Ovšem historie, která za podzemním městem Derinkuyu stojí, moc pohádková není. A je chybou, která zabolí, že se ji v turecké Anatolii a provincii Nevşehir pořád ještě zdráhají pojmenovat pravými slovy. Zahloubená města jako Derinkuyu nevznikala jen tak z plezíru, náramné chuti svých obyvatel přežívat v hlubinách bez slunečního světla, v podzemí. Byla to poslední útočiště křesťanů v nelítostném muslimském světě. I když jsou dnes podzemní města zahraničním turistům nadšeně prezentována jako archeologické a architektonické divy, jsou to vlastně kamenné památníky kulturní genocidy obrovských rozměrů. Jako do skal vytesané kapitoly obviňující historii, kterou si v Turecku nikdo nevypráví. Ale abychom té historii učinili zadost, vezmeme to raději postupně. Podzemní komplexy v okolí Kappadokie totiž také rostly pozvolna. Nejprve jako doplňky sídel, sklady a sklepení původních kmenů z okolí. Ty začaly někdy mezi 7. a 8. stoletím našeho letopočtu dlabat do relativně měkké sopečné tufové horniny, aby tyto užitkové místnosti prohlubovaly. Osady se skalními domy zabydlovali za časů Říma Frýgové a s nimi i Řekové z Anatolie. Celé město Derinkuyu pak bylo plně zformováno v byzantské éře, kdy bylo během arabsko-byzantských válek hojně využíváno jako ochrana před arabskými muslimy. Jeho obyvatelé se, postupem času, stávali vyhnanci ve své vlastní zemi. Po pádu byzantské říše se stali v regionu víc než nechtěnými, a svou osobitou kulturu i náboženství – většina z nich konvertovala ke křesťanství - museli praktikovat s co největší nenápadností. Z obav před pleněním, unášením a vražděním se probourávali sopečnou horninou stále hlouběji. Zatímco život na povrchu zdánlivě ustával, ve skutečnosti se existence zdejších uzavřených komunit přenášela pod zem. Přežili tu divoké období mongolských a timuridských vpádů; udrželi se tu navzdory masakrům prováděným seldžuckými Turky, za právo přežití dál platili znásobené daně Osmanům. Vybíjení a nájezdy na křesťany byly v regionu na denním pořádku a obyvatelé Derinkuyu nakonec raději z obav o svou bezpečnost „přestali spát nad zemí“ úplně. Přešli do útočišť pod povrchem. Měli tu nejen sýpky a sklady úrody, ale celá obydlí, stáje. A školy, kostely, studny. Podzemí těmto starousedlíkům dobře posloužilo i během genocidy Arménů a při masakrech v Adaně. Ne už v temném středověku, ale v roce 1909. Naposledy se tu skrývali během řecko-turecké války mezi lety 1919–1922. Aby o rok později byli, v rámci tzv. Velké výměny, všichni obyvatelé s netureckým původem a řeckým pravoslavným vyznáním z regionu vyhoštěni do Řecka. Nuceným odsunem 1,3 milionu lidí a surovým vytvářením etnicky homogenního regionu se dnes Turecko pochopitelně nechlubí. Ale právě tím radikálním odsunem došlo k zajímavé situaci. Města v podzemí, o nichž věděli jen odsunutí – kteří se s nimi nikde u tureckých úřadů nechlubili - zůstala nově dosídlenému tureckému obyvatelstvu neznámá. Utajená. Podzemní město Derinkuyu bylo znovuobjeveno vlastně jen náhodou, v roce 1963. Po čtyřiceti letech začali zdejší turečtí obyvatelé pátrat, co se vlastně skrývá za podivnými hliněnými zdmi v těch podivných skalních věžích. A kam vedou ony záhadné větrací průduchy. Prý se jim kamsi do podzemí ztrácely slepice, vydali se je proto hledat s krumpáčem. Po nich se do pátrání zapojí armáda a až nakonec archeologové. Ti se také zasadí o to, že v roce 1969 bude Derinkuyu zpřístupněno veřejnosti a později bude zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Dnes patří Derinkuyu mezi nejvyhledávanější a nejnavštěvovanější památky regionu. Průvodci tu výpravám nadšeně popisují stavební důmysl, chytrou organizaci, mimořádné uspořádání a pokročilé technické rysy této nevšední podzemí stavby. Co ovšem nedodávají, je to nejpodstatnější. A to, že onen důmysl byl hnán strachem o holé přežití, kterým tu Turci častovali křesťany po dlouhá staletí.Zdroj: Wikipedia
