Rodinný dům, který svým zdánlivě nekomplikovaným provedením vyjadřuje svůj vnitřní život, kontext ročních období, světla a okolí, vše dohromady v jednoduché architektonické figuře. Zhruba tak znalci a kritici hodnotí počin německých Appels Architekten. Stavbu, u níž je těžké odlišit, kde končí až naivní nenáročnost zpracování a začíná ryzí genialita. Je to dům, který pracuje s velmi omezenou paletou materiálů, barev a tvarů, a přitom je velmi komplexní. V krátkosti: všechny jeho soukromé pokoje jsou výtvarně komponovány ze skulptury dřevěných kostek. Mezi nimi se proto může otevřený prostor rozkládat jak horizontálně, tak vertikálně. V praxi to znamená, že tato skládanka může vtahovat světlo hluboko do domu, a to i v zimě - a zároveň přitahovat výhledy do zahrady, do korun stromů a na jezero. A dokáže to vlastně z jakéhokoli úhlu pohledu. Kouzelné na tom je, že tahle velmi otevřená konfigurace usnadňuje „koexistenci mezi útočištěm a komunitou“, jinými slovy, umožňuje obyvatelům kdykoli se stáhnout nebo se zapojit do společného/společenského života. Všichni uvnitř si jsou vzájemně blízko, ale nemusí stát nutně vedle sebe k tomu, aby o sobě věděli. Působivý vnitřní plán přitom doprovází i citlivé zasazení stavby do přírodního prostředí, ohromuje velkorysá výška stropů a množství denního světla uvnitř. Zkrátka, je to dům s příjemnou atmosférou. Pasáže s otevřenými stěnami, přehrazenými jen vícevrstvým izolovaným sklem, tu střídá uzavřenost slepých objemů. Tvar vějířovité střechy působí proti svažitému terénu, a vnáší do interiéru rozmanitost. Dřevěné lamely zde zakrývají kostky, zatímco okna mizí za průsvitnými skládacími okenicemi, které lze otevřít pro nerušený výhled. V přízemí lze obrovská okna zcela schovat do nástěnných kapes. Podobně lze do venkovního prostoru zcela otevřít i kuchyň. Nebylo by to Německo, kdyby se tu nepřemýšlelo o udržitelnosti. Ta hrála roli už při volbě materiálu - použití dřeva jako obnovitelného zdroje umožňuje snížit podíl neobnovitelné primární energie i emise CO2 při výstavbě. Pro dřevo hovořila i možnost realizovat část konstrukce dílensky, a jednotlivé prefabrikované součásti jen v rychlosti sestavit na stavební parcele. Dřevo je tu chápáno jako úložiště emisního uhlíku, jako něco, co umožnilo rychlou montáž a méně výjezdů na staveniště. Dřevo je volbou pro opětovné použití, recyklaci a předcházení vzniku stavebních odpadů. Interiér je proti vnější černé slupce světlý, zářivě bílý. S tlumenými tóny šedi betonových podlah, přírodního kamene a interiérových prvků z dřevotřísky. Zkrátka, je to hodně promyšlené dílo, které opakovaně překvapuje. A příjemně.Zdroj: Appels ArchitektenFoto-kredit: Florian Holzherr
