Akadská architektura, to je tradiční „domorodá“ architektura. Ovšem bez těch domorodců a vlastně i bez dlouhých tradic. Jak tomu rozumět? V roce 1604 zakládají na severoamerickém pobřeží nedaleko poloostrova Gaspé a Maine francouzští osadníci svou první velkou kolonii v Novém světě. Jmenuje se Acadia. A abychom to zkrátili, moc dobře jim to kolonizování nejde. Mimo jiné proto, že zkouší stavět domy evropského střihu. Nemají k tomu ale ty správné materiály, a místní zdroje moc využívat neumí. Takže zimy jsou pro ně utrpením. To původní domorodí obyvatelé regionu, Akadijci, Cajunové a indiáni Wabanaki, ty tuhé zimy snáší o dost lépe. Protože umí stavět tak, aby to materiálově i místním podmínkám vyhovovalo. Osadníci vycházeli s místními relativně dobře až do roku 1755. Kdy indiánům tu pohostinnost oplatili vystěhováním a deportacemi. Aby následně na „uvolněném“ území stavebně adaptovali a porůznu převzali jejich bydlení. Vznikly tím svérázné domy akadské architektury, která navenek odráží evropský řemeslný styl, ale materiálově a technicky zase domorodé přístupy. Jen tedy bez těch původních domorodců. Akadská architektura, charakteristická například svou propracovanou izolací, se pak stala regionálním standardem. A vydržela v místě až do 19. století, kdy ji začaly nahrazovat styly novoanglické a americké. Tím můžeme informativní okénko ukončit a vrhnout se do přítomnosti, k domu stojícímu u Sainte-Anne-du-Bocage. Ten je totiž jedním z posledních exemplářů Akadské architektury. A už z principu je zřejmé, že něco takového, dvousetletého skanzenového stáří, se vyplatí zachovat. Zachovat ovšem neznamená nutně zakonzervovat. Klienti architektů ze studia Nordais si přáli, aby celý dům byl, v rámci možností, zobytněný. Aby dál odrážel svou předlouhou minulost, ale dalo se v něm i žít.V roce 2015 tak byla zahájena složitá práce na rekonstrukci, renovaci objektu. A běžela po čtyři další léta. Z domu, Maison du Bocage, vzniklo excelentní sídlo. Tradicionalisty může dráždit tím, že má kompletně nový zateplující plášť, novou venkovní fasádu. Která zvenčí dává domu podobu ne až tak archivní. Ale interiérová řešení zůstávají téměř totožná. Zdmi prostupují dřevěné trámy, původní konstrukční řešení jsou viditelná. Na různých místech se tu odhalují čepové a zápustkové spoje a prkna o šířce, která nám umožňuje představit si velikost stromů, které v 19. století obývaly pozemky tohoto regionu. Přitom je to ale dům, který už odpovídá životnímu rytmu současných klientů.Na práci se kromě konzultantů, restaurátorů a lidí z památkové ochrany podílela i parta tesařů. Museli se ledasčemu přiučit, protože takové domy se už dávno v regionu nestaví. Tesařský tým vedl bývalý stavitel lodí, což se ukázalo být tematicky i funkčně příhodné. Osadníci totiž často znovu-používali dřevo z plavidel, na kterých se do kolonií dopravili. Maison du Bocage je tedy zvláštním domem, který odráží svými stěnami zevnitř minulost. Ale doprovázenou moderními obslužnými prvky, toaletou, umyvadly, jako v domě konvenčním. Někomu takové záchovné pojetí může přijít až svatokrádežné. Ale je dobré si uvědomit, že bez zásahu architektů by tento dům zůstal nevyužívaný, a zmizel by zcela. Takhle se podařilo jej udržet v místě a dopřát mu naději na třetí století existence.Zdroj: Nordais ArchitectureFoto: Félix Michaud
