Realizovat novostavbu v již existující, byť vilově rozvolněné rezidenční zástavbě, je pro architekty vždycky trochu oříšek. Jsou tu omezení daná původními dispozicemi okolních objektů, potřeba vyvažování navrhované stavby s ohledem na stav v okolí, snaha udržet objem nové struktury v mezích nastavených sousedstvím. A přesně těmito komplikacemi byl stižen i zamýšlený projekt moderního rodinného domu, na jednom z předměstí Wroclawi (Vratislavi). K dispozici přitom byly i klady: sympaticky disponovaná parcela, rovinatý a dobře přístupný terén, místy vzrostlá zeleň, jež charakterizovaly pozemek. Vymezený ze tří stran již existujícími zahradami a domy, vesměs rekonstruovanými rodinnými vilkami, které ve svých jádrech pamatovaly II. světovou válku. Problémy vycházely především z toho, jakým způsobem například orientovat okna z nově navrhovaného domu, tak, aby obyvatelům sousedi nekoukali až do ložnice. Případně, jak projektovaný dům vystavit slunečním paprskům, aby se výsledné obydlí neutápělo v šeru a stínu, a přitom nevznikaly třenice se starousedlíky (kteří by třeba museli kácet zastiňující stromy na vlastním). To vše při formálním zachování proporcí stavby, provedení její střechy, napojení na uliční síť. Když pak na hromádky srovnáte uvedené klady zápory, výzvy a požadavky, doberete se nejspíš toho, že jejich protichůdná povaha vám neumožňuje realizovat projekt, aniž byste se rozkrájeli. Což je ale překvapivě přesně to, co architekti Tomasz Głowacki a Katarzyna Rybczyńska-Janczyková udělali. Nekrájeli tedy sebe, ale projektovaný dům. A to hezky hladkým řezem, jako by porcovali dort skalpelem. Nebo polní chirurgové, kteří občas musí amputovat končetinu, aby zachránili celého pacienta. Tady ovšem neprobíhala operace na bojišti, ale ve sterilních podmínkách, a výsledek zákroku skončil úspěchem. Architekti tím ke spokojenosti klientů vyzískali velmi originálně řešený dům, který se nezříká volnosti, světla a čerstvého povětří, aniž by přitom obětoval něco ze soukromí svých obyvatel. Vlastně, má uvnitř tolik místa a světla, že přímo něj roste živý strom. Řezem probíhajícím nejvyšším místem štítu došlo k odlišení částí domu na obytné pokoje a společně sdílené místnosti. A taky na úseky technického provozu, hygienického zázemí. Centrálním prostorem, sdíleným všemi obyvateli, se pak staly „vnitřní balkóny pod širým nebem“. V praxi schodiště, propojující patra, nad nimiž se nachází střešní okna a odkud se nabízí nepřerušený výhled ven do zahrady, skrze velkolepou prosklenou stěnou. Unikátním prvkem, který garantuje splynutí interiéru s vnějším prostředím, je pak zasazený strom. Konečný tvar objektu byl definován diagonálně řezanými rohy, které na obou stranách vytvářely střešní kryté lodžie. Jejich stropní okna v kombinaci se střešními okny na střeše vlévají dovnitř dostatek denního světla. Stavba tím neruší sousední domy, a sama jimi není rušena. Proti odvážné tvůrčí myšlence s řezem objektu pak působí interiér spíše nenápadně, vyrovnaným minimalismem. Bílé barvy omítek korespondují s bílou fasádou, a nesnaží se divoce vymykat. Vnitřní členění sází na kolekci pootevřených prostor, které se navzájem spojují, a to ve svislé i vodorovné orientaci. Společně se pak soustředí kolem srdce domu v podobě živého stromu.Materiály: PAG Pracownia Architektury GlowackiFoto-kredit: Maciej Lulko
