Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) z čeledi lišajovití (Sphingidae) je motýl velký a nápadný, s rozpětím křídel až okolo 13 cm dokonce jeden z největších evropských motýlů. Přirozeně žije na jihu Evropy, v Africe včetně Madagaskaru a Asii, proto jde na našem území o návštěvníka exotického. V Africe a v Asii navíc žijí další dva druhy: Acherontia styx a Acherontia lachesis. Pestře zbarvená a před zakuklením mohutná housenka se živí listy lilkovitých rostlin (v našem případě muselo jít o rajčata), kromě rajčat jsou to brambory, ale i kustovnice cizí, rulík zlomocný a tabák. Celkem je hostitelských druhů rostlin údajně až 36. Ovšem záliba housenek právě v listech a natích brambor a rajčat je prapodivná, protože tyto druhy jsou původní pouze v Americe. Lišaj smrtihlav si získal velmi špatnou pověst, kterou si ale nezaslouží. Pověrčiví lidé jej dodnes považují za znamení neštěstí a smrti a pokud je někdo pověrčivý natolik, že ho při setkání s lišajem smrtihlavem trefí, zdá se, že je na tom něco pravdy, ale jde jen o povrchní soud. Tento lišaj dokonce ani neloví živočichy a stejně jako jiní motýli se živí sladkým nektarem, navíc i mízou dřevin. Nejvíce zla zřejmě napáchala na smrtihlavovi kultura včetně lidové, vyskytuje se v pohádkách a pověrách, o které se ve své písni ostatně opřel i Daniel Landa. Ale i v historických dokumentech. Ovšem teprve film Mlčení jehňátek, kde vrah Buffalo Bill chová lišaje a jejich kukly vkládá svým obětem do úst, udělal opravdu své. Lišaj smrtihlav je navíc i častým námětem poštovních známek s tematikou motýlů. Pověstný je lišaj smrtihlav svou kresbou v podobě lidské lebky na hrudi, to se však zdá jenom nám lidem. Ve skutečnosti je tento noční motýl tak skvěle maskovaný, že je na kůře stromů téměř nerozeznatelný. A když už ho nějaký predátor rozpozná, odradí jej právě kresba, která, světe div se, připomíná ohromnou hlavu sršně. Navíc iluzi sršně dokresluje i žlutavá barva poodhalených zadních křídel a zbarvení zadečku. Stejně jako jiné noční můry, i lišaj smrtihlav přilétá ve tmě ke zdrojům světla, ovšem letec je to ve skutečnosti náramný. Když potřebuje, vyvine rychlost vyšší jak 50 kilometrů za hodinu, díky které překonává spolu s prouděním vzduchu ohromné vzdálenosti. Jednotlivé migrující jedince lidé nalézají až na jihu Švédska, ovšem ke kladení vajíček se smrtihlav odhodlá na své migrační trase pouze na místech s dostatečně teplým počasím. Migrační cesty jsou dlouhé až 4500 kilometrů a ve skutečnosti jde o jednoho z nejrychlejších motýlů na světě. Přední křídla má dospělec lišaje smrtihlava černošedá a s jemnými hnědými skvrnami a vlnkami, zadní křídla má hlínově žlutá a se dvěma příčnými tmavohnědými páskami. Ta vnější je vždy širší. Na tmavé hrudi vyniká světlá kresba, která právě může svým tvarem připomínat umrlčí lebku. Zadeček smrtihlava je po stranách žlutý, jeho středem se táhne tmavohnědý pruh a na každém článku má motýl příčný tmavý proužek. Krátká a tmavá tykadla, krátký a tuhý sosák, velké oči. Samičky kladou žlutozelená a hladká vajíčka, ze kterých se líhnou často velmi pestré housenky. Vyskytovat se mohou ve třech barevných formách, kdy převládající barvou může být žlutá, modrozelená, případně hnědá. Kukla smrtihlava je rudohnědá a lesklá, dlouhá přibližně 6 cm. A jak je možné, že jsme housenku lišaje smrtihlava našli v zahradě na pomezí Blanského lesa a Šumavy? Oplodněné samičky první generace u nás kladou při své migraci v květnu a červnu vajíčka na živné rostliny. V září a říjnu se z kukel, které mohou být v půdě hluboko až 40 cm, líhnou neplodní motýli druhé generace, kteří se přes den ukrývají na kůře stromů. Housenky se líhnou z vajíček po 10 až 12 dnech a živí se nejčastěji listy lilkovitých rostlin. Nikdy nedochází k invazím, kdy se mnoho housenek pustí do jediné rostliny, na rostlinách najdeme většinou pouze jednu housenku. Housenky se vyvíjí od června do srpna 40 až 60 dní a před kulením se potáhnou sekretem, proto jsou lesklé. Dokonce i housenka umí vydávat výstražné zvuky, které vyluzuje třením kusadel. Pokud se motýl nevylíhne z kukly ještě v létě a neodletí, většinou jedinec nepřežije. K přezimování může u nás dojít pouze za výjimečně teplé zimy. Ohromnou zajímavostí je, že tento motýl dovede při ohrožení vydávat pisklavé zvuky, což je vlastně další rafinovaný způsob obrany. Případný predátor si raději rozmyslí napadnout kořist, která se chová tak divně.Ohromnou zajímavostí je také záliba lišaje smrtihlava v medu. Prý při tom dospělci často přichází o život, ale jeden výzkum z roku 1991 tvrdí, že motýl ošálí včely napodobováním jejich pachu a zároveň vydáváním zvuků imitujících včelí královnu. Další zajímavostí je záliba lidí v chovu lišajů smrtihlavů. Těžko říct, jestli je to kvůli jejich pověsti a magickému vzhledu, nebo právě kvůli filmu Mlčení jehňátek, v každém případě však tato obliba přišla ještě před ním.Pověrčivost byla dříve natolik silná, že se doporučovalo chytit motýla a přibít na dveře, aby se zlé znamení odvrátilo. Duševní stav anglického krále Jiřího III. se prý zhoršil poté, co byli v jeho pokoji nalezeni dva smrtihlavové. Dokonce soud prověřoval, jestli nebyly můry umístěny v králově pokoji záměrně. Další nepořádek udělala v pověsti smrtihlavů latina, protože rodové jméno Acherontia je odvozené od řeky Acheron, která má protékat spolu s řekou Styx podsvětím. Druhová jména Atropos a Lachesis odkazují na řecké bohyně osudu určující délku života smrtelníků.Pokud lišaje smrtihlava potkáte, není důvod jej zabíjet v jakékoli vývojové fázi. Nejde o invazní druh a není nám nijak nebezpečný. Vlastně jde o jednoho z nejpozoruhodnějších motýlů na světě, který si zaslouží naši ochranu.Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia, medium.seznam.cz, priroda.cz, theguardian.com
