Zahrada by měla spíše připomínat nedbalou eleganci tuláka okolní přírodou, neměla by se stydět za druhy typické pro dané místo, naopak by je měla vyzdvihnout a citlivě zapojit. S tuláckou holí v ruce, šátkem okolo krku, kloboukem a fotoaparátem vymyslíte mnohem lepší koncepci zahrady, než když si nakoupíte tuny moudrých knih. Když budete naší zemí intenzivně cestovat se snahou poznávat v přírodě místní, typické druhy, zjistíte, že zahrada založená podobným způsobem, jako to dělá okolní příroda, vůbec nebude nudná. Ba naopak. Ty nejobyčejnější druhy místních rostlin jsou vlastně neobyčejné. A co je typické třeba pro jih Moravy, se určitě nehodí do podhůří Krkonoš, na Šumavu, nebo třeba na mokré mlžné nivy v kraji jihočeských rybníků. Navíc nezáleží jen na nadmořské výšce a typickém místním počasí, ale i na podloží, pH a jiných vlastnostech půdy. Dokonce i na těžkých a mokřejších jílovitých půdách lze pěstovat vhodné okrasné rostliny, aniž bychom museli složitě zúrodňovat a měnit strukturu zeminy na celém pozemku. A naopak lze vybrat i druhy vhodné do suché a písčité půdy, která snadno propouští vláhu. Vždycky vám v zahradě porostou nejlépe ty druhy, které na dané místo bytostně patří. Které zde budou prosperovat, aniž bychom jim museli složitě vytvářet specifické podmínky. Je s podivem, že právě lidé, kteří vlastně nemají na svou zahradu mnoho času a ani jí příliš času zprvu věnovat nechtějí, se začnou pouštět do nejsložitějších výzev v pěstování rostlin. Ohó, že není možné mít v zahradě třeba kaktusy? Nebo nějakou palmu? Subtropické ovoce? Tropický skvost, jaký nemá nikdo okolo? To přece musí nějak jít. Že na vyschlé půdě neporoste dokonale střižený travní pažit? To by v tom musel být čert, aby to nešlo. A najednou je z toho hromada plahočení, přenášení, kopání, házení lopatou, zavlažování, mulčování. Prostě práce až hrůza. A nakonec se ukáže, že většina těch skvostů musí na zimu do zimní zahrady, nebo vytápěného skleníku. Přitom právě volba pro danou lokalitu typických okrasných i užitkových rostlin, bylin i dřevin, sníží nároky zahrady na naši péči na minimum. Tropický skleník také nepotřebujeme a v zimní zahradě si můžeme v klidu sednout do pohovky, protože nás z ní nevyženou rostliny. Nestane se jejich zimním skladištěm. Silná zahrada je taková, která bez větších potíží přežije i větší výkyvy počasí. Je sice nenápadná, ale má spoustu přirozené a odolné zelené hmoty. Rostliny se neperou mezi sebou zbytečně o místo na slunci a výrazné solitéry jsou umístěné tak, že vyniknou a přitom nevyčnívají. Silná zahrada je prostě taková, jako okolní příroda. Pokud si chcete právě takovou zahradu založit, je třeba si vytvořit koncepci zahrady, ze které vyjdeme, hlavně však koukat po okolí. Jakým druhů se v lokalitě nejlépe daří a jaké jsou pro lokalitu typické. Určitě nesmíme v zahradnictvích a zahradních centrech nakupovat cokoli, co se nám líbí, a až doma hledat konkrétním druhům místo. Skončí to tak, že zahradu přeplníme, rostliny se začnou navzájem utlačovat a mnohé druhy nakonec ani nepřežijí. Nejčastěji hned první zimu. Každý si s tvorbou přirozené, silné zahrady, ve které převažují místní rostlinné druhy, nevystačí sám. Navíc je dobré zapátrat i do historie, jelikož právě čas dělá až takové bizarnosti, že vytlačuje původní a tradiční druhy na úkor nepůvodních. Okrasné i užitkové. Co prostě ve stejné lokalitě pěstovaly naše babičky, to je už často bohužel minulostí. Přitom ověřenou staletími.Zahradní architekt, tedy opravdu dobrý architekt, by měl toto vše při navrhování vaší zahrady zohlednit. Pokud přidáte zkušenosti místní zahradnické firmy, která vám zahradu vybuduje, stejně jako nákupy proběhnou v místním zahradnictví, má majitel pozemku velkou šanci dosáhnout silné, harmonické zahrady, kde se bude každý cítit příjemně. Jako v okolní přírodě. Obzvláště velké stromy tvoří v zahradách žádoucí stín, stromové patro zahrady je opravdu důležité. Akorát to bude nějakou dobu trvat, než stromy vyrostou. Zapomenout však nesmíme ani na patro keřové a trvalkové, tedy ta nižší. Teprve harmonická návaznost všech tří základních rostlinných pater podle typu a výšky (resp. hmoty) rostlin utvoří silný celek. A vůbec nikoho neurazí, když budeme právě pozorovat, jaké rostliny rostou typicky vedle sebe v okolní přírodě. Chcete divočejší přírodní zahradu a zamilovali jste se třeba do bělostné kůry bříz lemované tmavými fleky? Pak si určitě všimnete, že v přírodě vyrůstají mezi travinami. A ano, odolné okrasné traviny budou v tomto případě skvělou volbou pro bylinné patro. K nižším jehličnanům (koniferám) se pro změnu hodí vřesy, borůvky, zimolez a třeba azalky. V případě pokojových rostlin dominují v každém bytě druhy zdobné listy. A byť jde v tomto případě téměř výhradně o druhy exotické, to samé lze udělat v zahradě s druhy místními. Květy a plody vůbec nemusí být alfou a omegou zahrady. Nýbrž koncepčně rozvržená a plynule navazující zelená hmota. Rostlinná hmota totiž rozráží vítr, chrání nás před sluncem, deštěm i zvědavými pohledy kolemjdoucích. A co víc, rostliny chrání i sebe navzájem, vzájemně se podpírají, doplňují. Volněji rostoucí bylinný trávník, tedy vlastně luční porost, je nenáročný na vláhu i výživu, luční kvítí je skromné, byť se často pyšní nádhernými květy. Luční porost nevysiluje půdu, udržuje přirozený vzhled zahrady. Sekat přitom můžeme zatravněné plochy takové zahrady postupně a nemusíme se bát sucha, vylisalých a horkem i suchem sežehnutých jednoděložných travin, stejně jako možného zákazu zalévání zahrad a plnění bazénů vodou. Ano, i k takovým kroků již některé obce v době největšího sucha přistupují. Sucho snáší lépe než dokonale střižený travní porost dobře zamulčované trvalkové záhony. A samozřejmě směs travin s lučními květinami, bylinami. Když horko a sucho, pak okrasné druhy, které milují slunce a nepotřebují tolik vody. Prostě a jednoduše je třeba vůbec neuvažovat o velkých zatravněných plochách. Trvalkový suchomilnější záhon a luční porost jsou rozhodně lepším řešením. Stejně tak výsadba místně typických okrasných a ovocných dřevin, které si dovedou dojít svými kořeny pro vodu hlouběji a dál. A kde nechcete o konkrétní plochu vůbec pečovat, volte půdokryvné druhy. Dokonalost raději nahraďte nedbalou elegancí tuláka okolní přírodou. Zdroj: autorský článek, Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
