Sukulenty jsou s kaktusy úzce spojeny a většinou kaktusáři sbírají právě i sukulenty. Čím se tyto dva druhy zásadně liší? Je to jednoduché – kaktusy jsou podskupinou sukulentů! Samostatnou čeledí kaktusovité (Cactaceae). Čili „všechno jsou sukulenty“, tedy rostliny, které se dovedou přizpůsobit dosti drsným podmínkám pouští a polopouští a to hlavně z hlediska hospodaření s vodou, které je zde zásadní nedostatek. Prostě tyto rostliny získaly evolucí schopnost vázat ve svých tělech dostatečné zásoby vody. A právě této vlastnosti se říká sukulence. Vedle toho milují světlo a obvykle snesou i ten nejprudší sluneční žár. Světla prostě potřebují nadbytek, vody již tolik ne. Tu vyžadují především ve svém růstovém období a v zimě pak vyžadují sucho a chlad. Ale ne všechny druhy. Sukulenty dále dělíme na stonkové a listové, měkké a tvrdé. A opět toto dělení souvisí se schopností zadržovat vodu. Rostliny prostě vodu zadržují buďto svými stonky a nebo listy, přičemž většina stonkových sukulentů listy nemá a to až na výjimky, které se olistí ve vegetačním období a na zimu listy zase pustí. A právě mezi stonkové sukulenty řadíme i kaktusy. A jak je to se zmiňovanou měkkostí a tvrdostí sukulentů? Měkké sukulenty mají nejčastěji relativně ploché listy o dosti velkém povrchu a právě kvůli nim rychleji vysychají, vyžadují proto i zimní zálivku (rozchodníky, kolopejky, tlustice, aloe, agave apod.). Zato tvrdé sukulenty vydrží celou zimu bez vody, v létě pak vodu vyžadují pouze jednou za dva až tři týdny. Obvykle mají velmi zakulacené tvary, dosti malý povrch a velké zásoby vody (kaktusy, živé kameny, pryšce apod.). Zaměřme se právě na onu zvláštní skupinu suchomilných sukulentů jménem kaktusy. Jejich vývoj byl totiž zcela izolovaný pouze na americkém kontinentě. Dnes jsou řazeny do samostatné čeledě kaktusovité (Cactaceae) a vyskytují se již po celé planetě, tedy buďto především v jejích suchých oblastech a nebo v bytech, sklenících, zimních zahradách a arboretech. Největší výskyt je však stále v Americe, především v Mexiku, Argentině a Bolivii. Kaktusy přitom najdeme v různých biotopech od nížin až po vysokohorské oblasti, pouštích až po tropické deštné lesy. Samotné slovo kaktus přitom pochází z řeckého výrazu kaktus, který popisoval konkrétní druh bodláku (slovo sukulenty pochází ze španělského suculento = šťavnatý). Byť se takzvané kaktusářství stalo pěstitelskou a sběratelskou vášní, jsou kaktusy paradoxně vhodné pro všechny začínající pěstitele rostlin. Stačí pak, aby přeskočila jiskra a ze začátečníka se stane fanatik. Kaktusy jsou svou jednoduchostí a skromností opravdu krásné a co teprve, když nám vykvetou. A čím menší péče, tím jsou obvykle lepší výsledky, pouze se nehodí pod ruce milovníkům častého zalévání. A zklamaní budou také milovníci češtiny, jelikož tyto rostliny nemají až na výjimky (např. vánoční a velikonoční kaktus) česká jména, prostě se nestačila pro cizokrajnost kaktusů vyvinout. Ovšem kaktusáři celého světa si porozumí pomocí jmen latinských. Další zajímavostí kaktusů je podobná stavba květu, přičemž jsou si prakticky všechny druhy navzájem příbuzné. A všechny kaktusy jsou také sukulentní a to se značně redukovanými a nebo zcela potlačenými listy. Stonky mívají často zdužnatělé a říká se jim tělo rostliny. Teprve nedávno pak vědci objevili, že trny kaktusů jsou vlastně přetvořené, zredukované větvičky s listy a představují růstové vrcholy. Pokud tedy nazvete kaktus sukulentem, chybu neuděláte, naopak však ano.Kaktusy dále dělíme podle toho, jak přezimují, zda jsou teplomilné a nebo mrazuvzdorné, sloupovitého a nebo kuželovitého tvaru, zda jsou roubované apod. Neskutečnou nádheru pak představují takzvané živé kameny. A pokud kaktusy vykvetou, můžeme se pyšnit jako pávi. Agávovité (Agavaceae) – cca 300 druhů, vodu hromadí v listech, rostou v Severní a Střední AmericeTlusticovité (Crassulaceae) – cca 1300 druhů, vodu hromadí v listech, rostou po celém světěKaktusovité (Cactaceae) – cca 1600 druhů, vodu hromadí v kmeni, rostou v Severní a Jižní AmericePryšcovité (Euphorbiaceae) – cca 1000 druhů, vodu hromadí v kmeni, kořenech a listech, rostou v Africe, Austrálii, na Madagaskaru, v subtropické Asii, Severní a Jižní Americe a subtropické EvropěKosmatcovité (Aizoaceae) – cca 2000 druhů, vodu hromadí v listech, rostou v Jižní AfriceToješťovité (Apocynaceae) – cca 500 druhů, vodu hromadí v kmeni, rostou v Africe, na Arabském poloostrově a v IndiiDidierovité (Didiereaceae) – cca 11 druhů, vodu hromadí v kmeni, rostou na MadagaskaruAsfodelovité (Asphodelaceae) – cca 500 druhů, vodu hromadí v listech, rostou v Africe a na MadagaskaruTykvovité (Cucurbitaceae) – známá čeleď zahrnující okurky, melouny a další jedlé tykve, zahrnuje však i mnoho nádherných druhů sukulentů – např. rody Kedrostis, Ibervillea, Momordica, XerosicyosŠruchovité (Portulacaceae) – vodu hromadí v listech a kmeni, rostou v Jižní a Severní Americe Za chladného a suchého počasí kaktusy přestávají růst, většina z nich proto roste v létě a v zimě si dopřává odpočinek. Jsou však i výjimky, které žádné období vegetačního klidu nemají. Podle způsobu přezimování členíme kaktusy (ale i celou skupinu sukulentů) na teplomilné, chladnomilné a mrazuvzdorné. Teplomilné vyžadují teploty vyšší jak 15 °C a většina z nich nemá žádné období klidu (Aloe, Aeonium, Crassula, Gasteria, Kalanchoe, Pleiospilos, Senecio, Discocactus, Melocactus), chladnomilné přezimují při teplotách 5 až 10 °C, milují světlo, v zimě odpočívají a řadíme sem většinu druhů kaktusů, mrazuvzdorné druhy pak odolávají ve venkovním prostředí i mrazům, byť taktéž odpočívají (např. Opuntia a Escobaria missouriensis). Sukulenty v závěsných květináčích vypadají nádherně v interiérech i arboretech, nemají navíc trny a jsou typické pravidelnou záplavou květů. Patří mezi ně například Euphorbia caput medusae (chladnomilný, přezimující sukulent, pochází z Afriky), Epiphyllum anguligerum (Fylokaktus, pochází z Mexika, chladnomilný, ale choulostivý na mráz) a Rhipsalis coriaceae (resp. Pseudorhipsalis ramulosa „Red Coral”, pochází ze Střední Ameriky a Karibiku, roste vedle bromélií a orchidejí, teplomilný druh, který nepřezimuje). Sloupové kaktusy jsou velice známými druhy podhorskými a horskými, ovšem pouštními. Oblíbené jsou především pros své až provokativně krásné trny a dosahují až úctyhodných rozměrů, především pak výšky, od toho též pojem „kaktusy sloupové“. Prostě jsou to pouštní horské sloupy, něco jako telegrafní vedení. Jejich typickými zástupci jsou například chlupatý kaktus (Cleistocactus strausii, pochází z Jižní Ameriky, má hustý vlas a tenké trny, je teplomilný), horský kaktus (Oreocereus, dědek a nebo andský stařec, pochází z And, je hustě vlasatý s výraznými žebry a silnými trny, je teplomilný, v našich podmínkách ale přezimuje), Pilosocereus azureus (rozšířen v Mexiku, Karibiku a tropické Jižní Americe, roste do výšky až 10 m, je teplomilný, v našich podmínkách ale přezimuje) a Espostoa melanostele (resp. Pseudoespostoa melanostele, pochází z Peru a je chladnomilný, dorůstá výšky 80 cm). Solitérní kaktusy mají neobvykle objemné tvary, kvůli kterým vynikají jako samostatně rostoucí rostliny (solitéry). Patří mezi ně například Pilosocereus azureus (pochází z Mexika, Karibiku a tropické Jižní Ameriky, dorůstá výšky až 10 metrů, je teplomilný), Ferocactus stainesii (resp. F. Pilosus, sudový kaktus, pochází z Mexika a USA, nádherně kvete a bohatě odnožuje, je teplomilný), Echinocactus grusonii (lidově ježunka, pochází z Mexika, je zářivě žlutý, kulatý a dorůstá výšky až 50 cm), Espostoa melanostele (resp. Pseudoespostoa melanostele, pochází z Peru, má dlouhé a kompaktní tělo, dorůstá výška až 80 cm, je chladnomilný) a sukulent Euphorbia ingens (pryšec, pochází z Afriky, dorůstá výšky až 10 metrů, dobře snáší značné teplotní výkyvy, lze jej pěstovat v chladu i teple). Živé kameny řadíme do čeledi Aizoaceae, jejich květy se otevírají až po poledni, přičemž tyto rostliny přebírají tvar a barvu okolních kamenů. Jsou od nich doslova k nerozeznání. Typickými zástupci jsou Lithopsy, které pochází z Jižní Afriky. V létě vyžadují mnoho světla a čerstvý vzduch, ovšem jen minimum vody, půda musí být pouze lehce vlhká. Zazimovávají se zcela bez zálivky, přičemž první zálivku provádíme až v dubnu v době, kdy starý pár listů zaschne. Pak již celý rok nerostou. Zelení ježci mají kulatý tvar a neskutečnou zásobu vody. Bez vody vydrží ohromně dlouhou dobu. Patří mezi ně například Melocactus (melounový kaktus, pochází z Karibiku a Jižní Ameriky, kvete až v 8 až 10 letech, pěstuje se v mělkých nádobách), Ferocactus histrix (sudový kaktus, pochází z Mexika, dorůstá výšky až 1 metr a nese jedlé plody) a Echinocactus grusonii (ježunka, pochází z Mexika, je zářivě žlutý, kulatý a dorůstá výšky až 50 cm). Bílé kaktusy mají dlouhé, bílé vlasy jako ochranu před sluncem za veder a tepelnou izolaci zároveň za chladných nocí. Typickými zástupci těchto kaktusů jsou Notocactus scopa (pochází z Brazílie, kvete již v mládí, dobře roste a je teplomilný), Brasilicactus haselbergii (pochází z Brazílie, kvete pravidelně na začátku roku, v létě preferuje polostín a vyžaduje bohatou zálivku, v zimě nezaléváme a začneme až po vyrašení pupenů na trny), Mammillaria (M. Hahniana, M. Spinosissima a M. Bombycium, čili cecuň, pochází z Mexika, dobře roste a má hvězdicovité květy) a Espostoa melanostele (resp. Pseudoespostoa melanostele, pochází z Peru). Mezi opravdové skvosty patří například Euphorbia lactea ‚Cristata‘ (sukulent pochází z Thajska, roste vlnitě, v přírodě se vyskytuje jako mutace, v zahradách se roubuje), Euphorbia obesa (pryšec, pochází z Jižní Afriky, sice připomíná kaktus, ale je příbuzný s vánoční hvězdou, naprosto symetrická rostlina bez trnů, vynikající solitér) a Astrophytum myriostigma (biskupská čepice, pochází z Mexika, svými bílými tečkami nasává rosu, zaléváme vždy až po zaschnutí substrátu) Kaktusy samozřejmě neunikly pozornosti šlechtitelů, načež vznikl doslova sukulentní průmysl. Všeobecně platí, že šlechtěným kaktusům chybí zelený chlorofyl, který je nezbytný pro fotosyntézu, proto jsou tyto druhy roubovány na jiné kaktusy. Výsledkem jsou pak pestré barvy, prostě nádhera. K šlechtěným kaktusům patří například Gymnocalycium mihanovichii (jahodový kaktus, vyšlechtěn byl v mnoha barevných mutacích, pochází z Jižní Ameriky, roubuje se obvykle na zelený Hyolcereus) a Chamaecereus silvestrii (pochází z Argentiny, má bohaté výhonky, oblíben je pro své červené květy a snadnou péči). Antibakteriální a léčivé látky obsahuje například Aloe vera (pravá aloe, dnes ji najdeme prakticky po celém světě, léčivé látky obsahuje dřeň z listů, je vynikající na popáleniny a různé ranky, podporuje však také trávení), Aloe somaliensis (pochází ze Somálska, má pestrobarevné, mramorované, atraktivní listy), Haworthia limifolia (pochází z Jižní Afriky, má bohatě strukturované listy) a Gasworthia (pochází z Namibie a Jižní Afriky, jde o křížence druhů Haworthia a Gasteria, svými vlastnostmi však připomíná druh Haworthia).
