Je to krásný příklad toho, jak se někdy může plánování na dálku úplně odtrhnout od reality v samotném místě stavby. Nezamýšlenými „hrdiny“ jsou v tomto konkrétním případě architekti a plánovači, kteří v 19. století spokojeně seděli ve svých projekčních kancelářích v Londýně. A taky jeden pověřený protekční úředníček s velkými ambicemi, který si jen tak snivě čmáral plány novozélandského města, aniž by tušil, že je lidé budou brát vážně.Každý příběh potřebuje začátek, a pro Dunedin – byť fakticky vznikl o sto let dříve - tím velkým startem byla až 40. léta 19. století. Tehdy se totiž z poněkud opomíjeného koloniálního sídla stalo druhé nejlidnatější a nejrychleji rostoucí město Jižního ostrova Nového Zélandu. Proč? V krátkosti proto, že se poblíž našlo zlato. A zlatá horečka zaplnila sídlo osadníky i zbohatlíky. Místo stovek stálých obyvatel se tu houfně usazovaly desetitisíce lidí. Růst osídlení byl tak rychlý a dramatický, že bylo velmi rychle potřeba promyslet komplexní nový plán celého intravilánu. Už ne jako nahodilé a přirozeně se rozrůstající osady, ale skutečného města se vším všudy. A Londýn k tomu velkému a slavnému úkolu zvolil muže jménem Charles Kettle. Koho? Ve skutečnosti docela nezkušeného mladíčka původem z hrabství v Kentu.Který ale měl dobré známosti na ministerstvech, kontakty v koloniální armádě. A patřil též k průkopníkům britské trigonometrie. Právě proto byl londýnským úředníkům popostrčen jako ideální kandidát pro plánování zástavby onoho rychle rostoucího města v zámoří. Bude prý zaměřovat, plánovat, vymýšlet. Udělá to velké a hezké.Určitě se nedalo říct, že by se pro svou funkci vyloženě nehodil nebo že by mu chyběly ambice. Nešikovný určitě nebyl. Budoucí podobu Dunedin si rozplánoval dokonale, do nejmenších podrobností. Viděl ho jako velké reprezentativní sídlo hodné britské koruny. Výstavní ulice, vznosná architektura, široké bulváry, doprovodná zeleň, majestátní úřednické budovy. A také novinka v podobě kanalizace. Něco trochu jako Edinburgh, ale víc v koloniálním duchu.Zádrhel byl v tom, že drtivá většina romantizujících představ a plánů vznikala v jeho hlavě a na papíře během dlouhé plavby, kterou Kettle musel cestou z Londýna na Zéland podstoupit. A během těch skoro čtyř měsíců pobytu na palubě si doslova vymaloval budoucí podobu města. To, co sepsal - a co by vydalo na knihu - se však nedalo ani omylem považovat za solidní architektonický plán. Byla to spíš jen taková snivá osnova velkých plánů. Hezké povídání o velké budoucnosti nově vznikajícího města. Které ke své škodě – snad aby nadřízeným ukázal na to, jak byl i během plavby aktivní – hned po připlutí odeslal zpět do Londýna. Asi aby zkrátil předlouhou reakční dobu a zabránil zbytečnému prodlení.Úředníci v Londýně to ale pochopili jinak. Jako už hotovou věc. Sepsaný a stuhou převázaný závazný plán. A v podstatě podle těch snivých návrhů pak sami zakreslili do map to, co Kettle teprve idealisticky zvažoval k realizaci. Že to vůbec nesedělo? Není divu, Kettle onen velký plán přestavby dával dohromady, aniž by Dunedin kdy vlastně viděl. Měl pár náčrtů a mapek, nějaké informace z archivu, novin a brožurek. Netušil, že Dunedin vypadá úplně jinak, než si cestou vysnil. Aby to bylo ještě horší, londýnští úředníci ke květnatě sepsanému dílu hned vydali podrobná rozhodnutí a povolení. Aby s další lodí rovnou vyslali na Zéland stavitele, materiál a peníze na budovatelské výdaje. V určitý moment tak Kettle zjišťuje, že jeho původní plán nebude možné realizovat. Ale že na ten nerealizovatelný plán právě dostal z nejvyšších míst zelenou a očekávají se od něj výsledky. Měl hodit ručník do ringu, přiznat chybu? Čekat dalších osm měsíců na vyjádření? Charles Kettle se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Navíc od něj místní radní a provinční guvernér očekávali zázraky. A současně ty zázraky měly dost přesnou, schválenou – a realitě často vůbec neodpovídající – podobu.V čem byl hlavní problém? Terén při okrajích Dunedin byl kopcovitý, svažitý. Parcely, které si Kettle vysnil, končily div ne v útesech. A teď do nich měl zasazovat široké bulváry ulic nebo pod nimi budovat kanalizace. Charles Kettle v tom rozhodně nebyl nevinně, do toho maléru se dostal svépomocí. Ale vydatně k tomu přispěli i plánovači z Londýna, kteří si to celé usnadnili, vyložili po svém a měli hezky od stolu o situaci v novozélandském městě divů jasno. Kettle se musel do značné míry držet (svých) plánů, které smysl moc nedávaly. Někde to uhrát šlo. Náměstí, přístav, administrativní budovy ležely v nížině při pobřeží. Ale pokud šlo o rezidenční zástavbu, musel zoufale improvizovat. I když tedy ulice vedly i tam, kde by je nikdo soudný asi postavit nechtěl.Jedním z nezamýšlených výsledků pak byla celá sekce města kolem Severovýchodní čtvrti. Která se – zcela nelogicky – plazí z údolí potoka Lindsay Creek přímo do vrcholků Signal Hill. A pokrývá sebe dalšími spojujícími silnicemi a ulicemi, přičemž úplně ignoruje jakékoliv vrstevnice.Strmost vozovky a příkrost svahů tu dostává docela nové rozměry. A přináší i jeden světový fenomén svažitosti. Ulice se dnes jmenuje Baldwin Street (nese jméno tehdejšího guvernéra provincie Otago), a je dohromady dlouhá 350 metrů. Na nichž nejprve vyrovnává třicetimetrové převýšení směrem k Opoho, aby za ním poskočila o dalších neuvěřitelných 100 metrů nadmořské výšky. To není překlep. Sklon ulice dosahuje poměru 1:5.Pokud bychom brali v úvahu jen její nejpříkřejší část, před vrcholem napojení, tak na 161,2 metrech délky ulice překonává převýšení 47,2 metrů. A sklon má šílených pětatřicet procent. Ani ostatní uličky v okolí na tom nejsou o mnoho lépe. Dalmeny Street má sklon 27 %, Arnold Street a Calder Avenue 28 %. Pokud to vidíte stejně, jako kdysi plánovači v Londýně – z dvourozměrné mapy – vypadá to docela normálně. Jako krátké silničky, které přirozeně zahušťují uliční síť. Realita je ovšem naprosto odlišná a sešup těchto ulic, lemovaných do svahu zaseklými domy, je naprosto extrémní.Baldwin Street se tím na čas zapsala do historie.Guinnessova kniha rekordů ji označila za nejstrmější ulici na světě. Což v praxi znamenalo, že žádná jiná ulice nenabírala větší nadmořskou výšku na deseti horizontálních metrech svého průběhu, měřeno podél středové čáry ulice.Světový rekord (teprve nedávno byl „překonán“ a posléze navrácen zpět Baldwin Street) vysloužil celé ulici nebývalou popularitu. Nikoliv mezi místními, kteří se jí snaží za každou cenou vyhnout. Zvlášť, když hrozí námraza vozovky. Ale naprosto vyhrává mezi turisty ze zahraničí, kteří se tu snaží nabírat exotické fotky z dovolené.Super-příkrá Baldwin Street se také stala dějištěm každoročních závodů, které se běží dovrchu a zpět na čas. Je to zážitek skvělý pro diváky, ale pro sportovce samotné je prý peklem.A jakže to vlastně dopadlo s oním trigonometrem?Charles Kettle měl docela štěstí. Na jeho „průšvih“ se totiž v Londýně nepřišlo. V Dunedin si totiž stačil hrubě znepřátelit starostu (správce) celého města, mocného muže jménem William Cargill. A to na základě docela obyčejné předpojatosti. Cargill byl Skot jako poleno, a o nějakého úředníčka odkudsi z Kentu ve „svém městě“ vůbec nestál. Ti dva si prostě nesedli.Cargill, který měl velké slovo v Novozélandské obchodní společnosti, si vytrvale stěžoval na Kettlea. Tak dlouho, až byl Kettle v roce 1850 zbaven funkce a přeložen jinam. Ne proto, že by snad jeho činnost v terénu vedla k nesmyslně příkrým ulicím, nebo že by nějak selhal profesně. Ale prostě kvůli sporům na osobní bázi. A protože v mapách londýnských architektů a plánovačů všechno sedělo, zůstal i rekord extrémní Baldwin Street dlouho nepovšimnut.Zdroj: Wikipedia.org, GuinessWorldRecord.com, Dunnedinz.com, odt.co.cz
