O Němcích se někdy v dobrém i ve zlém říká, že mají přirozený smysl pro organizaci a pořádek. A taky nějakou geneticky podmíněnou schopnost vzorového pochodování v pětistupu. I z toho by se dalo odvodit, že jim asi slůvko „špalír“ (das Spalier) je tak nějak vlastní. Nic proti německé schopnosti seskupovat se ze dvou stran podél ulice a lemovat cestu slavnostnímu průvodu.Ovšem pokud přijde na původnost tzv. ešpalíru, Němci si ani neškrtnou. To slůvko má mnohem složitější původ, a úzce souvisí se zahradničením. Stromkařským ovocnářstvím.To, co se občas do češtiny překládá jako ešpalír, má totiž původ ve francouzském slůvku espalier. Čte se to espaljé. A Francouzi si ho vypůjčili ze španělského espaliera. Ani španělské ale svým kořenem není. Doputovalo k nim z italštiny, kde je známo jako spalliera. A jak sami Italové pokorně doznávají, ten termín taky „není úplně jejich“, ale pramení ze starořímského latinského slůvka spalla. Uf. Nebojte, poněkud zdlouhavý etymologický rozbor má své opodstatnění, protože vykresluje geograficky i historicky dráhu, jíž se naše ešpalíry v minulosti ubíraly. A současně to taky trochu štve Francouze, které tím rádi pozlobíme. Protože Francouzi považují ešpalíry, tedy espaliery, za svůj osobitý vynález. Tak to ale není. Byť, a to uznáváme, právě u nich, v zahradách u královských dvorů Ludvíků s dvoucifernými čísly za jmény, se dočkaly mimořádné popularity.Espalier je metoda zahradnického umění, technika, kdy se stromy, keře nebo vinná réva pěstují a tvarují tak, aby rostly podél zdi, plotu nebo treláže. Ploše, chcete-li naplacato. Zatímco u pěstění bonsají je ideálem dokonalá miniatura skutečně vypadajícího stromu, espalier si za cíl klade učinit trojrozměrnou korunu stromu dvourozměrnou. Zmínka o bonsajích není vůbec náhodná, i tady se požadovaného tvaru dosahuje zastřihováním, úpravou, vinutím větví. Třeba s pomocí drátů. Technika espalier však umožňuje pěstovat mnoho rostlin, především ovocných stromů, na relativně malé ploše. A zároveň skvěle využívá vertikální prostor. Výsledkem je vizuálně zajímavý, dekorativní a funkční prvek v zahradě, který lze využít k úspoře místa nebo třeba jako živý plot.Francouzští zahradníci ze zámků Ludvíka IX. tuhle metodu „objevili“, když se pokoušeli na přání svého rozmarného mocnáře vměstnat do pečlivě šlechtěných a opečovávaných zahrad stromy. Problém byl v tom, že stromy řekněme volně rostoucí narušovaly kompozici sestřihávaného a vyumělkovaného parku francouzského, a příliš tak připomínaly venkovský park anglický. Což se samozřejmě už z titulu nehodilo. Zádrhel byl i v tom, že kulovité koruny stromů trčely do prostoru a zcela neesteticky kolem sebe házely stín. Proto nefungovala ani metoda přenášení stromků v obřích květináčích. Ale protože francouzští dvorní zahradníci byli kapacity přes střih a řez, přišli s nápadem stromů tenkých, placatých.Espalierů, které skvěle dotvářely lemy a předěly, a mohly se esteticky vinout podél různých treláží. Co s tím má společného Španělsko? Tam se espaliera zavedla už mnohem dříve. Dílem proto, že Pyrenejský poloostrov je mnohem více hornatý a místy chladnější, než bychom si chtěli myslet. A „ramenatění“ stromů (espaliera znamená rameno) fungovalo jako ochrana "ovocnáčů" proti chladu. Ony naplacato vedené a sestřihávané stromky se v hornatějších partiích Španělska táhly podél vyšších kamenných zídek. Zídek, které bránily profukování chladného větru kolem choulostivějších stromů, a přitom současně sloužily k akumulaci tepla. Které pak vyzařovaly směrem k větvím pěstovaných stromů.Těžko se to dnes v době klimatických změn nějak přehazuje do příkladu, ale řekněme, že dřevinu typu na podnebí citlivé broskvoně jste s espalierou mohli pěstovat i v 1000 metrech nad mořem. A daly se tak pěstovat třešně, fíky a třeba i švestky. Espaliera, potažmo espalier, dávala dohromady užitečnost s krásou. A proto se tak úspěšně šířila světem, byť to tedy nic snadného z pěstitelského hlediska nebylo. Už proto, že se sadař musel smířit s tím, že se době sklizně touto metodou vzdaluje. Tvarovaný strom, mučený a trápený pnutím a sestříháváním, investoval většinu své energie do růstu a hojení ran, a na nějakou produkci květů nebo plodů moc nepomýšlel.Bylo třeba pracovat na ramenatění několik let, než strom dosáhl požadovaného tvaru a ona šponovací práce se trochu zklidnila.Navíc škodolibé úsloví o tom, že: „Všechno dobré je k něčemu zlé“ platilo i tady. To, že se kolem espalierů přimknutých ke stěně nebo zdi méně točil vzduch, vedlo i k tomu, že tyto tvarované stromy bývají náchylnější k hnilobám, plísním. Každé pro má zkrátka své proti. Většině zahradníků je tato metoda pro pracnost a nižší produktivnost v prvních letech vzdálená. Ale jiní na ni nedají dopustit. A co s tím mají společného Italové, potažmo staří Římané? Ti byli uvyklí podobným způsobem tvarovat vinou révu, a ve stromech s roztaženými rameny se až později zhlédli kvůli jejich dekorativním vlastnostem. Za fontánami ve stěnách a do vnořených průčelí byly totiž nejlepší, nejhezčí. Ovšem spalliera v italském podání, ono rozvinutí stromu naplacato a vytvoření dvourozměrného dojmu, je chápána jen jako první krok úprav.Italové se totiž skrze ni chtěli dobrat dokonalosti pravého palmatum. To je něco jako „placatý“ strom, v reliéfním tvaru, s pěticí hlavních větví. Takový připomínal lidskou dlaň s pěti prsty, a byl považován za vůbec nejdokonalejší a nejpřirozenější tvar, odkazující k dokonalosti celého vesmíru. Přes duchovno na to ale jít nemusíte. Pokud byste se sami chtěli o ešpalír pokusit, nic vám v tom nebrání. Chce to jen najít dostatečně ohebnou a pružnou dřevinu, kterou budete formovat ke svému obrazu. Musíte se obrnit trpělivostí a taky pořádnou dávkou dusíkatého hnojiva, aby strom mohl vrážet energii do růstu.Po letech dřiny se vám to zúročí na prostor nenáročným a přesto prostorově výrazným stromem. Který klidně může lemovat špalírem chodníky ve vaší zahradě.Zdroj: APnews.com, hort.extension.wisc.edu, Wikipedia.org
