Je zvláštní, že ze skupiny tak pestré a rozmanité, jako jsou opylovači, jsme si vybrali jen jediný druh, a ten se snažíme všemožně podporovat a chránit. Je to paradox, překvapivější o to, že jinde jeho zrádnou podstatu chápeme. Například snahu pomáhat návratu obojživelníků a vodních bezobratlých do české krajiny tím, že bychom v ní zřídili více rybochovných rybníků, správně vyhodnocujeme jako pomýlenou. Jenže stejně pomýlená je i snaha o ochranu našich opylovačů skrze podporu chovu včely medonosné. S určitou nadsázkou se dá říct, že včela medonosná je jen trochu jiný kapr. Tedy hospodářské zvíře, chované lidmi pro užitek. Co z toho plyne? Že stejně jako byznys kapřínů anebo lány řepky na polích nevedou k navýšení biodiverzity, nevede k ní ani naše česká podpora chovu včel. Ostatně, s bahnitými zahnojenými kapřími rybníky a postřiky vylepšovanými lány řepky se dostáváme do podobných problémů, jako s chovem včel.Je nepříjemné to slyšet, ale pilné včelky nám v ochraně přírody zkrátka nejsou moc platné. Spíš naopak. A je jen důsledkem naší zaslepenosti a neschopnosti chápat věci v širších souvislostech, že jsme si nechali nakukat, že mezi slovy o „opylovačích v krizi“ a „včelou medonosnou“ leží rovnítko. Ta masáž nepřesnostmi jde ale ještě o něco dál. V debatách, a to nejen s aktivními včelaři – ti jsou povětšinou rozumní - často zaznívá, za jak mnoho včelám vděčíme. Že nebýt jich, pomřeme tu hlady. Proč? Protože 75 % z pěstovaných hospodářských plodin se bez opylení prý neobejde.Pravda je ale jen to, že jimi zprostředkovaná funkce opylení je potřebná a navýsost užitečná. Pravdou už ale není, že za to užitečné opylování mohou jen včely medonosné. Z jejich absence by žádné dramatické planetární hladomory nevznikly. Výnos těch tří čtvrtin hospodářsky pěstovaných plodin totiž včely zvyšují jen asi o 9 procent, a o zbytek se starají ty nás neoslovující bezejmenné a neatraktivní druhy užitečných opylovačů. Rajčata a lilky zase patří k těm plodinám, na nichž včely medonosné jen sbírají nektar, ale neopylují je. Většina kalorií, které konzumujeme, nemá s opylovači vůbec nic společného.Ty pro lidskou výživu nejzásadnější plodiny, jako pšenice nebo rýže, jsou samosprašné. Opylovače vůbec nepotřebují. Takže když vám někde v obchodě pod vlivem popularizační kampaně ukáží prázdné regály – abyste všichni viděli, jak by vypadal svět bez včel – pravda to není. Svět bez včel medonosných by nebyl koncem květnatých luk ani ovocných sadů. Většina druhů rostlin se bez nich s přehledem obejde. A většina těch jiných opylovačů by odchod včel medonosných nejspíš taky uvítala. Proč?Jsou pro ně konkurencí. Dost neférovou konkurencí. Zatímco jiné druhy opylovačů se musí vyrovnávat se skutečnou krizí – úbytkem stanovišť, chemizací zemědělství, klimatickými změnami a třeba predací, patogeny a nemocemi – my mezi ně, do jejich přirození prostředí, vnášíme opečovávanou a ochraňovanou protekční organizovanou letku včel. Která je z daného území konkurenčně vytlačí. Všude, kde se objeví úly se včelami, se sníží počet i druhová rozmanitost jiných druhů opylovačů. Dalším problémem může být šíření nemocí, které včely prostřednictvím navštívených květů přenesou na ostatní divoké opylovače.Dlouhodobá přítomnost včel v lokalitě též vytváří „včelí krajinu“ – území, v němž se udrží jen ty druhy rostlin, které se jim dobře a snadno opylují. Naopak rostliny, které by potřebovaly specializované opylovače, tu šanci nemají. Zkrátka není všechno zlato, co se třpytí – a ani louka plná květů neznamená rozmanitost, pokud je opylována čistě včelami.Včela medonosná není specialista, ale generalista. Nemá vybrané chutě ani zvláštní adaptaci ke sběru pylu ve vzácných rostlinách. Přežije z monokultur, v lesích, obejde se jen s několika dominantními druhy rostlin. Prakticky kdekoliv, kam ji vyvezeme.Mimochodem, ono včelami zprostředkované opylení, přenos pylu, není produktem nějakého cíleného záměru „být užitečná“. Včely medonosné sbírají pyl jako potravu, zdroj bílkovin. Z rostlin ho primárně odnáší pryč, stahují ho do úlu. A to, že jim tu a tam nějaké zrnko při návštěvě stejného druhu rostliny z ochlupeného těla odpadne, je z jejich pozice spíše chyba. Ale to už je jen takový střípek. Podstatnější je, že včely medonosné jsou svou hojností přesným opakem vzácnosti. Jen v Česku funguje 660 000 registrovaných včelstev.V přepočtu na obyvatele jich máme – po Turecku a Rumunsku – nejvíc na celém světě. Populační propad jí – na rozdíl od jiných druhů opylovačů – vůbec nehrozí. Naopak v kontinentálních měřítcích máme v Evropě až převčeleno. Globálně jejich počty rostou a včelstva jsou cíleně šířena i mimo místa svého původního areálu. A přesto, když se zavede řeč na to, že je třeba chránit opylovače, skončí to zhusta zase u včel medonosných, komunitních úlech, včelích loukách, městských eko-včelínech a dotacích pro včelaře.Jenže ochrana včel medonosných není ochranou opylovačů. Podpora včelstev je ryze záležitostí zemědělského hospodaření, hospodářských zájmů. Nikoliv ochrana přírody.Opylování rostlin zprostředkovávané chovnými včelami nelze ekologickou službou, jedná se o službu poskytovanou hospodářským živočichem zemědělské krajině. Včela medonosná je jen trochu jiný kapr. Hospodářské zvíře. A s ochranou přírody, biodiverzity, mizejících opylovačů, nám opravdu nepomůže. Spíš uškodí.Zdroj: mujrozhlas.cz, Ekolist.cz, Science.org, lsugacenter.com, Vcelky.cz, Gardenista.com
