Zrovna mám popálený obličej a ruce, rukavice nesnáším, ruce se mi v nich potí a tak nějak mě stíhá nesmyslný pocit, že nemám v prstech cit. A obličej? Někdo radí potírat octem, aby se reakce vápna neutralizovala, někdo řekne, namaž si obličej sádlem. Všechno je ale marné, když máte na vápno dokonce alergii, a když štukujete strop a pak bílíte vápnem. Prostě se s tím musím vždy smířit a po nějakém čase zmizí i drobné stroupky. Jedno je ale jisté, upravit povrchy stěn je nezbytné a jednou za několik let vymalovat je důležité již jen z hygienických důvodů. Na stěnách se usazuje prach a plísně, různé nečistoty. A po čase stěny začínají žít svým mikrobiálním životem. Divili byste se, co všechno se na nich najde. A to všechno my ve svých interiérech dýcháme a polykáme. Radši nevědět… Citlivější povahy by nejraději kamenovaly vynálezce mikroskopu. Zůstaňme ale ještě chvíli u nesmrtelného vápna, tedy vápenného nátěru. Krále mýtů o malování stěn a stropů. Možná jste někdy slyšeli slovo pačok. Co to vlastně je? Jako dítě jsem slýchával pačoch anebo pačuch, prostě lidová zkomolenina taktéž lidového výrazu pačok. Někdo tvrdí, že je to hodně husté vápno, které zarovná a dohladí vady ve vápenném štuku, který se tradičně nanáší na nové i staré a radikálně opravované omítky. Někdo naopak, že je to roztok řiďoučký, jen vápnem na bílo obarvená voda. Kdo má pravdu? Za B je správně. Pačokem vyhlazujeme povrchy vápenných omítek a zároveň je jejich penetrací. Prostě se vápno musí v hodně řiďounkém roztoku dostat i do té nejmenší skulinky. Pačoku se také místně říká fajnová (fajná) omítka či finální štuk. Pačok vyhlazuje nerovnosti nového štuku a vylepšuje jeho soudržnost. Eliminuje praskání. Pačok bychom měli... a teď už přece musíme nanést hodně husté vápno, aby se povrch nemusel přetírat do nekonečna! Omyl. I další nátěry musí být jen o něco hustší než pačok, nikdy ne příliš husté. Příliš hustý nátěr poznáte tak, že začne na povrchu tvořit nerovnosti, jakési drobnější útvary, které vypadají na omítce nevzhledně. Na nové štuky se vápno prostě nanáší nejméně čtyřikrát, ale i šestkrát. A ideální je po každém nátěru, kdy povrch vlhkostí ztmavne, nechat stěny a strop cca 24 hodin vysychat a až poté pokračovat s dalším nátěrem. Stěna již do druhého dne zbělá, ale ještě si v sobě nese nějakou tu vlhkost. A právě takový postup vede k ideálnímu nátěru, který nekřídovatí. Vápno pak na površích drží, a když po stěně přejedete prstem, není bílý. Opřete se zády a váš oděv zůstane suchým vápnem neobarven. Vápno navíc postupně vyzrává, tedy když se nanese správně, čili dostatečně řídké, opakovaně a ve správný čas po sobě. Pokud ale máte omítky třeba sádrové, na vápno samozřejmě zapomeňte. Vápno patří pouze k vápennému štuku. I když, vlastně jde o oblíbený hygienický nátěr všude, kde chceme zlepšit hygienické podmínky. Třeba ve stájích, kde se vápnem tradičně natíralo všechno, i dřevo a kov. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli hygieně. Vápno je nepřítelem bakterií a plísní, vápno eliminuje choroby. Vápno je prostě prevít a také proto mi vždycky popálí obličej a ruce. Chce eliminovat i mne samého. Co naplat. Bez vápna to prostě často nejde. Již barokní mistři a jejich dřívější předchůdci navíc věděli, že prostě není vápno jako vápno. A to jsme u svatého grálu malířských činností, tedy restaurování. Vápno je totiž i velká věda. Jak si například barokní umělci připravovali vápno pro výrobu štuků? Rozhodující byl způsob hašení vápna vodou. Vápno je totiž při nižších teplotách výpalu reaktivnější (rychlejší) a získává tak trochu odlišné vlastnosti. Když je teplota při reakci vyšší, vznikají menší částice. Důležité bylo použité množství vody a chování materiálu při vysychání, zpevňování a tuhnutí. Ve vápenné peci se navíc liší podmínky, někde je při hašení vápna teplota vysoká, jinde nižší. A tomu pak odpovídá struktura vyhašeného vápna. Navíc dříve byly takzvané vápenky doslova na každém rohu a každé větší stavení mělo vlastní vápennou jámu. A vápno se prodávalo uleželé různě dlouhou dobu. Třeba jen rok, ale i 10 let. A tvrdilo se, že čím starší, tím lepší. Tím se však nemusíte znepokojovat, to je úděl restaurátorů a jejich chemických experimentů, vy si prostě koupíte v prodejně malířský vápenný nátěr, který obsahuje hustě kašovitou vápennou hmotu ponořenou ve vodě. A to vám bude stačit. A pozor, v kyblíku není nikdy dostatek vody, ředit bude třeba mnohonásobně víc. Ve vodě je vápno prodávané proto, aby bylo pěkně vláčné a dalo se s vodou mísit. Nejde tedy o podvod výrobce a prodejce. Voda v kyblíku být musí, ale jen tak akorát, aby byly zachovány vlastnosti materiálu. Není větší blud, než tvrzení uvedené v nadpisu tohoto odstavce. Kdo se těší, až stoupnou teploty co nejvýš, aby to rychle vysychalo a bylo vymalováno za den, nevymaluje nikdy správně. Vysoké teploty jsou spolu se suchým vzduchem největším nepřítelem nátěrů. Natož když na schnoucí nátěr ještě praží slunce. Všechno špatně! V létě je dokonce ideální malovat za chladnějšího a deštivého počasí. A obzvláště pak výše zmíněným vápnem. Zároveň pořádně větráme a tím dostáváme dovnitř vyšší vzdušnou vlhkost zvenčí, která sice zpomaluje schnutí nátěru a my musíme čekat déle, než naneseme další vrstvu, ovšem pro budoucí skvělé vlastnosti nátěru je takový stav ideální. V zimě pak pomáhají nižší venkovní teploty. Zkušení malíři pokojů zimní malování dokonce doporučují. Není totiž pravdou, že se v zimě musí po malování dlouho větrat, a že kvůli nízkým teplotám budou zdi pomalu schnout a časem dokonce plesnivět. Suchý vzduch v kombinaci s vytápěnými pokoji je totiž pro malování ideální. Nátěr schne rychleji, což naopak trochu zpomalujeme větráním. Navíc jsou díky vytápění stěny teplé a to zlepšuje vlastnosti nátěru. Prý to i prodlužuje jeho životnost. Pokud pak použijete nějaký modernější nátěr bez zápachu, není vůbec třeba tolik větrat a v uzavřenějším prostoru se bude vlhkost vzduchu snižovat postupně a materiál bude lépe zrát. Rychlé schnutí není nikdy dobré. Jelikož se však mnoho lidí domnívá, že malovat v zimě je špatné, bývají i ceny za práce malířů pokojů v zimním období nižší. Lidská nevědomost si vydobývá zcela nesmyslný benefit. Že biocidními prostředky odstraníme plísně napořád? Pokud si myslíte, že třeba Savem odstraníte plíseň navždy, žijete v hlubokém omylu. Savo vlastně stěny zasoluje a z dlouhodobého hlediska situaci ještě více zhorší. Plíseň se objevuje na vlhkých stěnách a když použijeme Savo či jiný biocidní prostředek, sice opticky na první pohled zabere, ovšem s odstupem času nám tento nátěr vytvoří živnou půdu pro další plíseň a bude jí ještě víc. Soli totiž na sebe váží více vlhkosti. A jádrem problému je vlhkost ve stěnách. Často se navíc mylně domníváme, že to, co vidíme, je plíseň, přitom jde o solné výkvěty, tedy minerály, které jsou z podmáčené stěny vytlačovány na povrch. A ano, opticky to může působit až jako plíseň. Aby ale bylo ještě hůř, často jsou na stěnách solné výkvěty i plísně zároveň. U plesnivých stěn je třeba odstranit minimálně veškerou původní malbu až na původní omítku a často je nutné nahradit i omítku za novou vápennou, poté povrchy opatřit vápenným štukem a vybílit vápnem. Ano a zase jsme u vápna, jenže na plísně nic lepšího není. Když už se ale pustíte do takto náročného postupu, který řadíme do kategorie zednických prací, ty malířské přijdou až na závěr, je nejprve třeba se pokusit odstranit zdroj vlhkosti. A často nezbývá nic jiného než podřezání stěn bez hydroizolace či s poškozenou hydroizolací, případně chemické injektáže. Prostě a jednoduše, když máte na stěně plíseň, nestačí ani Savo a jiný biocid, ani nový nátěr. Při troše štěstí zjistíte, že zdroj vlhkosti je naopak nahoře, čili že do domu někudy zatéká. A taková závada se dá odstranit mnohem snáze. Stejně tak se snáze odstraní plísně vzniklé následkem tepelných mostů a kondenzované vlhkosti. To opravdu stačí původní nátěr oškrabat a znova vymalovat, přičemž se zamyslet nad větráním interiéru. A Savo? To si nechte na vytírání a záchodovou mísu. V každém případě je nezbytné s plísněmi zatočit! Kromě toho, že plíseň vypadá nevzhledně, spory uvolňované do vzduchu působí negativně na naše zdraví. Počínaje alergiemi, astmatem, poškozováním sliznic dýchacích cest a drážděním očí a pokožky. A konče rakovinou. Ještě mám živě v paměti, jak malíř pokojů chodil v babičky bytě po místnosti na štaflích, to byl tehdy vrchol artistického umění, kvůli kterému si měl každý sednout na zadek. Jenže on s těmi štaflemi „běhal“ po lakovaných parketách, které nebyly zakryté, do toho ještě pořád kouřil a házel nedopalky na zem. Nedovedete si představit, co po něm zůstalo za spoušť. Nechal si tučně melouchářsky zaplatit a babička pak celý den drhla podlahu a stejně to bylo marné, protože podlaha byla poškozená. Vlastně vhodná k renovaci. Ale co naplat, byla vůbec ráda, že někoho sehnala. A to ještě na stěně tu a tam objevila takzvané „kocoury“, čili místa, kde byla barva špatně rozetřena, jak pán spěchal, aby si vydělal co nejrychleji. Jak štětka jenom létala vzduchem, vypadalo to úctyhodně, jenže s odstupem let bych mu dnes akorát tak nakopal… víte co. Pokud si ale vy dnes budete chtít objednat malířskou firmu, přesvědčte se, zda jako součást služeb nabízí i přípravu místností vůči zašpinění a finální úklid. Nepořádku a nečistot se pak nemusíte bát stejně jako víkendu tráveného v potu a s rejžákem v ruce. Ale pozor, opravdu je dosud spousta malířů pokojů, po kterých zůstane v bytě na všem takový „sajrajt“, že vám z toho bude mdlo...Zdroj: Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
