Položil jsem stejnou otázku více lidem různého zaměření a předpokládal jsem, že dopadnou stejně jako já. Dopadli. Až na výjimku a to byla žena. A zřejmě ne náhodou. V populaci se totiž vyskytuje porucha barevného vidění pojmenovaná po přírodovědci Johnu Daltonovi, takzvaný daltonismus, jinak též barvoslepost. A zajímavé je, že barvoslepostí v populaci trpí jen cca 0,4 % žen, ale celých 9 % mužů. Ženy jsou prostě na barvy citlivější. Všeobecně přijatý fakt, který je podložen i čísly. A dlužno říci, že i všeobecně vzdělanější. Barevné vidění lidského oka umožňují receptory, kterým říkáme čípky. Lidské oči přitom mají čípky trojího druhu, které jsou citlivé na tři základní barvy (červenou, zelenou a modrou). Z toho pak také vychází barevný model RGB, který se používá v počítačové grafice. Ale ještě na chvíli zpět k barvosleposti. Podle závažnosti barvoslepost dělíme na úplnou (postižený vnímá pouze odstíny šedi, jako by pozoroval černobílý film) a částečnou, kdy postižený nevnímá pouze některou z barev. V populaci je přitom porucha červené a zelené barvy gonosomálně recesivně dědičná (zodpovědný gen leží na chromozomu X), proto jsou tyto poruchy častější než porucha vidění barvy modré. Postižený nevnímá červenou barvu při takzvané protanopii (částečná porucha se nazývá protanomalie), zelenou při deuteranopii (částečná porucha se nazývá deuteranomalie) a modrou při tritanopii (částečná porucha se nazývá tritanomalie). Toliko z terminologie lékařské. A zpět k barvám jakožto vlnovým délkám. Rozsah vlnových délek viditelných barev se pohybuje od 800 do 400 nm (625 až 800 nm pro červenou barvu a na opačném konci 400 až 430 nm pro barvu fialovou, tedy purpurovou). Mimo tyto hranice již lidské oči nejsou schopny vnímat, tam se již pohybuje infračervené záření (více než 800 nm) a nebo ultrafialovém záření (méně než 400 nm). Dělení barev pak odpovídá nejen vlnovým délkám, ale i frekvenci. Kuriozitou je, že někteří živočichové mají na sítnici každého oka čípky čtyři a nebo jen dva. Třeba kůň nemá čípky citlivé na zelenou barvu, pes je prakticky barvoslepý, ovšem výborně vnímá barvu červenou a žlutou. A jak je to s býky, na to se zeptejte toreadorů. Čili to, co vnímáme jako barvy, jsou vlastně povrchy věcí, které mají barvu světla, jež odráží a nebo vyzařují. Odraz je přitom závislý na složení spektra dopadajícího světla a také na faktu, které složky spektra tohoto světla povrch odráží, a které pohlcuje. A také s jakou intenzitou. Navíc záleží i na úhlu pozorování objektu.Přečtěte si také: Jaké barvy zvolit v interiéru a jak působí na naši psychiku, jakou barvu vybrat do dětského pokoje nebo domácí pracovny. Velmi častým mýtem je pak představa, čím je vlastně míchání barev. Světe div se, ale mícháním od sebe barvy většinou odečítáme. Míchání vzniká kladením barev na sebe, jako bychom přes sebe skládali barevné filtry. S každou další vrstvou se snižuje část původního světla, čili světlo je více pohlcováno. Hovoříme o takzvaném subtraktivním míchání barev. Na něm je založen barevný model CMYK, známý systém složený z modré azurové (Cyan), červené purpurové (Magenta), žluté (Yellow) a doplněný o barvu černou (nikoliv BlacK ale Key), která vznikne smícháním základních barev. Tento model se využívá u reprodukčních zařízení, tiskáren apod. Oproti tomu model RGB je založen na aditivním míchání barev. Základními barvami jsou zde červená (Red), zelená (Green) a modrá (Blue), čili stejné barvy, na jaké jsou citlivé čípky lidského oka. Aditivní míchání barev je založeno na principu barevných světelných kuželů, které mícháním získávají vyšší intenzitu než míchané barvy. Míchání probíhá na bílém podkladu a smícháním tří základních barev vznikne barva bílá. Tento model je využíván u počítačových monitorů, televizorů apod. Barvy se v tomto případě mícháním neodečítají, ale naopak sčítají a zvyšuje se jejich intenzita. Nyní vyjděme ze tří elementárních barev, kterým říkáme základní – červené, modré a žluté. Sekundární barvy pak vznikají smícháním dvou základních barev. Vznikne tedy barva oranžová, fialová a zelená. Na tomto principu funguje míchání vodovek a nebo temper, což zná každý ze školy. Terciární barvy pak vznikají smícháním barvy základní a nejbližší sekundární. Třeba mezi barvou žlutou a oranžovou najdeme terciární barvu žlutooranžovou. Dále rozeznáváme barvy komplementární. Jde o takové barvy, které leží v dvanáctiúhelníku proti sobě, jsou tedy v maximálním kontrastu. Používají se většinou tak, že jedna z nich převládá a druhá je jejím doplňkem (akcentem). Dále rozeznáváme barvy triadické, které jsou od sebe ve stejných rozestupech, čili nejsou vůči sobě natolik kontrastní jako barvy komplementární. Prostě platí, že čím jsou barvy sobě bližší, tím menší vzniká kontrast. A odstíny lze míchat prakticky do nekonečna. Rozeznáváme však další pojmy. Prvním jsou rozštěpené komplementární barvy, kdy je jedna základní a další jedna nebo dvě mohou být vedlejšími barvy jejích barev komplementárních. A co znamená slovo tón, které tak často slýcháme? Barvy viditelného spektra nazýváme čistými tóny a přidáním bílé a nebo černé pak právě vznikne tón. Při kombinaci určitého tónu s jeho světlejším a nebo tmavším odstínem pak vzniká takzvaný tón v tónu. Třeba kadeřníci a barbeři, výrobci koberců a textilií, tapet, podlahových materiálů apod. moc dobře vědí, co tón v tónu znamená. Nejintenzivnější podoba tónu je sytá, čili není tlumena barvou černou a nebo bílou. Světlý odstín je tónem, do kterého jsme přidali barvu bílou a právě sem řadíme i barvy pastelové, v jejichž případě jde obvykle o barvy vhodné pro výmalbu místností, tedy většiny ploch místností. Tmavý odstín je tón, který vzniká přidáním barvy černé, barvu tedy ztmavuje. A konečně jsme u oněch barev pastelových. Pastelové barvy jsou barvy silně tlumené bílou a nebo šedou. Obtížně se reprodukují, jsou však vynikající jako podklad pro další, mnohem sytější a nebo kontrastnější barvy. A nakonec ještě jeden pojem – barvy monochromatické. To jsou odstíny jedné barvy, které se výborně kombinují s barvou kontrastní.
