O starých Římanech si můžeme myslet ledacos, ale jejich stavební praxe se v mnohém propsala do podoby současných budov. Casa Acqua jde přitom v inspiraci tradiční římskou villou ještě o něco dál. Její koncept vychází z někdejší podoby panského domu, jež skutečně stál na kraji Pompejí. V čem je to znát? Například v tom, že římské domy byly sestaveny do podoby uzavřeného kruhu. To proto, aby zevnitř zdí neutíkalo štěstí. Uprostřed na nádvoří, obklopeném terasami a balkony, pak obvykle stála nějaká fontána. Symbol prosperity. A jako znamení luxusu uvnitř takového obydlí nechyběla ani soukromá lázeň. A tohle všechno je i v Casa Acqua. Nicméně dál už musíme římskou typologii staveb nechat stranou, protože se profesionálové z ateliéru Cristina Menezes Arquitetura vydali svou vlastní cestou. V přiznaném požadavku na maximální otevřenost objektu se totiž stavba kompletně zbavila břemene svých pevných stěn. Je domem, který funguje prakticky bez zdí, od okolí jej oddělují trochu jiné bariéry. Vizuálně třeba posuvné zástěny, závěsy. Mohou se zdát poněkud nedostatečné, ale v případě nepřízně počasí halí objem místností z 95 %. A fyzická bariéra? Tou je vodní příkop. Respektive vodní hladina nádrže, do níž je dům usazen. Ano, na stavbu, která se u vnitřní skladby odkazuje na římský model je to hodně netradiční přístup. Na druhé straně, v pandemickém designu velmi současný, protože nějaký kontakt s přírodou tu řešit nemusíte. Je všude okolo vás, a není to jen zdání. Casa Acqua už otevřenější vůči okolí snad ani být nemůže. Celá stavba, pokrývající zastavěnou plochu 210 metrů čtverečních, je sestavena ze čtyř samostatných modulů, odlišených podle způsobů využití. Je tu zóna intimní soukromá, společenská, oddychově odpočinková a servisní. To, jak jsou k sobě postaveny, pak utváří větší či menší míru odloučenosti a také ono uzavřené vnitřní nádvoří. Moduly jsou přitom obklopeny vodou, která odráží dopadající sluneční paprsky a prosvětluje vzdušný interiér. A současně zrcadlí architekturu na hladině, čímž vytváří zajímavý estetický efekt. Pohyb v rámci interiéru (pokud se to, vzhledem k hraniční absenci stěn, dá vůbec takhle říct) zajišťuje krytá pergola, porostlá zelení. Konstrukce se skládá z prefabrikovaných betonových modulů, povrchově ošetřených syntetickou ochrannou vrstvou. Povšechně jde o materiál, který je schopen bez větších obtíží ustát korozivní a vlhké klima tropů. Architekti si pochvalují, že sáhnout po předchystaných stavebních blocích jim silně ušetřilo práci a velmi prakticky minimalizovalo stavební odpad. A také značně urychlilo stavbu, která ve své definitivní podobě stála hotová za 25 dní. Za cenu, která prý s konvenčním zednickým dílem nesnese srovnání. Klimatizace? Není zapotřebí, dům je províván neustále. S úpalným sluncem bojovat nemusí, voda při hranicích místností přirozeně chladí a zvlhčuje klima. Přitom si udržuje svůj termální komfort a „věčnost“. Casa Acqua se může pochlubit i onou římskou lázní. V hlavní místnosti je totiž vestavěná nádrž vany, která se díky elektrickému - solárnímu ohřevu během pěti hodin prohřeje do standardu vířivky. Není jediná - dům totiž disponuje ještě druhou „koupelnou“, přímo u nádvoří. V odkazu na předlohu domu z Pompejí tu pak narazíme na četné obklady z lávového kamene, jež skutečně pochází ze svahů Vesuvu. A jak architekti doplňují: tkaniny a rohože na stěnách nebývaly v časech starého Říma součástí domácností, zdobilo se mozaikami a malbami. O ty se pak postaral italský umělec. Výsledkem je tak velmi působivý mix autentické nápodoby starého konceptu a moderny, kterou je těžké někam zařadit.Materiály: Cristina Menezes ArquiteturaFoto-kredit: Jomar Bragança
