za žádnou cenu nesmí dostat. A zde je již základní problém právě v nařízení Evropské unie o invazních druzích: „V něm najdeme ty, které v našich podmínkách budí úsměv. U nás asi nikdy nebudeme bojovat s nosálem. Ale zase se na tento seznam nedostal například norek americký. Ten prokazatelně škodí, ale některé státy EU si přejí, aby na seznamu nebyl, protože jde o kožešinové zvíře. Kterýkoliv český myslivec nebo ochránce přírody vám přitom řekne, že norek by tu vůbec neměl být. Z pozice majitelů kožešinových farem je to ale samozřejmě pozitivní věc.“ Ano, kožešina vítězí. (Pozn. red.: Norek americký sice nakonec na unijním seznamu invazních druhů je, ale s účinností až od 7.8. 2027) Ostatně například v sousedním Německu začal problém se severoamerickým mývalem hluboko před 2. světovou válkou. Samozřejmě importem a chovem, ale i vypouštěním do přírody (pozn. red.). A pak je zde ještě jeden problém, jak nastínil Petr Stýblo: „My sice máme například návod, jak likvidovat bolševník, už 30 let, a přesto se nám to nedaří. Sotva zvládáme držet ho tam, kam se tehdy dostal. Na malých plochách je hubení invazních druhů možné, ale na velkých většinou není šance. Zejména se to však týká živočišných druhů.“Příkladů je navíc spousta. Třeba u nás dobře známý kopytník jménem muflon (Ovis musimon), vlastně pochází z Korsiky, přitom je dnes rozšířen na větší části území ČR a jeho početní stavy výrazně stoupají. Výsledek? Destrukční vliv na původní biotopy, nadměrné spásání vegetace, konkurence našich původních druhů kopytníků, zamezení přirozeného zmlazování stromového patra. Bez alespoň částečné redukce početních stavů muflonů to dál nepůjde. Dalším příkladem je jelen sika (Cervus nippon) pocházející z Asie, který se dokonce kříží s naším původním jelenem lesním nebo též evropským (Cervus elaphus). V červenci se pořádají akce na likvidaci lupiny mnoholisté (Lupinus polyphyllus), jenže ona si v závislosti na počasí klidně znova vykvete v září, lusky se semeny dozrají a pohroma je na světě... A nakonec k řeči čísel. Podle vědců z Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jsou odhady celosvětové ekonomické zátěže způsobované invazními druhy silně podhodnocené. Dokonce prý až o více jak 1600 procent. Nové zjištění vychází z dat o 162 analyzovaných invazních druzích a svůj výzkum vědci publikovali v prestižním časopise Nature Ecology & Evolution. Téma je to velice závažné, jelikož právě biologické invaze se podílejí na 60 % zaznamenaných celosvětových vyhynutí různých druhů (rostlinných i živočišných). A dosavadní odhady finančních ztrát vycházely pouze z několika zdokumentovaných případů z omezeného počtu zemí, hlavně z Evropy a Severní Ameriky. Vědci proto použili při svém výzkumu 162 invazních druhů rozšířených v různých koutech světa a celkové náklady odhadli podle tohoto vzorku na 35 miliard amerických dolarů ročně za posledních 60 let. Zajímavé je, že jde o částku srovnatelnou s globálními výdaji na extrémní projevy počasí. Podle výzkumu doplácí na invazní druhy nejvíce Evropa (cca 1584 miliard dolarů), na druhém místě je Severní Amerika (cca 226 miliard dolarů) a na třetím Asie (cca 182 miliard dolarů). Nejvyšší náklady si přitom vyžádaly invazní rostliny, v žebříčku výdajů se však významně umístili i členovci (830 miliard dolarů) a savci (263 miliard dolarů). To je výzkum z roku 2025, čili letošní. Ovšem již v roce 2023 zveřejnil svůj výzkum mezivládní panel OSN pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES), kde uvedl, že ekonomické škody, které každoročně po celém světě způsobí šíření invazních druhů, činí kolem 423 miliard dolarů (9,4 bilionu korun). Výše hospodářské škody se navíc od roku 1970 podle vědců každé desetiletí zečtyřnásobila. Nepůvodní druhy dále podle panelu OSN ohrožují přírodu, potravinovou bezpečnost i lidské zdraví. Jak by to asi dopadlo, kdyby ten člověk, který biologické invaze způsobuje, z planety úplně zmizel? Ne jeden konkrétní viník, takový neexistuje, ale všichni lidé? Těžko říct, boj s větrnými mlýny by však rozhodně skončil. Příroda (planeta) by si to udělala po svém a bez nároků na kompenzaci způsobených hospodářských škod. Zdroj: jcu.cz, Wikipedia, ipbes.net, ct24.cz, ČESKÉSTAVBY.cz, invaznidruhy.aopk.gov.cz, plus.rozhlas.cz, Leonardo
