Pabuk antarktický nebo také jižní (Nothofagus antarctica) skutečně patří do čeledi bukovité (Fagaceae). Tento listnatý, opadavý strom dorůstá podle podmínek výšky 5 až 20 metrů, případně však může jít i o keře nízkého vzrůstu a kleč. Oproti našim bukům má tmavě hnědou borku s bílými lenticelami. Okraje jeho vejčitých až polokulovitých listů jsou působivě zvlněné. Dřevina pochází z Jižní Ameriky a je jedním z 35 druhů rodu pabuk ( Nothofagus). Dříve byl rod pabuk součástí rodu buk a po rozdělení se pro něj nakrátko vžil název bukovec. Areálem původního výskytu pabuku jižního je jih Chile a Argentiny, tedy jižní okraj Jižní Ameriky, který je geograficky velmi blízko Antarktidě. V Chile sahají oblasti výskytu od 36° po 55° jižní zeměpisné šířky. Na severu tohoto areálu je pabuk antarktický také součástí deštných lesů mírného pásma. Směrem na jih se vzrůst (výška) jedinců postupně snižuje až do podoby keřů. V Andách pak stromy vystupují do nadmořské výšky až 2000 metrů. A právě zde leží dlouhou dobu sníh a les přechází na své horní hranici v kleče. Nejjižnější výskyt je zaznamenán na chilském ostrově Hoste (součást souostroví Ohňová země), kde dokonce jde o celosvětově nejjižněji rostoucí strom (55° 15' jižní šířky), byť jde v místních podmínkách jen o keře. Pabuk antarktický neboli jižní bývá pro svůj zvláštní vzhled a odolnost s oblibou vysazován jako okrasná dřevina v městských parcích dokonce i mnoha zemí Evropy a v USA. Ze semenáčků jsou navíc tvarovány nádherné a ceněné exotické bonsaje. Bohužel na našem území je tato dřevina velice vzácná, byť snáší místní klima výborně. Starší exempláře najdeme jen na několika málo místech, konkrétně v arboretech v Kostelci nad Černými lesy, Křtinách, Žampachu a v Botanické zahradě Mendelovy univerzity. A skutečně velice málo těchto stromů bylo v historii vysázeno v zámeckých parcích a zahradách. Nejvyšší evropský pabuk antarktický roste ve Velké Británii, v roce 1984 byl vysoký přes 26 metrů a obvod kmene byl skoro 220 cm. K nejmohutnějším titánům patří také strom v parku belgického města Clavier, který měl v roce 1997 obvod kmene 252 cm. Pabuk antarktický se může dožít věku až cca 250 let a kvést začíná v patnácti letech. V Evropě je napadán škůdci jen ojediněle. Pabuk antarktický je světlomilná dřevina, které vyhovují půdy hluboké hlinitopísčité, trochu kyselejší a s dostatkem humusu. Vyloženě nesnese půdy zásadité a vysychající, roční úhrn srážek by měl být v lokalitě jeho výsadby 400 až 1200 mm (snese i 3000 mm). Má také rád vysokou vzdušnou vlhkost. Mladé semenáčky je dobré i více zastínit, s přibývajícím věkem se však zvětšují i nároky na světlo. A to i přes fakt, že v oblastech původu tato dřevina vytváří i druhé stromové patro, konkuruje jí zde vyšší blahočet čilský. Mrazy dobře snáší až do -30 °C, nejnáchylnější je na opožděný pokles teplot při rašení. Dřevo pabuku jižního je rozlišováno na jádro a běl, jelikož výrazně oddělené jádro je světle hnědé až hnědočervené a běl světle krémová. Dřevo je středně těžké (680 kg/m?), průměrně tvrdé a odolává dobře hnilobě a hmyzu. letokruhy jsou v průřezu velmi zřetelné. Dřevo se dobře opracovává, soustruží i lepí. Pohledné je i pro značné množství suků, nepříjemné jsou však časté trhliny, kterým se zamezuje těžbou mimo vegetační období (stromy obsahují jinak hodně vody) a pomalým sušením.Ze dřeva pabuku antarktického se vyrábí nábytek a různé konstrukce (podlahy včetně parket, okna, dveře, dekorativní předměty, hračky apod). Jádrové dřevo je třeba lakovat anebo tlakově impregnovat. Indiáni využívali dřevinu při výrobě luků a z kůry dělali kánoe. Nejčastěji se však dnes dřevem pabuku jižního topí. Průměr kmene pabuku antarktického je běžně v dospělosti 0,7 až 1,2 metru, pokud ale neroste keřovitě, i takové jedince lze pro svou zahradu získat. Vzrůst a tvar dřeviny je prostě dosti variabilní. Za optimálních podmínek jde o strom, který může být i hodně statný, v zaplavovaných lužních lesích je dřevina řídce větvená, ve vyšších hornatých a chladných polohách ji najdeme v podobě kleče. Dokonce se vyskytují i jedinci s více kmeny. Pabuk antarktický roste ze silně rozvinutého kořenového systému. Hlavní kořen je mohutný a svazčitý, proto se tato dřevina dobře kotví i ve velmi nestabilní půdě. Kmen je dosti krátký a koruna rozložitá, obvykle vejčitého tvaru a dosti řídká. Mladé stromky mají kůru šedavě hnědou až červenohnědou a hladkou, kůra starších stromů je šupinatá. Letorosty jsou hustě plstnaté, mladé větve olysalé a hnědé barvy se světlými lenticelami. Pupeny jsou na jaře hnědočervené a na vrcholu zaoblené. Listy pabuku jižního mají krátké řapíky, jsou tmavě zelené, jednoduché, celistvé a vyrůstají střídavě ve dvou řadách. Mladé listy příjemně voní, ale jen slaběji. Symetrickou čepel mají listy dlouhou 2 až 3 cm a širokou 1 až 2 cm. Tvar čepele je vejčitý až trojúhelníkovity, u báze je čepel uťatá, případně srdčitá, na vrcholu zaoblená. Po obvodu je čepel listů vroubkovaná až mělce laločnatá, na rubu je čepel světlejší. Na podzim se listy nádherně dekorativně zbarvují, jejich barva se mění od žluté přes načervenalou a oranžovou až po hnědou. Dřevina kvete až po olistění, květy jsou drobné, jednopohlavné, žlutavé nebo narůžovělé. Samčí květy vyrůstají z paždí listů na krátkých převislých stopkách vždy po třech, jsou zvonkovité a jejich okvětí je složené z pěti až šesti nazelenalých, případně nažloutlých lístků. Samičí květy jsou přisedlé a vyrůstají jednotlivě až po třech. Jejich tvar je číškovitý a okvětí je tvořeno třemi lístky.Plodem je čtyřchlopňová, šupinatá, zvrásněná a ve zralosti pukající číška velikosti cca 5 mm. Ta vždy obsahuje semena v podobě tří ostře trojhranných nažek. Nažky jsou velké cca 0,3 mm a na hranách křídlaté.Zdroj: wikipedia.org, abecedazahrady.cz
