Takové graffiti je sice kdesi v jádru projevem výtvarného umění, ale většina lidí jej chápe spíše coby sprostý vandalismus. Podobně si zrovna dobře ve společenském hodnocení nestojí ani squatting, tedy z definice „obsazení“ opuštěného nebo neobydleného pozemku nebo budovy, k němuž ten obsazující nemá žádné zákonné oprávnění. Guerilla gardening je ale trochu jiná sorta.Je taky projevem umu a umění, prostor, k němuž nemá právní vazbu, sice obsazuje… ale zřídkakdy vyvolává negativní emoce veřejnosti. Dost často navíc vypadá tak přirozeně, že si ho ani nevšimneme. Jako by na to které místo patřil. Nebo se tam jen náhodou zatoulal? Té náhodě ale někdo nenápadně pomáhá. Výsevem semínek, vysazováním květin, okopáváním a zaléváním. Kdo? To už je takové malé tajemství. Guerilla gardening nemá oporu v zákoně, oficiálně „legální“ není. Takže se k němu obvykle nikdo oficiálně nehlásí. Pokud tedy očekáváte zář reflektorů, publicitu, uznání a slávu, tohle pro vás to pravé nebude. Ti praví guerilloví zahradníci, partyzáni městské výsadby, totiž pracují ve skrytu - často za noční tmy a záře baterek – a jsou nezměrně vytrvalí a skromní.Škála jejich motivace je široká. Od ryze osobní – že chtějí mít své město, čtvrť nebo ulici hezčí – až po nějaké hodně plošné impulsy, jakože třeba chtějí podporovat udržitelnost, resilienci lidských sídel, biodiverzitu. Může jít o vysoce organizované skupiny, naprosto neorganizované a nesystémové až proti-systémové partičky, ale zrovna tak o osamělé vlky. Nebo vlčice. Možná byste se divili, kolik důchodkyň se umí za noci vytratit ze svého bytu plného koček, aby vybaveny kapesní motyčkou zvelebily maceškami okraje chodníků nebo okolí stojanu na kola. Guerillovým zahradníkem se může stát kdokoliv – kaktusový revolucionář, jahodníkový buřič anebo kavárenský estetik posedlý hlávkovými saláty. Mohou, ale nemusí mít nějakou politickou inklinaci. Mohou, ale taky vůbec nemusí být nějak občansky angažovaní. Někdo hraje na strunu legalizace tím, že po městě do květináčů trousí semínka konopí. Jako doplňkový výsev před policejní stanicí to má docela ironický potenciál, ne? Anebo to může být starý mrzout zahradník, který nechce své nadpočetné odkopky a cibulky vyhodit do kompostu, a tak je potajmu někde instaluje. A pak se cestou kolem při venčení jezevčíka kochá tím, jak mu to roste. Jiný zase „svévolně“ pečuje o taková místa, která jsou nevzhledná a opuštěná, a dodává jim – krok za krokem – novou krásu. Třeba jen tím, že za prorezlou opuštěnou halou sestříhá šípkové keře. Mohou to být šibalové, kteří se rozhodnou udělat všem den hezčí tím, že květináči ozdobí autobusovou zastávku, anebo ozelení fádní kruhový objezd. Jsou to často lidé, kteří mají zahradnické ambice – ale nemají vlastní zahradu – a tak si ji udělají jinde. Vybavení mají vlastní – často si jej upravují pro akce podobně, jako prvorepublikoví kasaři. Akce nedělají impulzivně, ale dlouho o nich přemýšlí. Obhlédnou si terén, zváží zabezpečení a rizika, zkontrolují půdu, připraví si materiál. Výsadbový materiál nikde nekradou, mají vlastní. Výsadbou pak taky zpravidla nic neničí. Nepřispívají k šíření invazních druhů, nevyrývají sazeničky ve volné přírodě, nedevastují původní výsadbu v místě, neosobují si hodnocení krásy cizích zahradnických výtvorů.O vysazené rostlinky se tu a tam starají – třeba zaléváním, přihnojováním a okopáváním. Ne vždy je toho ale zapotřebí. Dost často totiž jejich počiny někdo adoptuje, a začne se o ně starat místo nich. To je mimochodem další silná stránka: umí svou nenápadnou a nezištnou prací přitáhnout pozornost k místům, které jsme před tím neviděli, nebo raději vidět nechtěli.Když je tedy ono guerillové zahradničení – až na ojedinělé mrzoutské výjimky – tak kladně společensky hodnoceno, a když jde o počiny tak nezištné a prospěšné – k čemu potom ta ilegalita, výsadba za noci a všechny ty konspirativní tajnosti? Inu, i ten záhon mečíků, které někdo vysadí kolem šedivého vyasfaltovaného parkoviště, roste na cizím pozemku a byl vysazen bez svolení majitele. Dopadený zahradník by musel v lepším případě onu neschválenou výsadbu odstranit, pozemek uvést do původního stavu a dost možná ještě zaplatit pokutu. Když koná za tmy, rychle a v tajnosti, může se vyhnout dopadení a následkům.Ráno si už nových záhonků nikdo ani nevšimne, vypadají krásně a tak, že tu rostou odpradávna. Proč se místo té partyzánštiny radši guerilloví zahradníci neangažují v zahrádkářských a okrašlovacích spolcích? Tak nikdo taky neříká, že nejsou jejich členy. Ale často nemají rádi to věčné debatování na zasedáních, schůzování, projektování – které stojí městskou kasu statisíce a výsledky má v nedohlednu. To radši jednu noc stráví vzhůru s motyčkou, a udělají tu samou práci. A co si budeme povídat, ten nimbus tajemství a jakéhosi protiprávního konání, rebelství – je docela vzrušující jízda na adrenalinu.Guerilla gardening je prostě hodně volně vymezená oblast lidského konání a stejně tak jsou nevymezení oni partyzánští zahradníci. Můžou být mladí i staří - často by vás samotné překvapilo - kdo to je. Společné jim je asi nejvíc to, že nejsou vůči svému okolí lhostejní. Všímají si toho, jak to kolem nic vypadá – často s tím nejsou spokojení – a tak se to snaží udělat hezčí, užitečnější. Nepobírají na to dotace, nedělají kolem toho žádná velká prohlášení, konají. A dělá jim to dobře, stejně jako když pak mohou vidět, že výsledky jejich práce dělají radost dalším.Svět nebude hezčím místem pro život, pokud s tím něco sami neuděláme. A někdy není od věci začít, hezky pomalu a nenápadně třeba tím, že přestaneme být lhostejní ke stavu svého okolí. Kdo ví, jak by to vypadalo u nákupního centra, kdyby u něj rostly azalky. Zdroj: Ekolist.cz, HouseMethod.com, GuerillaGardening.org, TreeHugger.com, EuroNews.com, GardenforWildlife.com