Trávník navenek vypadá celistvý a neměnný, ale při pohledu z perspektivy jednotlivých trsů dochází celoročně k zásadním změnám. Vede se tu nelítostný boj o zdroje; tedy o světlo, živiny a vodu. A v boji vítězí ten trs, který vůči svým nestejnocenně narostlým konkurentům dokáže obsadit větší prostor. To, že zvítězí ti nejsilnější, jak už to tak v přírodě bývá, má ale neblahý dopad na estetiku celku. Trávníku pak dominují velké trsy s vmezeřenou stařinou a prořídlým středem, porost není plně zapojený. Prostě to nevypadá hezky. A jedním ze zásadních kroků, jak tomu zabránit, je znovu-otevření prostoru mezi jednotlivými trsy, které bude stimulovat další růst. Že to zní složitě? Skutečnost je naopak velmi jednoduchá. Nejprve je třeba důkladně vyhrabat stařinu, tedy seschlá stébla z předchozí sezóny. Ta by se totiž jen usazovala při povrchu půdy, zvolna by plstnatěla, podobně jako neudržované dredy na hlavě hipíka. K půdě by tak neprocházela vláha, trávník by se zvolna dusil. V podrostu by začal dominovat mech. Vyčištění, odstranění stařiny, znovu odhalí hranice mezi trsy. Je to jako vrátit čas o krok zpátky. A pak je zapotřebí to, co činí z anglických trávníků světové dědictví. Naříznutí travního drnu, vertikutace. Tedy narušení (ve smyslu provzdušnění) povrchu půdy, současně se zásahem do drnu. Následky? Růst nových mladých travních stébel, které se „protlačí“ do uvolněného prostoru. Tedy nejen vizuálně souvislý, ale také zdravý a rovnoměrný trávník. Je to pořád to prostě klasika, kterou jistě znáte. Na údržbu kvalitního zeleného trávníku neexistuje žádná zvláštní rada. Chce to jen ve vhodný čas zalévat, kosit, vyhrabávat stařinu, občas mírně prohnojit, provzdušňovat. A pokud to zvládnete dělat hezkých pár staletí, doberete se stejně překrásného koberce, jako třeba ve staré dobré Anglii. Co je ale na jednotlivých vyjmenovaných krocích zásadní, je správné načasování. Tohle břemeno volby ale leží plně na vás, protože jen vy dokážete odhadnout podmínky panující na své zahradě. Je to opravdu záležitost mikrostanoviště, protože u souseda za plotem může příhodný okamžik nastat klidně o dva týdny dřív, a napříč celou Českou republikou může činit rozdíl mezi optimem pro první vertikutaci činit i celý měsíc. Proto je třeba být „připraven“ od chvíle, kdy zmizí sníh. Kdy vertikutovat? Ideální je doba, kdy už se trávník plně zelená a rozrůstá se. Kdybyste začali moc brzo, vedlo by to spíš k vytvoření oraniště s velmi pomalou regenerací. Příliš pozdě znamená snížit efekt zákroku. Ideální výška pažitu? Odborníci se přou, protože je to asi baví. Ale řekněme, že kolem 4 centimetrů. Na druhé straně, uklidnit se můžete tím, že pokud jste trávník provzdušnili dobře na podzim, koupili jste si nějaký čas pro otálení. Směrodatným údajem je pro vás také teplota. A ne jen ta vzduchu, ale půdy. Britští profíci začínají při osmi stupních Celsia v 10 centimetrech pod povrchem, u nás se vyplatí teplotní rozmezí mezi 9-12°C. Takže první, co píchnete do země, bude teploměr. Samozřejmě musíte také zhodnotit vlhkost půdy. Pokud je terén spíše podmáčený, udělali byste více škody než užitku. Půda nesmí být zhrublá a tvrdá, nože by do ní nepronikly. Neměla by se ani lepit.K vertikutaci je zbytečné přistupovat dříve, než se podmínky růstu, vlhkosti a teploty setkají. Nejspíš tedy zjistíte, že váš trávník jako celek požadavkům nebude nejspíš nikdy vyhovovat, protože v zastíněných koutech nebo slunci exponovaných plochách to bude vždycky jiné. Proto se hodí si úkony vertikutace rozdělit na etapy a úseky. Nikdo neříká, že musíte trávník porýpat najednou, ne? A teď to nejzábavnější, nejpracnější. Frontální útok vertikutátorem. Mezi zahradníky, ortodoxními provzdušňovači přirozeně hoří debata o tom, jestli sáhnout po bubnovém válci s hroty, motorovém stroji, hráběmi pro vertikutaci nebo raději dutých vidlích. Všechno má své pro a proti. Plošný pojezd poskytuje rovnoměrný efekt, což je současně jeho největší výhoda i slabina. Ideální je tam, kde upravujeme větší plochu trávníku se stejnými podmínkami. Preference „vidlí“ je pochopitelná tam, kde si žádáme detailní přístup zacílený na konkrétní plošky. Protože všechno chce své, a univerzálnost tu moc neplatí. Podstatné pro zvolený mechanismus práce je to, aby se nože (hroty) vertikutátoru nenořily do extrémních hloubek, tedy neoraly, ale spíše napichovaly zhruba půlcentimetrovou hloubku. Při strojové práci mají hroty drn řezat, nikoliv trhat. To, jestli provádět zákrok v jednom směru, nebo křížově, je také námět na nekonečnou a ne zrovna plodnou debatu s trávníkářem. Každý má svůj názor. Ale vzhledem k tomu, že se snažíme na ploše trávníku vyvolat disturbanci, tedy narušení, které má stimulovat přirozenou regeneraci a růst, je lepší to úplně nepřehánět. Nechceme přeci povrch dočista uválet anebo zbrázdit. Po dobře odvedené vertikutaci následuje dvojitý šok. První obvykle u zahradníka, protože výsledek jeho práce umí polekat. Napoprvé to vlastně vypadá hůř, než před zákrokem. Asi jako letecký snímek oblasti zasažené bombardováním. Šok je to i pro trávník, respektive jeho jednotlivé trsy. Ty si totiž spokojeně vegetovaly a těšily se z ekologické převahy nad svými konkurenty, a rázem se pravidla hry změnila. Musí začít tvořit biomasu skoro od začátku. Jenže přesně tohle chceme. Takže poté, co se vzpamatuje zahradník a trávník ještě ne, je třeba odměnit se mu za týrání kvalitní zálivkou, přídavkem hnojiva (dusík, fosfor, draslík) a místy dosetím travní směsí. Protože teď se tu bude růst jako o závod, a za přibližně tři týdny bude k nepoznání. Trávník s rozvolněným zápojem a provzdušněnou půdou lépe hospodaří s vodou a živinami, zbavil se útlaku mechů, odlehčil se od neproduktivních kořenů. Rozmnožil své travní výběžky, je aktivně nucený k bujení a růstu. K plnému zapojení po celém povrchu. Proto je pro dobrý start trávníku do nového roku vertikutace nezbytností. Podobnou kratochvíli můžete svému trávníku dopřát 3-5 za rok. Při správném načasování se pak bude dobře vyrovnávat s chladem i suchem. Podzimní provzdušnění je pak stejně podstatné, jako to jarní.Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com
