Když jsem si v lese poprvé našel místo, kde pravidelně roste větší množství lišky nálevkovité, máma mi nevěřila, že je to jedlé. Vypadá to jako schnoucí listy na oranžových nožičkách, hodně maskovací potvora. Ta bude jedovatá. Tenkrát jsem jí přivezl papírový pytlík čerstvých lištiček na ochutnání a ona nelenila a vyrazila obtěžovat mykologa do poradny v českobudějovickém muzeu. Když řekla, že jich prý mám spoustu, poprosil ji, jestli by mu lišky nenechala, že je už strašně dlouho neochutnal. Nechala. Ani jemu nevěřila. A po této zkušenosti než jsem jí donesl sušeného stročka trubkovitého, nejprve jsme upekli kubu, i když nebyly Vánoce, a černošedé houby do tohoto někdejšího pokrmu chudých přidali. „Co je to za houby? To má strašně zvláštní chuť… Ale moc dobré.“ A byly její. A to ještě neochutnala stročky naložené ve sladkokyselém nálevu, když se přidají třeba do znojemské. Že do znojemské houby nepatří? V kuchařských učebnicích, ale zkuste to a uvidíte. Tedy ochutnáte. Neuvěřitelné! Každý, kdo vyrazí do lesa na lišky, chce lišku obecnou, občas se v košíku objeví i drobounká listička pomerančová, o které se kdysi tradovalo, že je mírně jedovatá. Ale není. Jen je tak malá a potkáme obvykle tak málo jedinců, že se prostě nesbírá. Navíc příliš nechutná. Nálezy nestojí ani za řeč. Zato žluté až žlutooranžové plodnice lišky obecné vyrostou i větší jak lidská dlaň, když mají ideální podmínky. Kdyby je ovšem lidé nechali v lesích dorůst. Většinou sbírají malinké špačky a radostně křičí: „Mám liškuuu!“ Člověka - houbaře to hned otráví: „Kdejakej trouba dneska vleze do lesa a v hospodě pak vykládá, jak je houbař.“ Houby jsou to pevné, o tom žádná, čisté, bez červů, čištění se provádí pouhým umytím a odkapáním. A to je vlastně společný rys pro všechny lišky. Stročka trubkovitého a lišku nálevkovitou je dokonce lepší umýt v lavoru i před sušením. Přece nechcete pojídat drobné kousky kdejakého lesního “bordelu“, který se v nich ukrývá. Za každým záhybem i v dutých nálevkovitých třeních (nožičkách). A ještě jedno mají kromě potřeby mytí snad všechny lišky společné, rostou totiž až do podzimu. Za podzimní proto lze považovat celou čeleď liškovitých. Na druhou stranu řadit zrovna stročka trubkovitého vyloženě mezi podzimní houby je také trochu ošidné, záleží totiž na konkrétní sezóně a počasí. Již jsme je několikrát našli a nasušili či naložili v létě. Když totiž stročka najdete, je to většinou místo, odkud si rovnou nesete plný koš. A když zde teprve začíná, vyplatí se si počkat a vrátit se na místo později. Jelikož tuto houbu sbírá málokterý houbař, váš požitek z rychlé sklizně v podřepu vám jen tak někdo nepokazí. Dokonce jsem již ke konci léta sbíral i lišku nálevkovitou. A v jejím případě je to často také rovnou pořádná sklizeň. Pro oba druhy totiž platí, že jednotlivé exempláře nejsou příliš zajímavé, ale když opravdu narazíte na místo, kde se jim daří, sklizeň vás nemine. Rostou ve velkých skupinách a ještě k tomu v trsech.Prostě a jednoduše, stroček trubkovitý i liška nálevkovitá rostou již od léta, nejvíce ale na podzim. A všechny lišky rostou až do podzimu. Stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), jinak též zcela nesmyslně “trumpeta smrti“ (německy Totentrompete), ale i stroček rohovitý, je jedlá houba z čeledi liškovitých (Cantharellaceae). Její plodnice vyrůstají od srpna do listopadu a najdeme je prý v lesích všeho druhu. Osobně však nedám dopustit na porosty mladších doubků, pod kterými se již dobře pohybuje, tam totiž stročka nalézám nejčastěji. Prý ale rostou i v jehličnatých porostech. A dokonce nejvíc jich prý roste pod buky, jenže… kdeže středověkým bučinám konce jsou… Od té doby jich totiž vymizela většina a to kdysi zabíraly plochu až 40% tuzemských lesů. Současné bučiny jsou nejčastěji chráněné. A tak byste zde neměli sbírat ani stročky. Plodnice stročka trubkovitého jsou tmavé, tmavě hnědé až černé na líci a světleji hnědé až šedé na rubu. Tvar mají nálevkovitý až kornoutovitý, se zahnutými okraji a sklízí se uříznutím vždy celého trsu u země. Ano, nejčastěji rostou právě v trsech. A to je pak teprve úroda. A vidíte, v odborné literatuře se v popisu houby uvádí, že stroček je uvnitř tmavě černý, z vnější strany šedý až hnědý a po dešti je černý celý. Víte, on je totiž trochu problém poznat, co je uvnitř a co venku. Houba je to roztodivná a kdo ji nezná, určitě by ho nenapadlo ji sbírat a jíst. Stroček trubkovitý dorůstá výšky 30–80 mm a šířky cca 30–40 mm. Často bývá bíle až šedě ojíněný od výtrusného prachu, nejde ale o plíseň. Plíseň poznáte tak, že houba již není pevná, ale je mazlavá. Také se nesbírají seschlé exempláře. Jednoduše proto, že nevíte, jestli už před uschnutím nedošlo k rozkladným procesům. Hnijící houby jsou nebezpečné všechny! Houba roste na vlhkých místech, nejčastěji v kruzích či pruzích. Obrazně by tedy bylo možné říci, že jde o houbu čarodějnou.A pozor, jestli se chystáte na dovolenou třeba do Ameriky či Asie, i zde na tohoto stročka narazíte, v Americe dokonce v Severní, Střední i Jižní. Pokud stročka trubkovitého použijete do omáčky či polévky, zbarví je do charakteristické tmavé barvy, která je chuťově velmi lákavá. Tekutina v sladkokyselém nálevu pro změnu zcela zčerná. Nevylévat! Použít také! Nálev dodá pokrmům jako jejich základ potřebnou nakyslost. Dobrou zprávou pro houbaře je, že tato houba byla u nás zařazena v seznamu hub určených pro prodej. A třeba v Rakousku si stročky trubkovité na podzim běžně koupíte na trzích. Ovšem ze zahraničí dovážené nakládané exempláře vám pořádně vyplení peněženku. Viděl jsem několik kousků v třetinkové skleničce za 500 tvrdých českých korun. Cena za marketing. Liška nálevkovitá (Craterellus tubaeformis, též infundibuliformis), které se také říká rourkovitá, je dalším z chutných krasavců čeledi liškovitých (Cantharellaceae). Její plodnice je tenkomasá, vysoká přibližně 3–10 cm a rozdělená na klobouk a třeň, což u stročka trubkovitého neuvidíte, hranice mezi kloboukem a tření má nerozeznatelné, vlastně neexistují. Klobouk má liška nálevkovitá v průměru široký 1–6 cm a okraje klobouku jsou v mládí podvinuté. Později, u větších a starších plodnic, jsou nejčastěji ohrnuté dolů a zprohýbané. Směrem do středu se klobouk výrazně nálevkovitě prohlubuje, až spatříme úzkou prohlubeň, která navazuje na dutou třeň. Prostě houbou proteče voda stejně jako je tomu u stročka. Klobouk lišky nálevkovité je na vrchní straně okrově hnědý až tmavohnědý, na okrajích většinou světlejší, až žlutavý. Spodní strana klobouku je pokryta hymenoforem. Ten je tvořen zřetelnými, dosti tlustými a místy větvenými lištami sbíhajícími se u horního okraje třeně. Třeň je dlouhý 6 cm, tenký a dosti tvrdý. Je dutý a často zploštělý. Zbarvení má žlutavé až žlutooranžové, případně okrové. I liška nálevkovitá roste stejně jako stroček trubkovitý již v létě, nejvíce však na podzim. Nejpozdnější nález (sklizeň) jsem si domů donesl za teplého nástupu zimy týden před Vánoci. Stejně jako stroček roste často v trsech a ve velkých skupinách. I tuto lišku prý najdeme v lesích listnatých i jehličnatých, nejčastěji v bučinách. Osobně si pro ni pravidelně chodím na místo, kde rostou mladé modříny a borovice, tu a tam nějaký doubek, na okraji pár smrků. Odborníci mi však budou oponovat, liška nálevkovitá roste podle literatury nejčastěji v kyselých smrčinách. Pokud si z lišky nálevkovité uděláte houbovou omáčku a dáte do omáčky houbiček opravdu dost, překvapí vás výraznější kořeněnou chutí. Chutí zcela originální. Netuším, proč mykologové uvádějí, že má tato houba chuť dužniny nevýraznou, a že je oblíbena především pro svůj masivní výskyt na podzim. Na rakouských podzimních trzích ji najdete hned vedle stročka trubkovitého. Houba jarní, letní anebo podzimní? Splňuje všechno! Sbírat ji lze od května až do listopadu a za teplého jara již v dubnu. V listopadu pro změnu za teplého a vlhkého podzimu.Liška obecná (Cantharellus cibarius) - klasika, kterou zná a sbírá každý. Frontman bigbeatové čeledi liškovitých (Cantharellaceae), SOFT metalové kategorie HARD. Kdo nesbírá hřiby a lišku obecnou, jako by nebyl… Oproti ostatním druhům lišek je hodně masitá včetně třeně, který není dutý. Plodnice je hluboce nálevkovitá a celá zbarvena žlutě až žlutooranžově, někdy převažuje bělavější odstín. Klobouk má prý průměr až 70 mm, narazil jsem však i na téměř dvakrát takové, pevné, čerstvé a chutné. V mládí je klobouk mírně sklenutý, později plochý a nakonec nálevkovitě prohloubený s laločnatě zvlněným okrajem. Na spodní straně jsou nejprve vystouplé žilky, později výrazné a nízké tlusté lišty, které jsou vidličnatě větvené a spojené příčnými žilkami. Žilnatina se sbíhá až na třeň. Ten je válcovitý, později zúžený dolů a obvykle má stejnou barvu jako klobouk. Dužnina houby je bělavá až nažloutlá, tvrdá, masitá a s příjemnou kořenitou vůní i chutí. Pravidelně si pro lišku obecnou chodím pod mladší i větší doubky, roste však obvykle v lesích jehličnatých i listnatých. Lidově se právě lišce obecné říkalo například kořátka, kurčata a kuřičky. Liška žlutavá (Craterellus lutescens) má na rozdíl od lišky nálevkovité jasněji žlutooranžový hymenofor, který není zřetelně lištnatý. Je jen vrásčitý, případně jemně žilkovaný. Navíc tato houba voní po ovoci. Jde o vzácnou jedlou houbu horských jehličnatých porostů. Uvedena je v Červeném seznamu jako zranitelný druh. Je sice jedlá, ale nesbírat! Pouze se kochejte její krásou. Liška šedá (Cantharellus cinereus) se svým tvarem dosti podobá lišce žlutavé. Zbarvena je však popelavě šedě až šedočerně (šedohnědě) a roste v lesích listnatých od srpna do října. Jde též o vzácnou jedlou houbu. Klobouk má brzy hluboce nálevkovitý, hymenofor vrásčitý, šedý a bíle ojíněný. Stroček kadeřavý (Pseudocraterellus undulatus) se od stročku trubkovitého liší silně zprohýbaným kloboukem, šedohnědým třeněm a hymenoforem, který je u stročku kadeřavého pouze vrásčitý. Nikdy ne lištnatý. Tato jedlá houba je dosti vzácná. Houbě se také říká liška kadeřavá. Liška bledá (Cantharellus pallens) je velice podobná lišce obecné. Je však mohutnější, bělavá až nažloutlá a roste od června do října v listnatých a smíšených lesích. Využití má zcela stejné jako liška obecná. Párkrát se mi již stalo, že jsem si je zprvu spletl. V jejich případě však záměnou nic nehrozí. Liška ametystová (Cantharellus amethysteus) je tvarem a vzrůstem velmi podobná lišce obecné. Má však klobouk nafialovělý a od středu šupinkatý. Roste vzácně pod listnáči od června do října. Je jedlá, ale dosti vzácná. Zaslouží si proto ochranu. Liška Friesova (Cantharellus friesii) byla dokonce zařazena do Červeného seznamu jako zranitelný druh. I ona je podobná lišce obecné, je ale drobnější a v mládí má klobouk oranžový až růžově oranžový, navíc jemně otrubičnatý. Roste vzácně pod listnáči na kyselých půdách od června do října. Opět jedlá a opět nesbírat! Vzácná! Liškovec spáleništní (Faerberia carbonaria), jinak též liška spáleništní, patří do čeledi chorošovité (Polyporaceae), nejde tedy o žádnou lišku, byť se jim podobá. Roste na spáleništích v pozdním stadiu, čili v době, kdy se zde již vyskytuje mech prutník stříbrný (Bryom argenteum), případně zkrut vláhojevný (Funaria hygrometrica). V Červeném seznamu je tato houba uvedena jako ohrožený druh. Byť je jedlá, nikdy nesebrat! Lištičku pomerančovou (Hygropohoropsis aurantiaca) si nelze splést s žádnou jinou liškou a vlastně nejde o lišku, tedy houbu z čeledi liškovité (Cantharellaceae), nýbrž z čeledi lištičkovité (Hygrophoropsidaceae). Navíc je opravdu “prťavá“, za druhé je výrazně oranžová a má nízké husté lupeny, které jsou řádně vyvinuté, ne jen lišty a žilnatinu jako většina lišek. Prostě lištička. Je jedlá, ale není příliš dobrá, navíc těch pár lištiček, co většinou najdete, ani nestojí za řeč. Roste od června do listopadu v jehličnatých lesích na rozkládajícím se dřevě listnatých nebožtíků. Kdysi šířená fáma, že je jedovatá, zřejmě pramení z nedobré chuti houby. A také s možnou záměnou s jinými lupenitými druhy. Zde jsme již za hranicemi čeledi liškovité a “jde do tuhého“. Lupeny nejsou žádná sranda! Lištička vonná (Hygrophoropsis olida) je kriticky ohroženým druhem podobným lištičce pomerančové. Plodnice však má masově až okrově růžové a příjemná vůně houby připomíná lesní jahody či ovocné bombóny. Vzácně ji najdeme na vápenitých půdách, v lesích jehličnatých a smíšených. Známa je dnes pouze ve dvou lokalitách naší země. Ze zcela logických důvodů je nemůžeme uvádět. Případný nález stojí za fotografické zdokumentování a oblažení světa mykologického svým štěstím. Možná se i proslavíte v literatuře a na internetu. Lištička hnědošupinná (Hygrophoropsis fuscosquamula) má drobné bělavé až světlejší okrové plodnice, které jsou pokryté olivově hnědými až šedohnědými vláknitými šupinkami. Roste vzácně na vlhkých stanovištích. Je nejedlá! Lištička velkovýtrusá (Hygrophoropsis macrospora) má okrově žlutý klobouk a bílé lupeny. Roste ve smrčinách a v porostech rašeliníků. Je nejedlá! Ještě bychom se mohli dostat k lišákům (liškotvaré – Cantharellales) a lošákům (bělozubovité - Bankeraceae), od kterých je už jen kousek ke krásnoporkám (Albatrellaceae), ale to by článek začal být nekonečný. A co teprve chorošovité, kam řadíme liškovce spáleništního!Zdroj: myko.cz, Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz, nahouby.cz, nahoubach.czDalší články o houbách a houbaření:Zimní houbaření není pro začátečníky, ale již zkušenější houbaře, jaké houby lze v zimě sbíratPro jaké houby si můžete dojít na jaře do lesa? Kačenka a smrž vedouPokuty za sběr chráněných druhů hub mohou být enormní, které houby to jsou?Odřezávat houby u země anebo vyjmout celé, rady a tipy pro každého houbařeNápady na houby, populární i netradiční způsoby konzervace hubHoubaři zbystřete a staňte se mistry, jarní houby pomalu začínajíNalezen inhibitor, který může zabránit mnoha úmrtím po požití muchomůrky zelenéLímcovka obří, nový hit pro houbaře, zahrádkáře i pěstování v pěstírnáchMykorhiza, fenomén, který ještě neukázal všechna tajemství a trumfyS houbami na trávníku nemusíte dělat nic, ony už to řeší za vásJak naložit s houbami čerstvě přinesenými z lesa a za jak dlouho se zkazí
