Obnáší to napodobování přírodních procesů, s nimiž se běžně na naší planetě setkáte, ale ve velkém měřítku. Oni to dělají v malém. Zdejším zemědělcům jde o to, aby se voda cyklicky pohybovala zahradou a nebrali si ze země víc vláhy, než kolik naprší. To platí i pro koloběh živin v půdě, pro pravidla sklizně a péče o pěstované rostliny, keře i stromy. Ty přírodní cykly i čerpání zdrojů a živin tu cíleně vedou a směřují, protože své zahrady chápou jako malé planety, které je třeba udržovat v rovnováze. A docela se jim daří. Tohle rovnovážné uspořádání ale neznamená, že tu je všechno nedotknutelné a nemůže vzniknout něco nového. Například slušivý zahradní domek, v němž se mohou pěstitelé sesednout u šálku čaje, když jim počasí zrovna nepřeje. Jen takové nové stavby nevznikají nahodile, ale jako propracovaný komunitní záměr, na němž se svým dílem podílí všichni lidé z okolí. A při takové stavbě zpravidla využívají to, co primárně na těch jejich Malých Zemích už existuje. Rovněž není bez zajímavosti, že se na takových realizacích podílí architekti. Profesionálové ze 6lines studio ochotně kývli na projekt v Kamanumě i proto, aby něco z té zažité udržitelnosti a přírodních postupů sami odkoukali. Nakonec tu, v rámci studijně-pracovního pobytu strávili šest měsíců, při nichž se mimo jiné naučili výrobě došků z rýžové slámy a několik technik konstrukce dřevostaveb bez pevných spojů. Jejich hlavním záměrem ale byla stavba onoho zahradního „čajového“ domku, kterému se tu říká Hojo. Dům má jednoduchý čtvercový půdorys 3x3 metry. A jednou z jeho zvláštností je, že vznikal – jak říkají sami architekti – bez outsorcingu. Tedy bez vnějších zdrojů. Dřevo užité na stavbu pochází ze starého sadu. Rámy, okna a další součásti zrovna tak pochází z dalších recyklovaných staveb v místě. Při vytváření travnaté střechy, která přesahuje délku objektu a fixuje Hojo ve svahu, využívá další místní zdroje. Smysl tu našly větve stromů, bambusové tyče, pytle na slámu a hlína. Úprava terénu tu probíhala bez jakékoliv techniky, manuálním spádováním a vytvořením kamenné opory základů. Omítky jsou hliněné. Podnětné bylo to, jak se v Kamanumě postaru – ale funkčně – řeší problémy, na něž dnes máme obvykle odpověď v podobě průmyslových konstrukcí. Například zaizolování podlahy objektu proti pronikající vlhkosti tu bylo řešeno s pomocí vrstvy pražených rýžových zrnek ve slupkách. Ve vlhku zvětšují svůj objem, v suchu se smršťují. Funguje to perfektně, je to dlouhodobé přírodní a udržitelné řešení. Kouzlo této malé realizace s velkým přesahem nespočívá v tom, že by se třeba v Česku měly začít budovat domky s hydroizolací z neloupané rýže. Ale spíše v uvědomění, že regionálně existuje spousta osvědčených přírodních a úsporných řešení, s nimiž se dá volně pracovat. Cestou k udržitelnosti může být i snaha méně využívat vnější zdroje a pracovat s tím, co se v místě stavby nachází. Protože když se budeme ke své zahradě nebo své stavbě chovat jako k Malé Zemi, ta naše velká, společná Země, bude čistším a radostnějším místem pro život.Zdroj: 6lines studioFoto: Ryo Oyama, Tsukamoto Laboratory
