Meymand v iránském Kermánu skutečně blahobytným dojmem nepůsobí. Je ale osvědčenou cestou, jak ve zdejším drsném klimatu přežít. Okolní krajina je totiž zoufale vyprahlá, polopouštní. V létě vypražená sluncem, v zimě ovšem zasypaná sněhem. Právě proto zdejší obyvatelé hledají útočiště pod zemí. V obydlích, která jsou vysekána do zdejší zvětralé vulkanické horniny.Není bez zajímavosti, že ačkoliv tu osídlení probíhalo na etapy v různých historických údobích, s nepochybně narůstajícím povědomí o stavebních metodách, nakonec to vždy dopadlo stejně. Místo staveb domů se tu zkrátka raději „zakrtkovali“, aby splynuli s nehostinnou krajinou. Ty obytné díry, které zvenčí nevypadají vábně, zevnitř příjemně překvapují. Jeden každý takový kicheh propojuje až sedm podzemních pokojů, přičemž výškou stropů dorovnávají dva metry. Jsou čisté, úpravné, bez hmyzu. Údolí Meymand je poseté 2500 prastarých domácností. Z nichž asi pětistovka je zde obydlena lidmi, a ostatní jsou dnes využívány (z 80 procent) k ustájení dobytka. Pastva je tu standardní obživou už skoro tři tisíciletí. Domy disponují důmyslným odvětráváním, systémy komínů. A vcelku pobaví i bytelné dřevěné dveře s unikátním systémem zámků. Podzemní prostor zkrášlující řešení jsou inspirativní. Pokud pomýšlíte na to, že váš dům také splyne s krajinou, sem si můžete přijet pro radu. Začínáme povzdechem: „Je škoda, že se odtud lidé v 17. století odstěhovali.“ Protože jinak by klidně mohl Jarlshof ze skotských Shetland aspirovat na titul jednoho z nejdéle nepřetržitě zasídlených domů/sídel na světě. Lidé se tu zabydleli krátce před rokem 2500 před naším letopočtem (tedy před 4500 lety), a pro archeology tím nevědomky vytvořili místo přímo zázračné. Jak to? Dá se tu totiž přímo v terénu pozorovat, jak šel čas kupředu. Domy tu odráží stavební vývoj od mladší doby kamenné přes dobu bronzovou a železnou. Od polo-zahloubených troglodytních chýší až po vznosná obydlí se zdmi lepenými maltou. Velmi výrazné je tu „domorodé“ osídlení bojovnými Pikty, které tu později vystřídali neméně bojovní Vikingové. A po nich lokální skotská zemanská šlechta. Pro badatele potěšující je fakt, že materiál staveb z jednotlivých údobí tu nebyl kanibalizován a přehnaně znovu-využíván v nových konstrukcích, jak tomu bývalo zvykem jinde. Stavebního kamene, který byl využíván všemi, je tu dostatek.Takže tu, prakticky vedle sebe, stojí zbytky věžovitých brochů, kovárny, kruhových domků Piktů, vikingský Dlouhý dům a středověká farma. Ty nejviditelnější stavby na místě jsou sice zdi opevněného panského sídla ze skotského období, ale jinak Jarlshof vyniká jako ucelená historická kolekce. Pokud tedy chcete jednou zastávkou odbýt předlouhé dějepisné vyprávění, jste tu na správném místě. Pochvalu si rozhodně zaslouží stavitelé, kteří vybudovali Knap na orknejském ostrově Papa Westray. I když jde vlastně jen o malou zemědělskou „usedlost“, statek, zabydlena byla poprvé kolem roku 3700 před naším letopočtem. Ve svých základových obrysech a profilech silných kamenných zdí stojí netknutá dodnes. V podstatě jí chybí jen střecha - buď došková, anebo z travního drnu – a můžete se tu zabydlet.Statek se skládá ze dvou sousedících zaoblených obdélníkových silnostěnných kamenných budov s velmi nízkými dveřmi obrácenými k moři. Větší stavba je propojena průchodem s další budovou, která je odborníky interpretována jako dílna nebo druhý dům. K tomu všemu patřila i malá veranda. Nejsou zde žádná okna; struktury byly pravděpodobně osvětleny jen ohněm a otvorem ve střeše, který odváděl kouř. Konstrukci domu usadila pravidelná odlučnost zdejšího kamene, který se dal snadno nasucho vršit. K pozoruhodnému rysu Knap patří i to, že se zde dochovaly přepážky mezi místnostmi a původní nábytek. Respektive police, jednoduchá „skříň“, postele a ohniště. Vše vyrobené z kamene. Celkový dojem vylepšuje výhled na blízké moře, které ale v plánech původních architektů nefigurovalo. Když vznikala, stál statek více ve vnitrozemí. Z ostrova si ale eroze za tisíciletí pořádně ukousla.Mohlo by vás také zajímat: Jak vypadaly první skutečné domy na Moravě a v Čechách? Byly překvapivě velké.Co se u nás jedlo a pěstovalo v pravěku a středověku?První pravěké velkoměsto: Lidé chodili domů přes střechu Těch 401 metrů výšky není ohromujících, ale pahorek Matera díky nim do okolní krajiny docela výrazně ční. Spolu s ním vyniká také „zástavba“ překrývajících se navrstvených obydlí, k tělesu kopce přilepených a rovněž jím prorůstající. To celé dohromady pak vytváří dojem jakéhosi lidského mraveniště, které bludištěm svých úzkých uliček a překryvy střech vytváří dvacetipodlažní kolos, polo-jeskynní město Sassi di Matera. Toto nezvyklé městečko, prohlodané do kamenných úbočí, najdeme na jihu Itálie. A pozoruhodným je díky tomu, že jde o jedno z nejdéle dosud zabydlených lidských sídel na světě. Lidé se tu začali usazovat v paleolitu, respektive ve starší době kamenné. A nikdy už odtud neodešli, byť kolem nich plynula staletí. Domy v Sassi di Matera, osídlené před 12 000 lety, jsou ve svém stáří velmi pravděpodobným světovým rekordmanem. V posledních desetiletích byla zdejší obydlí, vystavěná v přírodních a upravených jeskyních, italskou vládou považována za symbol bídy regionu. Snažila se odtud obyvatele vystěhovat. Místní ale pochopili unikátní příležitost, a začali profitovat na tom, že se otevřeli cestovnímu ruchu. Ve svých troglodytních domech začali pronajímat pokoje. Uložit se ke spánku v nejstarších domech nejstaršího města tedy můžete na dovolené i vy.Zdroj: MyPersianCorner.com, WHC.unesco.org, atlasobscura.com, islandguide.co.uk, shetland-heritage.com, historicenvironment.scot.com
