Tohle si zaslouží vysvětlení hned ze startu. Co je nám vůbec do toho, jak to s pokojovkami mají na kdesi opačné straně planety? Prostá odpověď zní, že si pozornost zaslouží právě proto, že jinde ve světě tohle téma zatím nikdo tak důsledně vědecky nezkoumal, jako teď Australané. Navíc se dá odtušit, že v trase vytyčené badateli z univerzity v Adelaide teď budou pokračovat další výzkumníci po celém světě. Protože jak se ukázalo, pokojové rostliny a náš vztah k nim, to je docela velká věc.Vztah lidí k pokojovým rostlinám byl povšechně opomíjeným tématem. Pokojovky tu vždycky „tak nějak“ byly. Dělaly nám radost a krášlily prostor kolem nás. Vůbec první stopy po takovém cíleném zdobení a pěstování se datují až kamsi ke starověkému Egyptu. Ale hlubší porozumění toho, proč vlastně věnujeme tolik péče do našich domácností přeneseným rostlinám, tu zatím scházelo. Soudobá věda řešila jiná, podstatnější témata. Změnila to, jako spoustu jiných věcí kolem nás, pandemie covid-19 a s ní spojené karantény, izolace.Lidé, zvláště ti setrvale žijící v městském prostředí, rázem nemohli „jen tak“ vypadnout někam na výlet do přírody. A najednou jim ta okolitá zeleň pocitově scházela, tíže odloučení je vedla div ne k depresím. Překvapivě dostupnou úlevou v těžké době, lékem na narušenou psychiku a branou k vnitřní rovnováze se jim často staly rostliny v jejich domácnostech. Ty docela obyčejné pokojovky. Ukázalo se tím, že jsou pro naši pohodu vlastně víc než podstatné, potřebné. Že to není jen nějaká záležitost estetiky, ale duševní pohody. Na pokojové rostliny se zatím hledělo různě. Jako na klasickou obchodovatelnou komoditu, byznys, ve kterém se po světě ročně protočí okolo osmadvaceti miliard dolarů. Také jako na předmět sběratelské vášně a způsob trávení volného času. Dílčí studie prokázaly, že pokojové rostliny na pracovišti mohou navyšovat produktivitu, doma pak pozitivitu našich emocí, snižovat stres. A v nemocnicích mohou například snižovat fyzický diskomfort a v omezené formě dokonce i prožitek bolesti.Bylo to tedy zatím o tom, co pokojové rostliny dělají pro nás. Ale na to, proč pro pokojové rostliny tolik děláme my, a co pro nás vlastně znamenají – jak je vnímáme - se podívali až výzkumníci z univerzity v jihoaustralském Adelaide. Jejich kvalitativní studie přináší zajímavý náhled na oblast, která si pozornost rozhodně zaslouží. Už proto, že na bázi rozhovorů s pěstiteli/majiteli pokojovek vyhodnocuje čtyři různé typy vztahů, které se svými pokojovými rostlinami navazují.Nejprve ty úvodní náležitosti, které vyjevila studie.Dotázaní lidé „v průměru“ doma pěstují okolo patnácti exemplářů pokojovek. Slůvko o průměru jsou v uvozovkách schválně, protože rozptyl hodnot byl skutečně výrazný. Figurovali v něm lidé, kteří se starají o jednu pokojovou rostlinu, ale též ti, kteří jich doma mají přes pět stovek kusů. To už je slušná baterie květináčů. Výzkum identifikoval jednapadesát nejčastějších druhů. Přičemž první patnáctka druhů byla skutečně „top“. Tou nejběžnější pokojovkou, kterou měl doma skoro každý, byla klasika v podobě potosu (Epipremnum aureum). Ten si doma drželo čtyřiadvacet procent dotázaných. Podobné popularity (dvacet procent) pak dosahovala Monstera deliciosa.Pokud bychom chtěli podle převládajících druhů vylišit tu nejvýraznější skupinu pěstitelů, v Austrálii by to nevyhráli ti od masožravek, epifytů a orchidejí, ale kaktusáři. V různém druhovém zastoupení sukulenty pěstuje až dvaatřicet procent dotázaných.Když přijde na místnosti domácnosti, do nichž si pěstitelé/majitelé pokojovek své zelené miláčky pustí, je tou nejobvyklejší prostorou interiéru obývací pokoj. V něm má umístěné rostliny až 75 procent dotázaných. Druhou nejčastější místností (54 procent) je kuchyně, těsně třetí (50 procent) je ložnice. Za poměrně netradiční se dá považovat umístění pokojovek do vstupní chodby či šatny, a do dílny a garáže. V koupelnách jsou pokojovky běžné, méně než tříprocentní podíl si je pak drží na toaletách. Odtud už je jen krůček k otázce, proč je tam (ne tedy konkrétně na toaletě, ale v dané místnosti) mají. Dotázaní v odpovědi uváděli, subjektivně ze svého pohledu, různé benefity.Nejčastější odpovědí (51 procent) bylo, že pokojové rostliny si drží ve své blízkosti z estetických důvodů. Jsou dekorativní, krásné. Zjemňují a polidšťují charakter té které místnosti, přidávají pokojům na barvě i životě, energii; dělají obytný prostor hezčí. Druhá nejčetnější kategorie benefitů (31 procent) se týkala kvality ovzduší v domácnosti. Lidé uváděli, že jim pokojovky čistí vzduch, vyrábí kyslík, lapají prach a dodávají jim pocit svěžesti vzduchu. Australští výzkumníci identifikovali dohromady jedenáct kategorií různých benefitů, ale tyto dvě byly nejčastější. K těm ostatním patřilo, že rostliny pomáhají jejich majitelům „uvolnit napětí“, poskytují jim zábavu a zbavují je únavy, stresu. Že jim – to je docela zajímavé – pomáhají vytvořit si denní rutinu a naplánovat si čas. Nebo to, že hezky voní. To asi byla zrovna kategorie těch, co nepěstují kaktusy.Patrné z toho je, jak lidé vnímají, že pro ně pokojové rostliny „něco“ dělají. A oni se jim za to odvděčují svou péčí. Pak už zbývala ta závěrečná a hlavní otázka: „Jaký vztah ti dotázaní ke svým pokojovým rostlinám mají.“ Protože přeneseně řečeno, to, že za nějakou službu platíte, ještě neznamená, že k jejímu poskytovateli pociťujete nějaký hlubší vztah. Jste rádi za to, že vám pošťák doručí balíček, ale kvůli tomu mu hned buchty péct nemusíte.Pokojové rostliny ale vnímá většina Australanů o dost blíž, než třeba poštovní doručovatele. Ne tedy všichni. Výzkumníci identifikovali čtyři typy, spíše tedy úrovně hloubky, vztahů s pokojovými rostlinami. Vysoce propojený, angažovaný, omezený a žádný vztah. Co si pod tím představit? Tu kategorii „žádný vztah“ asi příliš přibližovat nemusíme. Jsou to lidé, kteří to s nějakou péčí o pokojovky nepřehání a v podstatě si jich všimnou až tehdy, kdy se v květináči změní na uschlé seno. Jsou to lidé, kteří by blízkost pokojových rostlin sami od sebe nevyhledávali, a mají jen ty, které od někoho například dostali darem. V souboru všech dotázaných tvoří asi 12 procent.To druhá kategorie, lidé s „omezeným vztahem“ k pokojovým rostlinám, tvoří třiadvacet procent. Shodně tvrdí, že se na pokojové rostliny nějak emočně nevážou. Dělají pro ně „to potřebné“ – zalévají je, přesazují, sluní a hnojí – ale bez nějakého zvláštního citového rozpoložení. Starají se o ně zhruba se stejným zaujetím, jako o běžné udržování pořádku v domácnosti.Za zmínku stojí i to, že si víc považují zeleně venkovní, exteriérové. Jsou to tedy pravověrní milovníci přírody a zahradníci, kteří ale mají prostor realizovat se „tam venku“ a tak ve svých nepřeceňují úlohu pokojovek. Dá se odtušit, že do téhle kategorie by nejspíš zapadla i většina českých domácností. I když výzkum v téhle oblasti zatím schází. Takzvaně přituhovat začíná u třetí kategorie, tedy u majitelů/pěstitelů pokojových rostlin, kteří se cítí být „angažovaní“. Jsou to lidé, kteří s pokojovkami tráví čas nad limit běžné péče. Sledují, jak rostou. Cítí se být hrdí, když se rostlinám daří. Mají radost, když se objeví nové přírůsty, listy. Pociťují štěstí, když „jejich“ rostlinka vykvete.Tito lidé se snaží o to, aby jejich pokojovky byly spokojené a šťastné. Dohledávají si dodatečné informace z různých zdrojů. Umí zavítat do různých pěstitelských diskusních skupin a odborných fór, aby načerpali inspiraci a nové postřehy. Vyhledávání informací je spojeno s reakcí na stav pokojovky (Proč vadne? Jak dlouho květy vydrží?), ale i na děje budoucí.Přemýšlí nad tím, jak rostlině ještě více prospět a co pro ni mohou udělat. Pokojovky jsou pro ně zkrátka dost důležité a dokáží se o nich bavit docela často. Nejen tedy s dalšími pěstiteli. Shodně popisují, že rostlina v jejich životě zastává jen o trochu nižší postavení, než třeba zvířecí domácí mazlíček.To nejpozoruhodnější na tom všem ale je, že tato skupina „angažovaných“ tvoří v Austrálii dvaačtyřicet procent všech majitelů/pěstitelů pokojových rostlin. Je to vůbec ta nejvýraznější kategorie. Zbývá už jen jedna, poslední kategorie: lidé, kteří jsou se svými rostlinami vysoce (hluboce, silně) propojení. Svůj vztah k rostlinám popisují jako vysoce osobní. Ano, tihle lidé se svými pokojovkami mluví, a docela pravidelně. Pokud předchozí skupina brala pokojovky jako něco o stupínek slabšího, než domácí zvíře, tady tihle už vnímají pokojovou rostlinu jako člena své rodiny.Starost a péče je v jejich podání až útlocitná, vazba na rostlinu je intenzivní. Kvůli tomu, že by museli nechat rostlinu bez dozoru, se třeba i zřeknou dovolené (pokud nenajdou adekvátní náhradní péči). O pokojovky se starají podobně, jako o vlastní děti. Cítí se být hluboce dotčení, když rostlinu něco trápí. I padající listy dokáží pohnout s jejich náladou. Pokud taková rostlina sejde ze světa, těžce je to zasáhne. Mají pocit ztráty, mohou reagovat smutkem i pláčem. Cítí, že „svou“ rostlinu tím fatálně zklamali.Jak výrazní jsou na australském vzorku ti „vysoce propojení“? V rámci studie se projevili jako čtrnáctiprocentní skupina. Což rozhodně není málo (a pořád jich je víc, než těch zcela lhostejných). V praxi to ale vypovídá o tom, že tihle podivínští „zelení tátové“ a „mamky od květináčů“ jsou v běžné populaci zastoupeni mnohem frekventovaněji, než by se zdálo.Jak píší autoři studie: „Vztahy mezi člověkem a přírodou jsou nově vznikající oblastí výzkumu. Pochopením vztahu mezi lidmi a rostlinami můžeme pomoci uvolnit potenciál přírody ke zlepšení našeho zdraví a pohody.“ Obecně se také ukazuje, že alespoň v Austrálii jsou pokojové rostliny v životech lidí mnohem podstatnější a zásadnější prvek, který se nedá brát na lehkou váhu.A co vy? Cítíte se být vůči svým pokojovým rostlinám neteční, anebo angažovaní? Možná se sami v jedné z těch čtyř kategorií hloubky vztahu k rostlinám najdete.Zdroj: Plant-Environment Interactions, ScienceAlert.com, MSN.com, TheConversation.com
