Že pro fungování zahrady potřebujete opravdu hodně prostoru, i takového, který přímo nemá pěstební účely. Místo na skladování nářadí, hadic, materiálu, hnojiv, substrátu. Rozhodně se vyplatí prostor navíc pro kompostér, i nějaká manipulační plocha nebo pracovní deska, stůl. Pěstební plocha, záhonky, přitom musí být přístupné. Byť mezi nimi nepojíždíte traktůrkem, chodníčky a cesty ukrajují z obdělávatelného prostoru. Obří lány zemědělských polí si zajišťující vysokou produktivitu tím, že pracují v opravdu rozlehlé nepřerušované ploše, systematicky obhospodařované technikou, mimo provoz zaparkovanou v zázemí nějakého družstva nebo závodu. Poměr pěstební plochy k nepěstebnímu zázemí je tu v průměru 97:3. U normální produkční zahrady na záhumenku se obvykle dostanete na poměr 7:3. U městských zahrad je to často jen 6:4, 5:5.To jen pro porovnání, kolik plochy by muselo být vyhrazeno městskému zahradničení, aby se nějak vyrovnalo ploše, které má k dispozici konvenční zemědělství. Porovnávat případný vyšší výnos z několika záhonků nebo jednoho střešního skleníku s výnosy z hektarů polí vytváří nebezpečnou iluzi, že by snad městské zahrady mohly nahradit a zastoupit skutečnou zemědělskou produkci. Zemědělci obdělávaná pole nabízí k pěstění podmínky spíše průměrné, městské zahradničení se pak často potýká s extrémy. Zdaleka ne všechny střešní nebo uliční farmy mohou disponovat minimem 7 hodin plného slunečního osvitu (nebo dokonce nad-optimálními 11 hodinami). Vládnou tu teplotní extrémy, zástin, efekt tepelných ostrovů. Který, to se musí nechat, zahrady efektivně snižují. Vyšší průměrné lokální teploty ve městech také mají jednu nezjevnou výhodu: prodlužují vegetační dobu.V kaňonech ulic a na útesech střech se pěstované rostliny potýkají s mezními profily teplot, vlhkosti, srážek, průvanu a silného větru. I rostliny, které jsou odolné vůči chladným teplotám, nesou nelibě studený vítr/průvan. Často je tedy zapotřebí budovat nejrůznější zástěny, kryty. Případně v letní sezóně záhonky zastiňovat, bránit je před úpalem. Je to spousta práce a činností, které činí efektivní produkci ve městech komplikovanou. Na polích můžete vysévat široké spektrum plodin, v případě městských zahrádek se musíte vždy přiblížit lokálním podmínkám konkrétního stanoviště. Které jsou ne vždy způsobilé nějaké univerzální výsadbě. Pokud máte například k dispozici 50 hektarů rovných střešních ploch (což je jedno pořádné centrum města), neznamená to, že máte 50 hektarů uniformního „pole“. S tím úzce souvisí otázka, co všechno lze efektivně ve městech vlastně pěstovat. Pochopitelně, že v květináči vypěstujete i obilí. Ale stěží si ho budete moci dovolit pěstovat tolik, aby to bylo na jeden bochník. Městské zahrady nejsou špatné, když budeme jejich výkony přepočítávat na vypěstované kalorie. Ale když vezmeme v potaz, jakou část běžné spotřeby hospodářských plodin jsou schopné pokrýt, zjistíme, že to je jen něco kolem 8-10 %.Městské zahrady jsou (v závislosti na okolních podmínkách) vynikající pro pěstování salátu, bylinek, jahod. Okurek, dýní, cuket. Hrášku. Možná pro pěstování kořenové zeleniny. Ale stěží mohou dorovnat skutečnou produkcí zemědělských polí. Pro pěstování ve městech se hodí jen některé odrůdy a variety hospodářských plodin, přičemž ty zrovna velkým výnosem z pěstované plochy nevynikají. Zásadním nedostatkem městských zahrad je vysoká spotřeba vody. V principu jde o to, že velké a lidmi hustě zasídlené metropole jsou už samy o sobě dost žíznivé. A nemalá část zemí světa zápolí s tím, jak udržet zásobování městských sítí vodou. Městské zahradničení tento tlak na spotřebu vody dále neúměrně zvyšuje. Zahrada si říká o hektolitry vody, a to ve městě, nad kterým zrovna nějakou chvilku neprší, může být osudné. Dobrá a zdravá půda je podmínkou funkčního zemědělství. Je ale krajně nesnadné udržet půdu zdravou v podmínkách města. Ekosystém pod zemí, omezený na pár decimetrů navrstveného substrátu, snadno podlehne chorobám, plísním, patogenů. Má jen – na rozdíl od skutečné půdy - minimum přirozených regeneračních mechanismů.Města mají kvalitní půdy naprostý nedostatek. V menší nebo větší míře jde o půdu různě kontaminovanou, znečištěnou. Těžkými kovy, arsenem, asbestem, olovem. Je tedy zapotřebí ji ošetřit, nebo nahradit umělým substrátem. Aby kontaminanty nepřecházely do úrody, konzumované lidmi. Některé rostliny jsou přitom k lapání toxinů z půdy náchylnější než jiné. Situace většinou není vyloženě tragická, ale určitě bychom si neměli idealizovat „zdravé městské zahrádky jako funkční alternativu špinavě-chemizované zemědělské produkce“. Základní rozpor v logice udržitelnosti u městských zahrad je ale v tom, že zatímco mimo město, na venkově, už příhodné podmínky pro rozvoj zemědělství existují, v městě je zpravidla musíme nejprve vytvářet. To se promítá i do ceny výpěstků, které si většinová městská populace ne vždy může dovolit – protože jsou dražší, než ty z konvenční produkce.V běžné bilanci městských zahrad často zaznívá, jak fascinující a ekologické jsou, protože nabízí možnosti lokální produkce přímo v místě spotřeby. Ale už se obvykle neřeší, odkud a kolik toho kompostu bylo třeba na střechy a záhonky u parkovišť dovést. Kolik energie si žádá celý ten komplex městské zahrady, jak náročné na zálivku to je. A to vše prospěšnost tohoto „trendu“ dost snižuje. Zahrady mohou sloužit jako ideální prostor k výuce, vzdělávání, získávání zkušeností. Jako praktická demonstrace toho, že zelenina neroste v regálech nejbližšího supermarketu. Na druhé straně, ne každý tyhle benefity ke svému životu nutně potřebuje. Přenos společenských pozitiv městských zahrad není univerzální.Ve Státech například zjišťují, že představa takové urbánní zahrádky jako místa, kde se boří společenské vazby a vytváří nové kontakty, úplně neplatí. A zahrady, včetně těch komunitních, tu často přispívají k segregaci. Jejich pořízení si také nemohou dovolit všude, a často tam, kde by to bylo zapotřebí, hospodaření není možné.A i kdyby to „fungovalo“ – například zužitkováním prostoru všech plochých střech v osmimilionovém New Yorku by se nasytilo jen asi 160 000 lidí. Produkce městských zahrad neslouží všem, ale břemeno její existence musí strpět všichni. A to zrovna demokratické není. Konvenční zemědělec, který se rozhodne neošetřovat pěstované plodiny, se většinou dopracuje k bankrotu. Jeho aktivity podléhají dozoru, takže by se nemělo stát, že svá pole do extrému přehnojí anebo z nich naopak učiní epidemickou líheň škůdců.Městské zemědělství je v tom prozatím příhodně anarchisticky volné, a tak tato rizika nepokrývá, neřeší. Nepsaná pravidla a absence dozoru nahrává podvodníkům. Může se stát, že neobratnou nebo nešetrnou manipulací může skrze městskou zahradu dojít ke kontaminaci okolního prostředí a vodních zdrojů I nezáměrně. Městské zahrady navrací život do měst, dávají nový prostor opylovačům, broukům. Ale také živočichům, které s otevřenou náručí většinou nevítáme. Lokalizované ostrůvky městské zeleně milují hlodavci, krysy a potkani. Jako vítané občerstvení a prostor k odpočinku poslouží i ptákům. Včetně těch, kteří své vlastní škodlivé patogeny v trusu a peří přenáší na městskou zahradu. I liberální městský zahradník milující přírodu tak musí jako konvenční zemědělec začít sortovat, které zvířecí návštěvníky si mezi záhonky pustí. A ty ostatní bude muset plašit, nebo hubit. Poměrně zřídkavým aspektem neduhů městských zahrad je jejich „konečná“ fáze života. Zatím je s velkou slávou budujeme a zakládáme, ale málo se hovoří o tom, kdo je jednou bude rušit, uklízet. Teď je chválíme za to, jak zužitkovávají opuštěné prostory a šetří odpady. S tunami kompostu, posklizňových zbytků a starými pěstebními boxy se ale jednou bude třeba vypořádat.Podtrženo sečteno? Městské zemědělství nepřináší zrovna velkou produkci a ke své existenci vyžaduje neúměrně mnoho vstupů. Vytváří iluzi udržitelnosti, ale samo zrovna soběstačné nebo udržitelné není. Městské zahrady – v ulicích, na střechách hal nebo v prolukách mezi domy – mohou zlepšit mnohé, ale těžko je považovat za nějaké samospasitelné řešení.Zdroj: ArchDaily.com, Vox.com, EcosystemsUnited.com, EnvironmentalBuddy.com
