Svět se mění. V době, kdy srubovou chatu na skalnatém ostrohu u řeky obývali rodiče současného majitele, byla okolo ještě pořádná severská divočina. A nemělo cenu se sem na člunu dobrodružně plavit, když jste neplánovali alespoň dvoutýdenní pobyt. Dnes už je Lanaudi?re moderním krajem se vším všudy, a jedním ze tří pravidelných přívozů se dostanete skoro až ke srubu vlastním autem. S lepší dostupností se pochopitelně pojí i jisté požadavky na navýšení komfortu obývání. Protože trávit čas v lůně přírody a ve stejném duchu, jako děda s babičkou, je jedna věc. Ale nemusíte si u toho nutně svítit petrolejkou a mačkat se v noci kolem jedněch čmoudících kamen. Pohodlí a styl mohou přeci jít ruku v ruce, ne? Tedy za předpokladu, že k požadavku na rekonstrukci a rozšíření staré srubové chaty máte i pár šikovných architektů. A ti z týmu studia Paula Berniera skutečně k profesionálům v regionálním měřítku patří. Je hlavně jejich zásluhou, že z původního srubu (vytvořeného v 50. letech) nakonec vzniklo něco unikátního. Netuctová stavba, sloužící k pobytu rodiny prakticky celoročně, která v sobě kombinuje a spájí části původní, zasazené do rozšiřujícího rámce moderní přístavby. Co si pod tím představit? Z postupu architektů můžeme vyčíst v první řadě upřímnost, že jádro stavby tu stojí už dlouhých 70 let. A s tím i uznání kvalit, kterými původní stavba disponovala. Protože kdyby onen srub nebyl vystavěn dobře, nevydržel by tu. V tom je severská příroda dost nekompromisní. Proto se architekti rozhodli zachovat a renovovat zdravé jádro staré chaty (75 m2), a rozšířit ji prostorově o další nové části (na celkovou užitnou plochu, včetně patra a teras, 240 metrů čtverečních), které ale nikterak nepopírali její letitý původ. Vidíme jeden dům, do kterého se vpisují dvě odlišné éry, jež se vzájemně funkčně doplňují. Stavebně toho dosáhli zesílením základů a celé nosné konstrukce, tak, aby unesla patrovou přístavbu. Dále přistavěním zastřešené terasy, novým schodištěm, zásadním prosvětlením interiéru. Stará střecha se přitom musela odporoučet, ale nahradila ji nová. V totožném sklonu, rovněž vybudovaná z dřeva douglasky. Střechu původně podepíraly vyzděné nosníky z kamení, a říční kameny lemovaly i boční stěny. Zůstaly tu i nadále, byť spíše jako dekorativní prvky. Dokreslují tak koexistenci dvou různých stylů. Místo, uvolněné kolem starého topeniště, se teď stalo centrálním krbem, přístupným ze všech stran. Což je proces, kterým prošla celá stará srubová chata: odrušením původních stěn kolem ní vznikl prostor, prosvětlený terasami. Stísněnost zmizela, šero nahradil jas dne. A rodina spokojených obyvatel k tomu nádavkem dostala ještě překrásné výhledy na řeku a les v okolí, které teď mohou pozorovat z pohodlí. Na kryté terase neprší ani nefouká, a tahle přístavba výrazně zlepšuje termální bilanci celé stavby. Osvěžující je, že tvůrci rekonstrukčně-renovačně-rozšiřujícího projektu hodili za hlavu tradiční budovatelská dogmata. Nepotřebovali stavební kontrast, dali přednost souladu. Nemuseli modernu za každou cenu, vážili si původnosti. Přehnaně nebourali, neničili staré pro nové. Místo toho vsadili na kontinuitu, zužitkovali kvality.Ano, původní srubová chata se po jejich zásazích změnila k nepoznání. Ale uvnitř zůstala vlastně pořád stejná. Její současní obyvatelé, čtyřčlenná rodina, už v ní bohužel nemohou trávit čas s prarodiči. Těmi, kdo původní chatu vytvořili. Ale kdyby měli možnost vyjádřit názor, nejspíš by je za tohle rozšíření rodinné chaty pochválili. Nové stavební postupy a moderní materiály se nemusí prát se starým a dobře vystavěným. A chata na břehu řeky Sv. Vavřince je toho dobrým dokladem.Zdroj: Paul Bernier ArchitecteFoto-kredit: Raphaël Thibodeau
